Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Září 2013

Trpím maniodepresivní psychózou

30. září 2013 v 14:30 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Dřiv jsem si neuměla vysvělit svoje náhlé vykývy nálad, záchvaty agresivity, extrémně zvýšené nebo naopak snížené sebevědomí atd... Naplno se mi to projevilo o patnáctých narozeninách, které neoslavila, protože zbytek mojí rodiny marodil. Ležela jsem několik dní v posteli a psala články na svůj blog, který jsem si zrovna založila. Stále jsem brečela, poslouchala smutné písničky, psala depresivní články o mé náladě a odmítla jsem se hnout ze svého pokoje, nikoho jsem nechtěla vidět ani slyšet. S nikým jsem nemluvila. Uzavřela jsem se sama do sebe a nevím proč. Bylo to o jarních prázdninách a měla jsem možnost vidět své přátele, oslavit narozeniny aspoň s nimi, ale nechtěla jsem.
Když jsme odjeli na hory lyžovat, všechno se změnilo a já byla zase veselá. Překypovala jsem extémně dobrou náladou a vysokých sebevědomím několik následujících týdnů. Potom můj (dnes už bývalý) přítel odjel na lyžák a odmítal se mnou jakkoli komunikovat. Znovu jsem se uzavřela do sebe, s nikým nemluvila, jen psala na blog. Do školy jsem chodila, ale byla jako tělo bez duše. Zkazila jsem si za ten týden známky a potom jsem to těžko opravovala.
Přítel se mi vrátil jako úplně vyměněný. Choval se ke mně jinak. Byla jsem z toho zmatená a nelíbílo se mi to. Chtěla jsem zpět náš starý vztah. Začala jsem se řezat. Měla jsem deprese, ale nebylo to nic vážného, protože nikdo nic nepoznal.
Pak se vše zlepšilo a já zařívala pocity eufórie. Zvýšilo se mi sebevědomí, byla jsem komunikativní, společenská, bez zábran... Bavila jsem okolí svými vtipy. Byla jsem šťastná v rodině, s kámoškami, s přítelem... Nejlepší období. Chci to vrátit. Mělo na to snad vliv přicházející léto? Tenkrát byl květen, červen.
Později se mi do cesty připletl další kluk a já si vybírala mězi dvěma. Měla jsem znovu deprese, pocity viny, výčitky svědomí... Občas jsem byla zase šťastná, ale když jsem uvažovala a přemýšlela o svých pocitech a celkově o svém životě, znovu jsem spadla do depresí a uzavřela se do sebe. Navíc se mi zhoršily záchvaty agresivity. Byla jsem napjatá a jakmile mi něco někdo vytknul nebo se mi něco nelíbilo, vylítla jsem. Chovala jsem se nebezpečně a agresivně. Okolí už nevědělo, co se mnou.
Začátkem prázdnin jsem jednala hrozně zmateně a každou chvíli tvrdila něco jinýho. Už nevím, kdy jsem byla upřímná a kdy ne. Rozhodně jsem nebyla šťastná, protože na mě přítel opět kašlal, dokonce odjel pryč k moři bez rozloučení. To jsem vyřešila na první prázdninové párty alkoholem a zase jsem byla veselá, komunikativní, plácala jsem nesouvislé blbosti a říkala věci, které bych normálně neřekla. Nevím jestli to byla manická fáze psychózy nebo opilost. Myslím, že obojí dohromady, až z toho vznikla málem nevěra.
Depresivní stavy jsem měla, když se mnou přítel přestal komunikovat. Dospělo to k tomu, že jsme se rozešli. Začala jsem se znova řezat a týden po rozchodu s nikým nemluvila, byla zalezlá doma, už jsem ani nepsala, jenom plakala nad fotkami, zápisy z deníčku a vzpomínakami.
Pak jsem se dala dohromady s tím druhým klukem a zase byla na vrcholu blaha. Znova šťastná a komunikativní. Blázen a maniak. Taková jakou mě všichni chtěli, možná ještě větší blázínek.
Pak jsem začala chodit znovu do školy a začala potkávat bývalého přítele. K tomu jsme ještě chodily spolu a ještě pořád chpdíme do tanečních. Podruhé jsme se skamarádili a jsme nejlepší přátelé doteď. S tamtím klukem jsme zůstali pouze "kamarádi", protože víme, že náš vztah nemá cenu, už kvůli věkovému rozdílu a taky každý studujeme jinde a tak. Kvůli tomu jsem začala mít příšerné deprese. Před pár týdny. Navíc jsem dostala strach, že se do svého bývalého znovu zamiluju. Později jsem zjistila, že už se to stalo. Miluju ho doteď. Poslední dva týdny jsem se každý den řezala, zavírala jsem se v pokoji a s nikým nemluvila. Rodičům to začalo být divné, že jsem zase na dně, když jsem ještě nedávno byla tak šťastná. A tahle změna u mě neproběhla poprvé! Dnes, když se má nálada zlepšila (asi tím, že mi můj bývalý slíbil, že spolu půjdeme ven až se vrátí z chaty), tak jsem otevřeně mluvila s babičkou a mamkou o těch svých výkyvech nálad. Babička přímo řekla: "Myslím si, že máš maniodepresivní psychózu." Když jsem se zeptala, co to je, tak mi to nechtěla říct a máma jí pokárala, že mi to říkat neměla. Asi to věděla už dávno. Okamžitě jsem si to šla vygooglit.

