Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

ahoj, jsem Eleanor

29. října 2014 v 16:42 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Ahoj, nejsem Eleanor, jenom si tak říkám.
Můj život začal skvěle. Měla jsem milující rodinu. Když se narodila moje sestra, táta začal pít a domu se vracel pozdě v noci, možná někde někoho měl. Všechno, co z naší rodiny zbylo se točilo kolem mojí malý sestry a mě si nikdo nevšímal. Bylo to tak dobře, protože pokud si mě někdo všímal (hlavně táta) tak na mě akorát řval a bil mě.
Když jsem začala chodit do školy, čekala jsem, že se něco zlepší. Pořád jsme byli docela bohatá rodina, můj děda vlastnil firmu, ze který nás živil. Takže jediný, co bylo dobrý - měla jsem všechno, o co jsem si řekla a taky nebyla nouze o perfektní známky. Táta mě přestal bít a jeho chování se zlepšilo. Pak mě začali ve škole šikanovat. Jenom díky učitelce, která mě věčně schazovala, přestože jsem měla samý dobrý známky. Ve škole mi nikdo neudělal nic dobrýho.
Po pátý třídě jsem odešla na gympl. Tam jsem si našla kamarádky. (Ikdyž jsem během hledání taky hodně zkusila...). Docela poklidně jsem si žila a pak to všechno začalo. Když mi bylo 13, umřel mi děda. Krachla nám firma a naše rodina se dostala na úplný dno...
Všechno se změnilo, když jsem potkala toho nejúžasnějšího kluka - Dorta. Bylo mi 15. Začali jsme spolu chodit a já byla ta nejšťastnější holka na světě. Dortova holka. Asi jsem mu nebyla dost dobrá, protože na mě začal kašlat. Vůbec jsem ho nezajímala, nikam jsme spolu nechodili, na chodbě ve škole jsme se míjeli bez povšimnutí a akorát jsme si tak psali...
Začala jsem se řezat. Pak škrábanečků. Náš vztah pak šel nahoru dolu. jednou fajn, jednou horší. V létě jsem to nevydržela a zeptala jsem se ho, jestli si myslí, že to má ještě smysl. On se se mnou hned rozešel.
Pořezala jsem znova. Na podzim jsem měli jít spolu do tanečních. Potkávali jsme se tam a vůbec se nezdravili. Bylo mi to příšerně líto a věděla jsem, že ho pořád miluju. Do toho jsem si ještě sehnala kámoše s výhodama, kterej byl starší. Chtěl po mě věci, co jsem dělat nechtěla a pořád mě stíhal. Možná dokonce stalkoval. řekla jsem mu, že ho nechci vídat a zablokovala jsem si ho na fb a smazala jeho číslo z mobilu. Celej podzim jsem se řezala. Nejdřív ruce, to bylo moc vidět, tak potom stehna.
V lednu jsem byla u psycholožky a slíbila jsem, že už se nic takováho nestane. Deprese jsem ale pořád měla. Hned na to jsem se seznámila s fajn klukem. Vojta. Po měsíci, co jsme spolu chodili a já byla konečně happy, jsem se mu se vším svěřila. Co bylo předtím a tak. Našel moje jizvy. Sebral mi tolik mých poprvé. Kromě toho posledního. Vyklubal se z něj pěknej hajzl. Podváděl mě, ponižoval, nadával mi a bil mě. Několikrát jsem se s ním rozešla a on mě nikdy nepustil.
Pak jsem si začala psát s Dortem a řekla jsem mu, co mi Vojta dělá. A on ho chtěl zmlátit a tak... Prostě se o mě poprat. Po měsící psaní mi řekl, že mě pořád miluje a že si vyčítá, že o mě přišel. Po dlouhym rozhodování jsem se rozhodla dát mu ještě šanci. Začala jsem s ním podvádět Vojtu, aniž bych si byla jistá, koho doopravdy miluju. Bylo to... šílený. Celý noci jsem přemejšlela a brečela... Pak jsem začala Vojtu ignorovat a nakonec jsme se rozešli. Konečně.
S Dortem jsem se dala dohromady. Bylo to jako v pohádce, on byl můj princ, co mě zachránil. Trávili jsme spolu každý volný odpoledne a víkendy. Jenom jsme leželi a líbali jsme se. Tak jak jsem to chtěla. Prostě pohádka. Byl na mě nekonečně hodnej. Jezdil za mnou, já mu pekla dorty, on mi nosil květiny... Pohádka.
Na začátku léta jsme se konečně pomilovali a hned na to se všechno změnilo. Dort začal chodit kalit. A beze mě. Chlastal, hulil... V noci kalil, ve dne spal a hrál na počítači a párkrát do tejdne ke mě přijel skouknout nějakej díl Game of Thrones a zašukat si. A tak to skončilo. Řekla jsem, že se mi to nelíbí a on se se mnou rozešel.
Chci s ním mluvit, ale jsem na něj tak naštvaná, že nemůžu. Prostě nemůžu. Zneužil mě...
A co teď?
 