Co je to maniodepresivní psychóza?
Závažné duševní onemocnění. Dochází při něm k periodickým změnám nálad, vitality, psychických funkcí a celkového normálního fungování organismu. Maniodepresivní psychóza může být dědičnou nemocí (což myslím, že není můj případ). Dalšími faktory mohou být silné emoce (strach, děs, úlek, smutek, duševní útrapy...) nebo fyzické či psychické vyčerpání.
Tato nemoc se projevuje střídáním jednotlivých období bipolární afektivní poruchy.
1) hypomanické období
Nadnesená a dobrá nálada. Postižený je velice hovorný, snadno navazuje kontakty s ostatními, komunikuje bez zábran a je bezprostřední a nenucený. Má nadměrné množství energie a je ve skvělé kondici. V tomto období může docházet ke zvýšení sexuální činnosti a střídání partnerů. Je také možně, že postižený nepociťuje únavu a snižuje se mu potřeba spánku či odpočinku
2) manická fáze
Nepřiměřeně dobrá nálada. Nemocný se cítí být nejsilnější a neporazitelný. Pokud mu někdo zabraňuje v projevu, začíná být agresivní a může jednat nepřiměřeně, zuřivě a nebezpečně. Nezajímají ho názory ostatních, neboť s nimi nechce ztrácet čas. Může také překypovat žoviálností, není schopen souvisle mluvit a jeho projev je nesrozumitelný a překotný. Nedokáže se na nic soutředit. Má značně zvýšené sebevědomí.
3) Deprese
Pokles nálady. Smutek, únava, ztrápenost, ustrašenost... Člověk se uzavírá do sebe a vyhýbá se jakékoli společnosti. Ztrácí zájem o jakoukoli aktivitu, dokonce i o své koníčky, rodinu či přátele. Nezvládá běžné úkoly a překážky, jejichž zvládání je pro něj jindy bezproblémové. Nepociťují radost, vše vidí negativně a stále se cítí ospale. Dochází k poklesu sebevědomí a sebedůvěry, s čímž se dostavují pocity bezcennosti, viny a výčitky svědomí. Pacient si může dokonce i pohrávat s myšlenkou na sebevraždu.
Tyto období můžou trvat dny až roky. Můžou a nemusí se střídat pravidelně. Bipolární afektivní porucha se objevuje převážně v pubertálním období.
Pokud se onemocnění nezačne léčit včas může se stát chronickým nebli nevyléčitelným.

Všechno zapadá. Pravděpodobně mám buď náběh nebo už trpím maniodepresivní psychózou. Asi mě co nejdříve objednají k psyterapeutovi. Vůbec nevím, jak se s tím smířím, pokud mi řekne, že je to pravda. Vůbec nevím, co bude, až mu budu muset říct o řezání a dozví se to rodiče. Co mi na to řeknou? Všichni mě ve škole pomluví, že jsem psychopat. Jak na to budou reagovat mí přátelé, pokud se to dozví? A zbytek rodiny až se dozví, že jejich příbuzná se psychicky nemocná? Může se do psychopata vůbec někdo zamilovat? Bojím se reakce okolí. Bojím se říct, že se chci léčit. Prostě se bojím...

Pomáhat a chránit

29. září 2013 v 23:45 | Eleanor Blackburn |  Povídky
V uších sluchátka, hraje taková ta "naše" písnička, co se nám líbí oboum a společně ji rádi posloucháme. Moje nohy makaj už několik kilometrů. Šlapky se můžou utrhnout. Ano, dneska na tom kole umřu. Čeká mě ještě pár kiláků a v hlavě mám stále větu: Šlápni na to, šlápni na to, čím dřív tam budeš, tím líp. Miláček už tak na mě čeká někde ve jeho "velkoměstě" a já se táhnu z tý naší blbý vesnice na kole.
Konečně už jsem ve městě. Po telefonu mi řekl, že mi jde naproti od náměstí. Jedu po stezce, přičemž si všimnu, že jde naproti mě, ale je na druhé straně silnice. Rozhlídnu se a rychle to krosuju přes hlavní na druhou stranu, protože zrovna nic nejede. Problém není v tom, že by mě něco mohlo přejet. Já se umím rozsekat sama, znám se. Jsem jím zaslepená, tolik mu to sluší, jak sebevědomě kráčí po chodníku, hnědé vlasy od větru rozcuchané, prostě je k sežrání. Už si plánuju jak zabrzdím nebezpečně těsně před ním. Sundám sluneční brýle a konečně ho políbím na ty rty, co se na mě právě usmály. Neuvědomím si jak je vysoký obrubník daleko a najednou křach. Najela jsem na něj skoro kolmo a kvůli přibrždění před přejížděním silnice jsem neměla moc velkou rychlost. Jenco jsem na něj narazila předním kolem, byla jsem na zemi. Najednou, bylo to strašně rychlý. Dopadla jsem na pravou stranu, takže mi pravá noha zůstala zaklíněná pod kolem. Pravou rukou jsem se snažila pád zbrzdit, takže jsem na ní spadla, brutálně to bolelo.
"Ty vole, seš v pohodě." Ohlídla jsem se. Šimon ke mě doběhl, vzal moje kolo, šikovně umístěné tak, že čouhalo do silnice a hodil ho na chodník. Kromě kola jsem do silnice čouhala ještě já.
"Jo, asi jo," odpověděla jsem trochu opožděně na otázku, protože jsem byla se strašným šoku, tak mi trochu dýl trvalo, než jsem se vzpamatovala. Došlo mi, že to je vlastně trapas jako prase. Podívala jsem se na Šimona ze země a rozesmála se. "Vstávej prosím tě!" Podal mi gentlemansky ruku a pomohl mi vstát. Chtěl mě obejmout, ale najednou mě něco zaštípalo na noze. Podívala jsem se dolů a zjistila, že mám skoro celou holeň sedřenou. "Do háje..."
"Ježiš. Prosím tě, co takhle blbneš." Přitáhne si mě blíž a hladí mě po zádech.
"Za to můžeš ty! Tolik ti to sekne, že jsem na tebe musela koukat!"
"Jo já jo!? Pojď prosím tě ke mně domu, já ti to vydezinfikuju."
"No bezva. Si zahrajem na doktora."
"Proč ne, že jo?"
Vím, co tím myslí. Nabízí mi, jestli nechci sednout na rám, že bychom tam dojeli rychleji. "Blázníš? Se nechci znova rozsekat."
"Se mnou jo? Budu řídit."
"Tak jo, věřim ti."
Tak teda nasedám na rám a nechám se vézt, za pět minut doražíme k němu domů. U něj doma v bytě nikdo není. Rodiče někdo pryč. Vede mě do pokoje.
"Takže milá pacientko, svlékněte se a položte se na lůžko." ukázal s úsměvem na svou postel.
"Ale pane doktore, s tím nesouhlasím. Máte mi přeci vydezinfikovat pouze poraněnou nohu a myslím, že není nutné se svlékat."
"Slečno, já jsem doktor, vy pacient a budete dělat to, co já považuji za nutné." Svalil mě na postel. Smála jsem se, začli jsme se líbat. "Neměl byste mě nejprve ošetřit, pane doktore."
"Tohle patří k ošetřování, slečno."
"Opět s vámi musím nesouhlasit."
"Vaším názorem se neřídím."
"Dobře, končim s hrou na doktora."
"Copak? Se ti to nelíbí?"
"Ta noha..." Ukazuju na zasychající krev na odřenině.
"Jo, jasně. Počkej chvíli."
Po chvíli se vrátil s dezinfekcí. On z něj asi fakt bude doktor, udělal to šikovně. Pořád se mě ptal, jestli to moc nepálí a tak. Nakonec usedl vedle mě a hladil mě po vlasech. "Ty seš moje pako..."
"Já vím," smála jsem se.
Myslela jsem si, že jsem nám dvoum právě zkazila odpoledne, ale nakonec to nebylo špatný, vlastně dost dobrý, vlastně skvělý!
Mám toho nejlepšího kluka. Dokáže holce pomáhat a chránit jí. Tak bude z něj doktor nebo polda?