Život byl na hovno, tak jsem zase umřela

12. října 2014 v 20:43 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Ano, je to tak.
Naposledy jsem sem psala v květnu, jak jsem nejšťastnější s Dorťánkem a takový ty sračky. Ne dobře, sračky to nebyly. Já ho fakt milovala a pravda je , že takhle už nikdy nikoho milovat nebudu. Fakt jsme se milovali asi dva měsíce. Pak ke mě jezdil jenom kvůli sexu. Ano, dala jsem mu všechno včetně toho posledního, co mi zbývalo, protože jsem mu věřila. A on pak začal chlastat, hulit, bral něco... nechci vědět co to bylo. A ve finále, když jsem mu řekla, že se mi nelíbí jeho chování, tak se se mnou rozešel. Je to hajzl. Vztah to byl poslední měsíc fakt na nic. Věčně na mě neměl čas a já mu přitom dávala všechno. Pak ze mě dostal to poslední a už nechtěl nic jinýho. Smutný.
Takže jsem zneužitá, odkopnutá, zamilovaná do hajzla, zmatená, opuštěná, neschopná milovat někoho jinýho, naštvaná, zoufalá, v depresi a mrtvá. Je o dva měsíce ale vrátila jsem se sem až teď.
Dorte, řekni. Milovals mě?
Promiň jsem píča.
Měla jsem bejt s tebou dál přesto všechno.
Mám anorexii.
Chci se pořezat.
Chci tě zpátky, takovýho jakej jsi byl v dubnu a v květnu.

Psychotic (part 9)