Třeseš se

26. září 2013 v 22:40 | Eleanor Blackburn |  Povídky
Po dlouhé době jsme zase spolu. Venku jako kamarádi. Sice jsme spolu půl roku chodili a byli to krásný časy, ale oba jsme se rozhodli radši pro tohle.
Jdeme po neznámé louce a vzpomínáme na staré dobré časy. Děláme to rádi a často. Stále přitom cítím to teplo lásky. POřád z něj to teplo sálá. Ze mně taky. Asi si to neuvědomujeme ale oba v hloubi duše víme, co chceme. Zastavujume se a dívám se to jeho hnědých očí. Vidím v nich naše společně vzpomínky. Vidím v nich zklamaní z toho, že už to dávno není pravda. Vidím energii která ho vyzývá se k něčemu odvážit. Vidím jednotlivá písmenka, která tvoří jedno slovo. T-o-u-h-a. Skáču mu do náruče. Objímáme se hrozně dlouho. Nejdřív se křečovitě svíráme. Obejmout, držet a už nikdy nepustit. Pak uvolňujeme sevření, ale stále se drříme za paže. Podívám se mu očí. Jeho rty se chvějí. "Třeseš se," zašeptám.
"Můžu tě políbit?" ptá se. Místo odpovědi ho líbám na rty.
Od našeho rozchodu jsem zkoušela líbat tolik kluků, ale nikdy jsem necítila to, co cítím teď. Upřímnost, nenucenost, věrnost, lásku, něhu, touhu, vášeň, prostě eufórie.
(Nikdy tohle neucítím, dokud znovu nepolíbím Dorta)

Je se mnou konec

26. září 2013 v 22:16 | Eleanor Blackburn |  Povídky
"Prosím, přijď na tu párty," žadonila jsem ho při ranním loučení. Odjížděl totiž ještě ten den večer na 2 tejdny do Chorvatska.
"Říkám, že nevím, jestli to půjde."
"Tolik se těším."
"No jasně... Všichni mi strkejte, jak to bude skvělý..."
"Promiň. Ale tak máš možnost tam přijít."
"Co když ne?"
"To mi jako chceš říct, že už se neuvidíme?"
"Nevím..."
"Vojto, slib mi, že se tam aspoň stavíš rozloučit se. Prosím... Máš to kousek."
"OK. Tak držim palce a měj se."
"Taky. Hodně štěstí."
Rozloučili jsme se krátkým polibkem a šli každý do své třídy na popravu zvanou vysvědčení.
Odpoledne, když jsem se už chystala na párty, byl online na facebooku. Napsala jsem mu.
N: Ahoj :)
V: Ahoj...
N: Jak to vypadá?
V: blbě...
N: Jako že už se neuvidíme?
V: Nevim. Rodiče mě už nechtěj nikam pustit.
N: Sakra to se tam nemůžeš na pět minut stavit? Už kvůli mně?
V: Nechte mě bejt všichni. Buď do mě hučíte, ať přijdu nebo jak to bude skvělý.
N: Tak promiň!
Už jsem na něj neměla nervy a do toho mi ještě psal kámoš, co tu párty u sebe doma pořádal, že ho Vojta taky poslal do prdele. Napsala jsem, že mě už taky a to už je teda něco. Byla jsem na něj naštvaná. Nejen, že se se mnou nemohl rozloučit, ale přišlo mi, že o to ani nestál. Všechno mu bylo lhostejný. Vykašlala jsem se na něj, rozhodnutá si tenhle večer užít naplno!
Setkávam se tam se sestřenkou jménem Týnka. Představuje mi kluka ze svojí třídy. Přichází tam pozdějc. V taněční místnosti hraje hlasitě hudba a všude je mlha se zamlžovače. Když ten kluk vešel dveřmi, myslela jsem si, že přišel Vojta. Mimochodem jsem už v sobě měla pár panáku, protože jsem pila kvůli Vojtovi, že mě tak zklamal. Postavou byl úplně stejně vysokej a hubenej, vlasy stejné barvy a stejně rozčepířené. Když jsem viděla jenom obrys ve dveřích a nedechla jsem se a zašeptala: "Vojto..." Rychle jsem se rozeběhla k němu a dva kroky před ním jsem se zastavila, protože jsem zjistila, že to není on. "Ahoj, já jsem Vojta," řekl. Vyjeveně jsem na něj koukala. Tohle... To není možný! Mezi nás skočila Týnka a zdravila ho: "Čau Vojto! Tohle je moje sestřenka Nina," představila mě. "Ahoj," vykoktala jsem. Pak mě pozval na panáka, tak jsme pili spolu, ale já to zvládla o něco líp než on.
Za chvíli jsme seděli spolu venku na zahradě a rozmlouvali o životě. Přišla mi SMSka od Vojty, že nemá šanci se dostat pryč z baráku, že do hodiny odjížděj. Neodepsala jsem mu a řekla si: Víš co kámo? Mně je to jedno! Měla jsem novej objev. Druhej Vojta. Zajímavé. Povídali jsme si o šem, nad čim není nutný moc přemejšlet, protože nám to nemyslelo. Pochválil mi dokonce i prsa. Takže poznali jsme se. Úkol číslo jedna splněn.
Pak jsme šli na trampolínu s kámošema a tak jsme se tam váleli a on mě tam tak různě objímal a osahával. Jeden kámoš to fotil no.
Zase se kalilo vevnitř a tam to začlo bejt hustý. Tancovali jsme za ruce s propletenými prsty na hlasitou hudbu. Když jsme už nemohli, přestali jsme, ale stále ruku v ruce jsme šli ke stolu napít se něčeho. Pak došlo na ničení balónků. Při přípravách, které se konali před párty jsme si s Vojtou uděli svůj vlastní balónek s našima jménama ve velkém srdci. Přišla mi od něj další SMSka, že odjíždí aže něchce vědět co se tam u nás děje. Ne nechtěj to vědět. Vzala jsem balónek s těma jménama a rozdupla ho přímo před Vojtou (tim druhym samozřejmě). On mi rozdupl můj balónek s mym jménem! Zlechtala jsem ho a váleli jsme se po sobě gauči. Kámoši na to dost koukali.
Vymyslel si, že je mu špatně, že chce na vzduch, tak jsme šli ven. Oba už jsme byli namol, jemu jsem se líbila, já se chtěla pomstít mýmu Vojtou, tak co se nestalo. Šli jsme na trampolínu a tam jsme se dál provokovali a pošťuchovali až mi dal letmý polibek za rty a svět jakoby se zastavil. Polibek jsem mu oplatila a ano vykousli jsme se. Slyšela jsem vzdálený smích, nekdo k nám přicházel. Sestřenka s Vojtovým (samozřejmě mým Vojtovým) nejlepším kámošem. Přestali jsme a nevim, jesli nás zahlédli, ale stejně jsme seděli podezřele blízko. Obula jsem si boty a vyrazila k nim, jako že se nic neděje. "Vyměnilas Vojtu za Vojtu," zeptala se. "Cože? Ne," smála jsem se. Ona to ale myslela vážně a protáhla obličej. Vojtův nejlepší kámoš měl přesně takovej výraz, jako mívá v téhle situaci nejlepší kámoš. 'Neboj, já mu to povím.'
Jela jsem bzro dou, přestože mě všichni přemlouvali, ať zůstanu. Volala jsem tátovi ať pro mě přijede. Musela jsem rychle vysřízlivět. V autě už jsem byla při smyslech a litovala jsem všeho, co jsem udělala. Vojtovi (mýmu Vojtovi) jsem odepsala na SMSky, že už jedu domu, že mě to tam bez něj nebavilo. Divil se teda, že jsem mu neodepsala dřív, ale já mu řekla, že jsem měla vyplej mobil. Takže fajn. Poslal mi ještě tisíc pusinek na dobrou noc a všechno bylo v pohodě. Za hranicema jsme si přestali psát, protože je drahý. Normálka jsme spolu komunikovali přes FB, párkrát jsme dali i skype, ale už jsme se oba nemohli dočkat, až se vrátí zpátky a znovu se uvidíme. Komunikaval se mnou ale míň a míň. Pak se vrátil a vůbec mi nenapsal. Napsala jsem mu.
N: ty se mnou nemluvíš?
V: ne
N: co?
V: Už nemáme o čem mluvit.
N: ???
V: Je konec.
N: proč?!
V: Nemusim to řikat, pokud to víme oba.
N: Řekni to, protože to asi oba nevíme.
V: Hele mě je to jasný. Všechno vim a neřikej, že ta párty byla nudná.
N: Neříkám.
V: Ty a ten druhej Vojta jste se tam dobře bavili co?
N: A co jako? Tvůj problém žes tam nebyl. Promiň ale to jako se nemůžu normálně bavit, ikdyž tam ty nejseš?
V: Tak jestli u tebe znamená 'normálně' se bavit, se vykousnout s klukem, kterýho vidíš poprvý v životě, tak fakt nevim. Prostě mezi náma je konec a už se o tom nechci bavit.
N: Kdes to vzal prosimtě?
V: Na tom nezáleží a už mi dej pokoj!
N: Vojto, prosím tě poslouchej mě!
V: Ne! Už mi nic nepiš! Nemá to cenu.
Už jsem mu teda neodepsala. Byla jsem v šoku a strašně brečela. Proč jsem to kráva udělala? Kvůli takový blbosti jsem ho podvedla... Tolik to bolí. Tak strašně moc. Vstala jsem ale podlomila se mi kolena. Spadla jsem na podlahu a nemohla se od pláče nadechnout. Po tom, co jsem se vzpamatovala, jsem šla do koupelny a začala si řezat ruce. Bolelo to víc, než ta vnitřní bolest, způsobená Vojtou. Teda spíš si za můžu sama. Proto se řežu. Krev z mé ruky přímo vystříkla, protože jsem si asi nařízla tepnu. Zhroutila jsem se na podlahu a bolestí omdlela. Dál si nic nepamatuju.
Teď se mi to celé promítlo v hlavě a já pomalu otevírám oči. Vídím Vojtu, jak se nade mnou sklání. Když vidí, že jsem se probrala, dává mi pusu na čelo. "Vojto, promiň... Miluju tě..." vzlykám.
"Já vím, já tebe taky."
"Ty už se na mě nezlobíš?"
"Ne bylo to hloupé..."
Najednou všechno z černá a já znovu upadám do spánku.
Probouzím se podruhé a vedle mě sedí máma. "Kde je Vojta??? Byl tady!" ptám se okamžitě.
"Ne, Vojta tady nebyl," odpovídá máma.
"Byl! Seděl tady co ty! Vím to!"
"Jsem tady celou dobu, nebyl tady!"
"To není možné..."
Dřív, než se mnou začne probírat, proč jsem se pořezala a tak, přichází sesstřička, která jí nemilosrdně vyhodí s tím, že si potřebuju odpočinout. Zůstávám sama. Všechno to s Vojtou byl sen. Je mezi náma konec. Je se mnou konec. Na nočním stolku stojí sklenička s vodou. Vodu vypiju a skleničku rozbíjím o okraj stolku. V ruce žmloulám střep co z ní odpadl. Tentokrát stihnu dřív umřít, než omdlít.