8. května 2014 v 12:58 | Eleanor Blackburn |  Psychotic
"Řekni mi, řekni mi, proč nemůžu mít normální dceru?" křičí máma hned, co vejdeme do předsíně.
"No tak, nech ji, je rozrušená," krotí ji táta.
"Všechno mi vysvětlíš! Proč jsi to dělala? Co tě k tomu vedlo?"
"Rozešli jsme se s Vojtou a včera po Pavlově smrti jsme se dali zase dohromady…"
"Proč jsi za ním včera jela?"
"Řeklas mi to přece!"
"Myslela jsem si, že jste spolu. A co se vůbec stalo?"
"Já nevím. On mi prostě napsal, že pro něj asi nejsem ta pravá… Že už se mnou nemůže být…"
"A tys mu to všechno odpustila?" zmírní máma hlas.
"Jo… On je teď jinej…"
"Jak jinej?"
"On se mi omluvil… Vlastně mu to namluvil všechno Pavel, že nejsem normální a tak."
"Tak to vypadá, že ti osud Pavla odstranil z cesty," konstatuje. Co jsem to řekla? Tímhle jsem mohla všechno prozradit!
"Dozvěděla jsem se to až po jeho smrti. Do včerejška mi bylo záhadou, proč se se mnou Vojta rozešel..."
"Aha. No teda, to je zamotaný mezi váma… Ale co tě vedlo k tomu, že ses pořezala?"
"No přece ten rozchod, ta bezmoc!" nechápe mě. Já už s tím mám problémy… Tak dlouho. Třeba jsem byla slepá, třeba ještě pořád jsem. Někde v hloubi duše vím, že nám to s Vojtou nikdy, nikdy klapat nebude. Ale já jsem závislá. On je moje droga, a pokud jí mám nedostatek, sahám po žiletce. Už tolikrát jsem to udělala, už tak dlouho je to zvykem…
Pohlédnu matce zpátky do očí.
"Já nechci přestat…" říkám tiše.
"Jak to myslíš, že nechceš přestat?"
"Nechci, tohle jsem já a oni ze mě chtějí udělat někoho jiného," říkám a odcházím do svého pokoje. Dívají se za mnou oba dva. Nechápou, prostě nechápou, co jsem řekla, jak jsem to myslela. Nikdy chápat nebudou.
Konečně se došourám nahoru a zavírám za sebou dveře. Pohlédnu na prázdný pokoj. Je tak prázdný a přitom tak plný. Plný těch krátkých úseků života, co se tu odehrály. Nic to nezmění. I kdybych nechala vystěhovat nábytek, vymalovat, strhat ze zdi fotografie všech lidí, co vlastně nenávidím. Na všech fotkách jsem já s lidmi, co nenávidím. Nenávidím sebe. Všichni se umí usmívat. Já to stále zkouším.
Znáte ten pocit, když vám není nejlíp a zrovna fotíte selfie na instagram? Jak vám není do smíchu, ale přesto se usmějete. Jak to vypadá? Tak falešně a neupřímně. Mám se vůbec ještě někdy usmívat?
Mou hlavu zasáhla myšlenka na Vojtu. Byla tak rychlá jako blesk, že jsem zaznamenala jen tu smějící se tvář, kterou jsem si pamatovala z doby tak před půl rokem. To jsme se poznali. Čekal na mě tenkrát před školou a já vlastně vůbec nevěděla, kdo to je. Jenom mě prostě chtěl poznat. Kdybych mu tenkrát nedala šanci… Možná by tu teď stála normální holka a usmívala se. Byla by možná vůdkyně party takových těch populárních holek. Po zdech by měla fotografie lidí, které miluje a hlavně kteří milují jí.
Možná tu jsou i teď. Bohužel tím že mě milují, mě i raní. Oni mě vlastně nemilují, oni mě jenom snášejí. Vlastně si neuvědomují, jak mě zraňují, když se jednou chovají jako ti milující a pak zas přesně naopak. Změnila ses. Změnila ses… Znějí mi ty hlasy v hlavě. Bolest totiž mění lidi. Nechci se měnit podruhé. Pořád jsem to já. Odjakživa jsem byla taková, jenom teprve teď jste mě pořádně poznali.
Co si pamatuju, jako dítě jsem měla sklony k tomu ubližovat. Oni totiž ubližovali mně. Táta, věčně vzteklej člověk. Dřív, když ještě pil. Teď už mu zůstalo jen to kouření. Ještě že tak. Ano, on umí být rozumný. Třeba dneska u výslechu. Překvapoval mě, i když myslím, že neměl daleko k dalšímu výbuchu.
Kouření je droga. Vzpomínám na ráno předchozího dne. Bylo to včera. Přijde mi, jakoby to bylo už strašně dlouho, co je Pavel po smrti. Bylo to včera ráno, co se táta rozčiloval, že nemá cigarety. Pak jsem vlastně byla u Vojty. Potom prožila bezesnou noc. Vlastně, co mě máma vyzvedla od Vojty včera večer, nemluvila jsem. Celou cestu domů jsem mlčela, pak se zavřela v pokoji a brečela jsem. Na večeři jsem nešla… Nechali mě, nezkoušeli komunikovat. Byla jsem ráda. Všechno mi tak prošlo hlavou ale, že bych něco vymyslela? Že bych vymyslela řešení? Tohle nemá takové řešení, abych z toho vyšla v pořádku. Přála jsem si a přeju si i teď, kéž bych tu mohla navždy zůstat. Nechci, aby mě někdo viděl. Stejně na mě koukají jako na atrakci, jako na zvíře, zavřené v kleci. Můj život je jako klec. Nemůžu se tady pořádně hnout. Život má pravidla. Pravidlo číslo jedna: Člověk si neřeže ruce. Proč ježiš? Moje ruce, moje tělo, moje věc.
Co když mi všechno zakážou, seberou mi všechny ostré předměty? Co mi ze života zbyde?
"Dokud můžu…" šeptám a z očí mi vytrysknou slzy. Vždycky jsem schopná takhle hodiny přemýšlet a ani slza. Ale jakmile si to řeknu nahlas a slyším sama sebe… Bojím se toho, co sama říkám. Jakoby mi to říkal někdo jiný a potvrzoval tím, že všechno na co hodiny a hodiny myslím je pravda… Teprve v tu chvíli to na mě dolehne a uvědomím si, jak jsem nešťastná.
Hroutím se na postel, která zůstala od rána neustlaná. Jo, něco jsem chtěla. Ale obávám se, že nemám sílu vstát. Byly dvě. V koupelně. Schované. Jedna je teď v igelitovém sáčku mezi něčím, čemu říkají důkazy, i když jak může bejt žiletka důkaz toho, že jsem někoho zabila?

Ta druhá tam pořád je.
 


Psychotic (part 8)

8. května 2014 v 11:43 | Eleanor Blackburn |  Psychotic
"Chci tu mít rodiče," vytrhávám ruce z jeho sevření a stahuju rukávy, aby jizvy nebyly vidět. "A Vojtu!" Vojta… Jak na to bude tvářit on? Až mu to řeknu… Bude mezi námi konec? Vezme to? Jak bude reagovat? Zapomínám na přítomnost a zaobírám se myšlenkami na tohle. Budoucnost, moje budoucnost… Jaká může být? Vidím se někde daleko od všech, uzavřená sama v sobě. Sama v neznámé místnosti, jediní lidé, co mě navštěvují, nosí bílé pláště.
"Dobře, jak si přeješ," vytrhuje mě ze snění a otevírá dveře za mými zády a zve všechny dál. Všichni kráčí dovnitř a rodiče si mě měří pohledem. Jen Vojta se ke mně rozeběhne, já ale nejsem schopná vstát ze židle. "Jsi v pořádku?" pokládá mi ruku na rameno. Nepatrně kroutím hlavou. Vojta chce ještě něco říct, ale ten chlap ho přeruší. "Vaše dívka rozhodně není v pořádku," oznamuje.
"Jak to? Co se tu dělo?" ptá se máma vyděšeně.
"Vaše dcera je podezřelá z vraždy."
"Aha, já myslela, že tu je podezřelej každej!" vyjeknu ostře, ale on mě úplně ignoruje.
"Vaše dcera má jisté psychické problémy," oznámil vážně. Vojtova ruka, jež stále spočívala na mém rameni, se zachvěla. Nesouhlasně kroutí hlavou. Všichni jen udiveně koukají a já skláním hlavu. "Alice, ukaž ruce," štěkne na mě rozkazovacím tónem. Poslušně si vyhrnuji rukávy a na ruce se mi rýsují krvavě červené čerstvé jizvy. "Proboha Ali, jak se ti to stalo?!" vyjekne máma a kleká si ke mně. Asi stále nechápe situace a souvislost jizev s mými již zmíněnými psychickými problémy. "Udělala si to tímhle," předhodí na stůl sáček s žiletkou.
"Proč proboha?!" vyšiluje matka, ale nikdo jí neodpovídá.
"A tohle je možná vaše…" ukazuje tátovi cigarety a zapalovač.
"Jo, to jsem hledal," chce po tom hmátnout. "Nesahat! To jsou důkazy!" zavrčí chlap nevrle. "Všechno to bylo nalezeno na vašich schodech, jsou na tom otisky prstů vaší dcery a na té žiletce je dokonce její krev. Chce k tomu slečna něco říct?" otáčí se na mě. Vojta dosedl na židli vedle mě. Vypadá zaraženě, skoro nedýchá, jakoby měl každou chvíli omdlít. Pomalu se na mě otáčí a pohlédne na mě s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Do mých očí vhrkly slzy, nevím, co říct. "Večer jsem seděla na schodech," začínám potichu mluvit. "Na rovinu vám řeknu, že mám problémy se sebepoškozováním… Seděla jsem na schodech a řezala jsem se… Jo a kouřila jsem… Musela jsem tam usnout a pak jsem se probudila, byla mi zima, tak jsem šla dovnitř a zapomněla jsem tam ty věci… O Pavlovi nic nevím…" konečně se odvážím vzhlédnout. Vojta nereaguje, neobejme mě, nic neudělá. Je mezi námi konec. Já to vím. Určitě nechce holku, co se řeže.
"Jak tedy mohl Pavel zemřít?" ptá se táta rozrušeně.
"Pád ze schodů… Nevíme, jak mohl tak nešikovně spadnout. Někdo ho možná strčil…"
"Kdo by ho tak mohl strčit?!" zvyšuje hlas táta v zájmu obhajoby majitelů domu, k němuž schody patří. "Nikdo tam přece nebyl!"
"Alice, pamatuješ si, kolik bylo hodin, když jsi šla dovnitř?" obrací se na mě.
"Já nevím, byla ještě tma…" zamumlám. Vedle mě se ozve slabý hlas.
"Co prosím?" ptá se vyslýchající a nakloní se k Vojtovi.
"Říkám, že Alice by nikdy nikoho nezabila. Znám jí," obhajuje mě Vojta silným přesvědčivým hlasem. Mám chuť mu pevně stisknout ruku, ale on se ani nepohne, jenom hledí na toho chlapa a mračí se.
"A vy?" ptá se. Tohle nemůže myslet vážně!
"Já?!" vyhrkne Vojta hodně překvapeně. "Jak já bych mohl… Kde bych se tam vzal… Byl to můj kámoš!" Vypadá jako kdyby se mě každou chvíli rozbrečet. Musí to pro něj být těžké.
"Krucinál, nechte ty děti už na pokoji! Všichni vidíte, že to musela být nehoda. Pavel se chystal u nás zazvonit a spadl nešťastnou náhodou ze schodů!" rozčiluje se táta.
"A náhodou u toho mohla být přítomna vaše dcera?" hádá se s ním vyslýchající.
"Dost! Přestaňte!" ječí do toho máma. "Jedeme domů!"
"No to ne! Vyšetřování ještě neskončilo!" přesto, že se nám staví do cesty, se zvedám ze židle, společně s Vojtou.
"My jsme vám poskytli potřebné informace, výslech proběhl, nic víc se po nás nežádalo," obhajuje své rozhodnutí máma.
"Alice! Ty obzvlášť nikam nejdeš! Cožpak jsi zapomněla?" ukazuje na mojí paži. "To nesmíme nechat jen tak."
"Alice navštíví psychologa v co nejbližší době, za to vám ručíme, ale s případem naše rodina nemá vůbec nic společného a Aliciny jizvy na ruce s tím už vůbec nesouvisí!" nenechává mě v tom táta.
"Dobře, ale vaše dcera není psychicky v pořádku, to musíte uznat. Pokud se dokáže sebepoškozovat, mohla by být schopná zabít."
"To není pravda, Alice by v životě nikoho nezabila! Ještě jedno slovo proti a budete další, kdo bude ležet v kaluži krve!" rozkřikne se Vojta, což mě překvapuje, neboť tu celou dobu zamlkle seděl.
"Vojto, přestaň…" uklidňuju ho.
"Alice, pověz nám něco ty."
Snažím se zachovat klid: "Vše důležité jsem vám řekla, dokonce i to, co s případem nesouviselo," házím pohled na mou paži. "A teď žádám o to, abychom mohli odejít."