Chce to báseň

25. září 2013 v 19:07 | Eleanor Blackburn |  Básničky
Chce to báseň o nás dvou,
než krásný časy uplynou.
Ne, pořád jich nemám dost,
baví mě to, je to radost.
Zatím jsi ještě žádnou neviděl.
Neříkej, že by ses za to taky nestyděl?
Třeba taky píšeš básně.
Co když taky píšeš krásně?
Buďme k sobě upřímní,
co pro mě máš pošli mi.
Já toho pro tebe fakt dost mám.
Jen čekám na správnou chvíli, kdy ti to dám.
Pořád, pořád nepřichází a já ztrácím odvahu.
Mám strach, že tě to nezajímá, já znám tvoji povahu.
(Básničkách o básničkách pro Dorta pro Dorta:)))

Slzy nezapomenutelné lásky

25. září 2013 v 17:47 | Eleanor Blackburn |  Povídky
Vycházím ze školy a jsem strašně šťastná, že jsem Vojtu, mýho od prázdnin bejvalýho kluka nepotakala. Snad už jsem zapomněla. Bojím se chvíle, kdy se znovu potkáme. Jak to přežiju?
Kráčím přímou cestou na nádraží, protože musím ještě stihnout brigádu. Už se blížím k rohu ulice a chystám se jí přejít. Na rohu přes ulici ale stojí parta lidí. Poznávám pár Vojtových kámošů, ale jeho nevidím. Rozhoduji jsem se, že projdu kolem a pozdravím je. Kdo je ten tmavovlasý kluk v modré mikině? Něco hlasitě říká. Moment, ten hlas je mi povědomý. Už jsem skoro u přechodu, zpomaluji. Ten smích přece znám. Ten kluk se otáčí a dívá se na mě. Tuhle tvář moc dobře znám! Do těch očích jsem se dívala hodiny! Ty rty jsem líbala každý den! Ty vlasy jsem ráda prohrabovala prsty! Ten smích mě vždy rozesmál ještě víc! Ten hlas tak krásně hladil na duši když říkal 'Miluji tě'! A tolik to bolelo, když řekl 'Je konec'! Naše pohledy se střetly. Zastavuji, zahýbám doprava a přecházím postranní lici. V hlavě mi zní 'Neotáčej se, neotáčej se', ikdyž mě jeho pohled pálí v zádech a já mám možnost se naposledy podívat do jeho krásných očí. Otočit se stejně nemůžu, protože se v mých očích lesknou slzy.
(podle skutečné události z 2.9.2013)