"Prosím, jak si přejete," ustupuje konečně. Je to za námi. Konečně vycházíme zpět na chodbu, kde mě Vojta bere za ruku, čímž potvrzuje, že se na našem vztahu nic nezměnilo. Nejsem z toho venku. Možná jsem se obhájila, ale vím, že tohle nekončí. Neboť mě čeká další peklo. Peklo to bude kdekoliv. Ať už skončím v léčebně nebo kdekoliv, budou mě pronásledovat vzpomínky na tu noc, kdy jsem zabila člověka.

(mám pocit, že jsem to sem dávala ale nenašla jsem to v archivu... kdyžtak pište, jestli jste to četli nebo ne...)

Konec a záčátek

všechno se změnilo během několika dnů. Dortík mi samozřejmě hned druhej den po tom co mě políbil, ikdyž slíbil, že to neudělá. Jako mě to bylo jedno... Pořád jsem se nějak tak soutředila na Vojtu.
Dortík mi sdělil, že beze mě prostě nemůže bejt. O velikonočních prázdninách za mnou ve čtvrtek přijel a kecali jsme jako kámoši. Udrželi jsme se a nic jsme neprovedli. V pondělí byl u mě Vojta. Nic nebylo dokonalý. Pořád jsme se trošku dohadovali. Navíc furt takový to podezření, že někoho má... No nic moc prostě. Neni to nic moc už dva měsíce.
V úterý jsme měli volno a byla jsem s Dortem. Začali jsme to hodně rozebírat všechno a nakonec mě políbil a řekl, že mě miluje. Nevěděla jsem, co na to říct. Stále přesvědčená, že miluju Vojtu... Proč jsem ho tedy políbila? Vykousli jsme se a potom šli ruku v ruce skrz město, bylo nám jedno, jestli nás někdo uvidí. Je to můj Dort. A pak je tu taky můj Vojta. Nojo Vojta, skoro bych zapomněla...
Zapomněla. Ve středu měl svátek. Zapomněla jsem. Odpoledne jsme spolu byli venku. Jenomže těžko vynutíš lásku. Celej den jsem myslela na Dortíka. A v to odpoledne mi všechno došlo. Nechci veldle sebe mít Vojtu, chci aby na jeho místě byl Dort.
Okamžitě jsem řekla Vojtovi, že se potřebuju soutředit na učení a že mě čekaj závody s gymnastikou a od čtvrtka jsem ho začala ignorovat. Ráno na mě čekal, já nepřišla. Psal mi proč, já neodpovídala. V pátek jsem potkala Dorta, zase jsme pokecali, ale o mým plánu počínajícím ignorací jsem mu neřekla. Fakt jsem se potřebovala soustředit na ty závody. Celej víkend jsem sportovala a všechno si srovnala v hlavě.
No a dneska?
Na férovku jsem se rozešla s Vojtou. Vyčetla mu chyby. Dorta jsem pro jistotu vynechala, ikdyž ten už se leštil kord, jak říkal, prostě se chystal o mně poprat. No popravdě jsem čekala, že mě Vojta nepustí a bude mě držet násilím, jako to dělal už tolikrát. On mi řekl, že se se mnou stejně chtěl rozejít, že prej on se bál týhle scény a tak, Jak řekl Dort: Slabooooch.
No a teď? Mám toho nejlepšího kluka.
On byl důvodem, proč jsem si založila tenhle blog. Abych měla kde plakat nad jeho ztrátou. I když jsem překonala tolik překážek dostala jsem se zpět k němu. Skoro po roce. A vy jste tu se mnou byli. Moji čtenáři, není nad šťastné konce.
Tohle byl román, který začal vzpomínáním na Dorta, pak jsem se začala řezat, ale vy jte tu stále byli a drželi jste mě. Pak přišel Ondřej, kterej mě ještě víc potopil. Ikdyž můj vztah s ním byl nepochopitelný, stále jsme tu byli. Byli jste tu, když jsem plakala pro Dorta. Když jsem začala s Vojtou, tak jsem si tu mohla stěžovat každý den. Vydrželi jste se mnou až do šťastněho konce. Děkuji.
Možná se sem vrátím, přihodím básničku, povídku, whatever. Jenom doufám, že tu už nebudu depkařit. :)))

Utíkej

17. dubna 2014 v 9:35 | Eleanor Blackburn |  Básničky
Seděla v pokoji, seděl sama.
A přemýšlela, co je to zrada.
Zrada byla pravdu se dozvědět.
Sama sobě na vše odpovědět.
Chtěl jenom jedno, nešlo mu o ni.
Jenom mu nedošlo, jak moc jí tím škodí.
Vždyť on jí ubližuje, vždyť on ji raní.
Ublížit slovy je horší než zbraní.
Stále před ním utíká.
Pravdu nikdy neříká.
Za lhaním se schovává.
Ona ví, že prohrává.
Má mu dát to, co chce?
Nebo je to způsob, jak ublížit sobě?
Uteč radši mnohem dál.
Kde budou časy, kdy se ti smál?
Nebude ti ubližovat.
A stále tě ponižovat.
Nebude se ti nikdo smát.
Ty se nebudeš muset bát.
Že další zrada přijde.
Že další plán mu vyjde.
On bude sám, jako dřív byl.
A nezbývá mu než, aby se s tím sžil.
Najdi si jinou, co bude mlčet.
Co nebude potichu brečet.
Co spolkne ty tvé urážky.
A ignoruje narážky.
Najdi si nějakou úplně blbou.

Co se nechá ojet takovou nulou.
(utíkám před Vojtou; duben 2013)