Extrémně nebezpečná zrada

23. září 2013 v 22:18 | Eleanor Blackburn |  Povídky
Sedím na pohovce v klubu. Připadám si jako sjetá, protože se mi zdá, že vidím věci, které nechci vidět. Nebo bych je neměla vidět. Leda tak v noční můře a ne ve skutečnosti. Mám krásný výhled na taneční parket, kde se míhá spousta páru. Pár zamilovaných, kteří si jsou stoprocentně věrni, pár, kteří spolu tancují jako kamarádi, pár perverzáků a kurviček a pak ještě Tom s Danielou. Flirtují spolu, je jim jedno, že je při tom pozoruje Tomova přítelkyně. Nechtěla bych se cítit jako ona, ale bohužel se tak cítím… Ano, já jsem ta hloupá husa, co se s ním zahazuje!
Ploužák končí. Nevyzval na něj mě, ale radši se tam promenádoval s Danielou. Za celý večer nic, co bychom dělali společně. Co mám dělat teď? Oni oba mají tu drzost přisednout si ke mně. Dál se baví s ní. Pak se přitočí nějakej kluk (docela pěknej), co mě vyzývá k tanci, rozmýšlím se, že řeknu a ano. Už se nadechuju. Když najednou Tom zpozorní, otočí se, podívá se na mě, pak na něj a rozzuřeně zahuláká: "Zmiz, ty debile!" Dá mi ruku kolem pasu, aby ten kluk viděl, že jsem jeho. To už mě maximálně rozzuří! "Tak já nemůžu a ty jo! Víš co? Já s ním chci tancovat!" Zvedám se a chci odejít.
"Sáro, počkej…" Já se ale nezastavuji.
"Víš co?" otáčím se ještě. "Tancuj si tady s Danielou, když se jí líbí, že se chováš jako kretén!"
"No tak si jdi, ty krávo!"
"Tak tohle jsi přehnal!" Kdybych se nemusela vracet pár kroků zpět a sklánět se k němu, dala bych mu takovou facku, až by se mu to otočilo kousavým dozadu! Ještě přileze s omluvou.
Jdu pryč. Jsem rozhodnutá! Jedu domů. Po cestě nechci už nikoho potkat. Noční nádraží vypadá strašidelně, ale jsou tu nějací lidi v mém věku, sedící na lavičce, vedle sebe chlast a nahlas se baví. Je mi to jedno. Aspoň tu nejsem sama. Naštěstí je neznám a ani mě nezavolají mezi sebe. Klidně bych se opila teď s radostí, ale neudělám to. Jsem na to příliš rozumná. Ale Tom ne! Kolik toho vlastně v sobě měl?
Na začátku večírku jsem mu řekla, ať moc nepije, že to nemám ráda. Ale když si kámoši dávali, chtěl zamachrovat a ukázat kolik dá. Nedal na má slova. Stále dál machruje před kámošema, mě si nevšímá, má blbý kecy a poznámky. Když jsem něco řekla, tak většinou odvětil, ať se do toho nepletu nebo ať mu do toho nekecám, že to co pije nebo říká je čistě jeho věc a že ho mám přestat poučovat a ztrapňovat před klukama. Nakonec to všechno vyvrcholilo tanečkem s Danielou. Co asi dělají teď? Pořád plouží po parketu, možná se líbají a na mne si ani nevzpomenou. On si na mne nevzpomene a to mi vadí nejvíc. Víc než vadí! Zabiju ho za to!
Alkohol udělal své. Kdyby byl střízlivý, nikdy by tohle nedělal. Musím kluka nechat vyblbnout prostě. Proč jsem ho tak seřvala? Když mě nenechal tomu klukovi, co se mnou chtěl tancovat, znamená to, že si mě váží a nikomu mě nepůjčí. Ale tak proč sakra tancoval s Danielou? Tvrdí mi sice, že jsou jen přátelé, ale na první ploužák vyzval jí, ne mne! Co se to sakra děje? Jde to všechno do háje. Všechno to jenom zhoršuju.
Vlak dorazil a já na něj nastupuji po dlouhém přemýšlení s přesvědčením, že se musím omluvit za tu přísnost. Prostě se dneska nic nepovedlo. Po pěti minutách vlak dorazí do mé vesničky s malým nádražím, tam zastavuje a já vystupuji. Jdu kolem kolejí, je krátce do desáté hodině a nějací lidé, co bydlí ve velkém domu u trati ještě stále kalí pod pergolou. No kalí… Spíš jen oslavují něčí narozeniny a zábava je v plném proud, nahlas se smějí a povídají si.
Za domem je nějaké polorozpadlé stavení. Chci ho rychle obejít. Najednou za sebou slyším něčí kroky. Bodavá bolest v zádech, jakoby mi tam někdo zarazil kudlu. Křič, křič! S bolestných vykřiknutím padám na kolena a přímo na obličej. Hlasitě vzlykám, strašně to bolí. Tome, Tome… Prosím pomozte mi někdo. Bolest se pomalu rozšiřuje do celého těla. Slyším další kroky a povyk. Pak usínám, upadám do bezvědomí. Někdo ale stojí vedle mne. Nemohu ho vidět, jelikož mám tvář zabořenou do země. Všechno se rozplývá. Znovu vidím Toma, jak tančí s Danielou. Bolest i v srdci.