Na rozcestí

Jsem v háji, jsme v háji.
Včera jsem si psala s Dortem. Tak normálka, až když jsme narazili na nás vztah před rokem. Byli jsme děcka, co neuměj takovej vztah výst. Měli jsme jistej odstup, moc jsme si toho neříkali a ani po rozchodu se toho moc nezměnilo... Dort to ale chce asi změnit. Začal psát, že to v něm pořád něco zanechalo. Jak si se mnou začal psát, tak začal litovat toho co se mezi náma kdysi stalo. Uvědomil si o co přišel. Začal mi naznačovat, že ke mně pořád něco cítí. Řekla jsem mu, že nevim co mu na to mám říct. Fakt nevim. Vybral si tu nejlepší dobu, kdy mám už dávno jinýho kluka, slavim s ním čtvrt roku výročí a vypadá to že se náš vztah konečně vyhrabal z krize, neboť jsme se pohádali a všechno si do detailu vyříkali. Oslava výročí pak byla super :). No zpátky k věci - Dort se mi začal omlouvat, že se mi zase míchá do života. Jasně jsem mu řekla, že nechci aby se za něco omlouval, že ho chápu. Dokonce jsem přiznala, že ještě o tanečních jsem to cítila stejně. Teď to samé cítí on, jenomže je pozdě. Samozřejmě tohle bylo to s čim se chtěl svěřit kámošovi. Přesně jak jsem to říkala. Já jsem ta holka, kterou miluje a je to divný a trapný.
Pak jsme došli k tomu, že jsme spolu vlastně nikdy neuměli moc mluvit. Ani ve vztahu, ani o rozchodu, ani po rozchodu a bohužel ani teď... V půl jedný jsme se teda domluvili že za mnou přijede.
Dneska přijel. Chodili jsme po stezce, pak jsme seděli pod mostem... no ze začátku jsme se snažili mluvit k věci, moc nám to nešlo, tak jsme se bavili o normálních věcech. Ale pod tim mostem se to rozjelo. Začali jsme o všem mluvit podrobnějc a probírat možnosti jak situaci vyřešit. to hlavní co jsem řekla bylo, že to chci vyřešit, přitom nechci nikomu ublížit. Jenomže to přece nemá řešení. Buď se rozejdu s Vojtou a budu s Dortem. Depku bude mit Vojta. Nebo pošlu do háje Dorta a zůstanu s Vojtou. Depku bude mit Dort. Já budu mít depku v obou případech. Oba je mám ráda, ale každýho jinak. Nevím jak, jakej je v tom rozdíl. Jakobych měla schozifrenii. Nebo žila ve dvou dimenzích najednou.
Dort je toho názoru, že jednoduší je, když se na něj vykašlu a on zase zaleze. Řekl: jen mě kopni do prdele, máš na to právo, přišel jsem pozdě a v blbou chvíli... já to nějak zvládnu... Moje odpověď zněla jasně: "Ne, já nechci." a chytla jsem ho za ruku. To bylo špatně... "Přesně tohle jsme nechtěli..." řekl ale mou ruku nepouštěl. Chvíli jsme si o tom všem co mi napsal povídali a on mi opravdu co očí řekl, že ke mně pořád něco cítí. Obejmula jsem ho, s tim jestli mu to pomůže... Chvíli jsme tam ještě seděli v objetí a drželi se za ruce. Naše rty byli už tak blízko. "Měli bychom jít..." zašeptal. Místo odpovědi jsem ho políbila a on mi to opětoval. Oba jsme ztuhli a po chvíli jsme se políbili naposledy. Tohle je další blbost co děláme... prohlásil.
Pak jsem ho šla doprovodit. Celou dobu jsme se drželi za ruce. Řekli jsme si, že až dojdem na křižovatku, tak se rozloučíme a tohle skončí. Napíšem si, ale dýl. Vím, že mi bude chybět. Na týhle křižovatce se vždycky loučíme. Vždycky tady probíhá to naše 'naposledy'... i v létě to tak bylo... Bezmyšlenkovitě mě líbá, jakoby šlo o něco úplně běžnýho. Pak dlouho objímáme pak se líbáme ještě jednou. 'Já pojedu než se to zvrhne ještě víc.' Říká a loučíme se. Tohle už asi nebude...třeba už se mu nikdy nebudu moct podívat do očí jako před chvílí, ucítit jeho rty na svých nebo ho obejmout. Možná tohle bylo naše naposledy. Cestou domu jsem se pomalu vrátila do reality. Jen co jsem se vrátila domu napsala jsem Vojtovi a on mi po chvíli psaní řekl že se mu zdá náš vztah lepší a lepší. Jo ok. Asi jo.

Wicked game

fuuu. Dlouho jsem nepsala. A tolik se toho změnilo.
Vojtu opravdu miluju a on miluje mě. Teď si docela i rozumíme. Naposledy jsem psala v ten čtvrtek, co na mě byl hnusnej. Je na mě občas hnusnej i teď, ale dost se to zmírnilo. Asi na tom byl tenkrát dost blbě... Vím že jsme se tři dny nevíděli. Z toho jsem jeden byla s Dortem. Pak jsem odmítla za nim přijet. Asi mu to bylo divný, ale já byla prostě nějjáká naštvaná a tak jsem si radši psala s Dortíkem.
Pak v tejdnu jsem pro něj napsala nějakou slohovku do školy a od tý doby je nějakej hodnej, takže dost v pohodě. další víkend jsem byla u něj. A moc jsme si to oba užili. byl na mě hodnej. Byl to jeden z našich nej dnů.
Dortík mi začínal psát víc a víc. Vlastně jsem mu nepsala o víkendu, protože jsem byla u Vojty tak se to na mě nějak nahrnulo. Mimo to napsal na twitter, že se moc nimrá v tom co bylo a že je zoufalec. Leželo mi to v hlavě tak moc, že jsem nemohla spát.
Tenhle víkend byl taky fajn. V sobotu byl Vojta u mě. Trošku jsme se tu chytli s rodičema a tak jsme šli pryč. Já se pak do setmění procházela po kolejích a vrátila se domu promrzlá.
Potom mi napsal Dort (ještě ten večer). Teď furt akorát snapchatujem, ale během toho mi napsal zničehonic na fb, že se s něčim svěřuje kámošovi a on mu na to řekl že se mu chce spát. Jsem mu řelka ať se svěří mě. Vypadlo z něj, že je v tom holka, je to divný a trapný, neřekne mi to, nenaznačí kdo to je a nechce abych to řešila, pak zdrhnul. Seš nenápadnej jak hovno ve sněhu.
Nevim , co mám dělat. Miluju Vojtu, nechci zranit Dorta. Bylo by to podruhý :( co teď?
ležím na kolejích, možná dřív najdu řešení, možná dřív přijede vlak.

Srdcomluva

28. března 2014 v 21:00 | Eleanor Blackburn |  Básničky
Nedá se zničit, nedá se žít.
\Vždyť více na dně nemůžeš být.
Nemám co ztratit, nevnímám bolest.
Musím jen životem co nerychleji prolézt.
Bojím se výšek, neboť po nich následuje pád.
Já budu na dně, ostatní se mi budou smát.
Nerozeznám přátele od zlých.
Všichni se chovají podle pravidel stejných.
Vlastně ní jak nevím kdo jsi ty.
Nevím co znamená my.
Důvěra mizí jak planem života.
Světlo tvé lásky jen slabě se mihotá.
Možná už uhaslo, je tomu dávno.
Co za tím Co za tím stojí, není mi známo.
Kým jsem já pro tebe?
Nemyslíš jenom na sebe?
Ale já jsem v pohodě.
Věřím jen té náhodě.
Věřím že se pletu když tohle říkám.
Nebo si jen na tuhle krutost zvykám.
Život mě školí.
Že láska bolí.
Jak jsem říkala, já bolest necítím.
A pro slepost lásky nic nevidím.
Hlava říká: všechno je v pořádku.
Ale to moje srdce teď píše do řádků.


Lost and found

20. března 2014 v 23:05 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Dorte jsem tvoje. Ztracená a nalezená. Ztratil jsi mě nebo já tebe... nevím. Vím jenom že jsi mě znova našel.

Dnešek byl ze začátku fajn. Akorát že na mě ráno Vojta nečekal. Nic neřekl ale tvrdil že jo. Netuším kde byl takhle ráno, s kym byl. Ve škole už byl v poho akorát jsen z těch starostí o to kde je nebo co s nim je posrala písemku z ivt. Vlastně jsem po většinu času tenhle tejden netušila kde je. V pondělí jsem byla u něj a dala jsem mu co chtěl (nespala jsem s nim sice ale stejně). On byl uspokojen a v úterý mi ani nenapsal jestli s nim nechci bejt před gymnastikou. Ve středu řekl že musí na golf. Má ho normálně od pěti teď tam hnal hned po škole.
Dneska byl o tý přestávce v pohodě a říkal jak se těší na naše společný odpoledne. Bylo to ještě fajn i když jsme v antikavárně pařili podle jeho požadavku forzu a gta což mě absolutně nebaví. Dřív když jsme tam chodili bylo to jiný a hezký. Tohle ještě docela ušlo ale pak to celý zkazil. Začal mít na mě nechutný narážky že už se to nedalo poslouchat. Ale nebylo to jako že by měl blbou náladu spíš naopak moc dobrou takže sr mi posmíval dost hnusnym způsobem. Je to osobní a uráží mě to takže to tady moc nebudu rozebírat. Pak mu to došlo protože jsem přestala mluvit a když ja přestanu mluvit tak je to hodně špatný. Ptal se mě jestli jsem naštvaná a já blbka zas jenom špitla to svoje: 'to je dobrý' a 'v pohodě'. Proč mu prostě neřeknu hele kámo sereš mě a to dost? Pak se mi začal omlouvat ale bylo pozdě. Byla jsem ponížená, zklamaná a měla jsem po náladě. Pak se omlouval i za zkaženej výlet na bruslích. Myslela jsem že myslí to jak mě nutil k sexu ale ne on myslel ten rozbitej zámek u garáže... ok ok.
Prostě jsem asi ta špatná já. Jak mi pořád naznačuje. Proč by mě jinak ponižoval? I před kámošema. Uráží mě to neskutečnym způsobem. Nemůžu mu věřit. Co když mě pomlouvá před nima a chlubí se erotickejma zážitkama? Směje se mi za zády pak přijde a směje se mi do očí. Dneska jsem kvůli tomu fakt brečela a chtěla jsem so zase něco udělat. Ale naštěstí mi napsal Dort. Chvíli jsme si psali a já na toho hajzla úplně zapomněla. Pak to ale přišlo zpátky a já něco řekla Dortovi a on ať to rozeberu jestli si potřebuju promluvit. Zejtra zas půjdem ven. Hlavně s nim nechci nic dávat dohromady. Doufám že on taky ne a že v tom že mi chce pomoct nejsou nějaký postranní úmysly jako měl Ondřej.
Fakt mám chuť se říznout. Tolik mě dneska ponižoval, že začínám sama na sobě vidět chyby. Ale kvůli němu se měnit nebudu. Vím že mě zejtra Dort obejme a utře mi slzy tak nemá cenu se řezat. I když....

Kam dál