Cítím, jak se někdo dotýká mé ruky. Dokonce po ní lehce přejíždí prsty. Potom jí pevně stiskne a šeptá: "Sáro…" Otevírám oči. "Tome… promiň, promiň."
"Pšššt. Nevysiluj se mluvením. Jen odpočívej."
Nejsem schopná se pohnout.
"Už se na mě nezlobíš?" vymáčknu ze sebe šeptem.
"Lásko, jak bych mohl… To já jsem se ti přišel omluvit za ten večer. Moc mě to mrzí, choval jsem se jako kretén, měla jsi pravdu."
"Ne, v pořádku. Já byla na tebe moc přísná a přehnaně jsem žárlila."
"Mlč už! Prostě jsem to přehnal, jak jsem ti nadával."
"Takže s Danielou nic nebylo?"
"Nic víc než jeden tanec. Pak jsem jí poslal do háje, když jsem viděl, co to s tebou udělalo. Ale už dost, odpočívej…"
"Ještě mi prosím tě řekni, co se mi stalo?"
"Proč jsi sakra šla domu sama ty hloupá? Vidíš, jak to nebezpečné! Jen tak tě někdo bodne."
"Jak je možné, že jsem to přežila?"
"Nebýt těch lidí na té sešlosti na zahradě, tak bych o tebe přišel. Odpočívej teď, budu muset jít."
"Počkej, zůstaň ještě chvilku."
Najednou se otevřou dveře a v nich stojí doktor Mrázek, tátův známý. "Á, slečna už se nám probrala! Mladý pane, návštěvy končí. Slečna Ježková potřebuje klid."
"Rozumím," odpovídá s úsměvem. "Zase se stavím." Zamrká na mě. Chci přikývnout, ale s krkem jaksi nemůžu pohnout. Pouští mou ruku a odchází.
"Pane doktore, co se mnou je?"
"Někdo vám vrazil kudlu do zad. Naštěstí ho chytili."
Nechápavě se na něj podívám. Tenhle doktor Mrázek prostě lidem říká vše narovinu. "Měla jste obrovské štěstí, Sáro. Vaši zachránci vám poskytli první pomoc a zavolali sanitu. Útočník vám vrazil nůž přímo do levého ramene vedle lopatky, naštěstí ne tak hluboko."
"Ale já tomu stejně nerozumím… Kdo to byl?"
"Nějaký ubohý psychopat, nejspíše byl opilý nebo zfetovaný. Nemějte strach. Už ho zadrželi."
"A budu v pořádku?"
"Jak jsem říkal, měla jste štěstí, mohlo to být vážnější. Myslím, že budete v pořádku. Stačí jen vyčkat, až se vám rána zahojí a pak jen správně rehabilitovat."
"Mám něco s krkem co?"
"Byly narušeny nervy, které by měli vykonávat pohyb s vaší hlavou. Ale spravili jsme je. Teď to jen musíte rozhýbat, ale sama se o to nepokoušejte, na to vám přivedu odbornici."
"Dobře."
"Tak teď se pořádně prospěte, a kdyby vás něco bolelo, zavolejte sestru, ona vám na to něco dá," naposledy se usmál a taky odchází.
Nemohla jsem si víc přát. Probudit se vedle Toma, který se přijde omluvit. Doktor mě ujistí, že budu v pořádku. Dopadlo to ještě dobře. Když se probouzím podruhé, nemám pojem o čase, ale vypadá to, že je odpoledne. Navštěvují mě rodiče. Ptám se jich, co je za den. Prý je pondělí, byla jsem operována v sobotu v noci a probrala se až v neděli večer, kdy tady byl Tom a pak usnula a probudila se až teď, krátce po obědě dalšího dne. "Řekni mi, jak se můžeš jen tak sebrat a jet večer sama vlakem, vždyť ti ještě není ani šestnáct?!" vyváděla máma.
"Prostě jsem chtěla domů no."
"Měla jsi mi zavolat, já bych pro tebe dojela."
"Já prostě chtěla zmizet. Ale budu v pořádku, to stačí."
"Ne! Nestačí. Mohlo to dopadnout hůř, mohla jsi být mrtvá!"
"Můžeš mě tehlech věcí ušetřit prosím."
"Promiň. Můžeš ale mi říct, proč jsi tak utekla z té party?"
"Protože jsme se s Tomem pohádali."
"Prosím tě, s ním, že ses pohádala? Ten když se dozvěděl, že jsi zraněná, letěl sem už v noci a byl tady, dokud ses navečer neprobrala."
"Opravdu?"
"No vážně. Doktoři už ho vyháněli z pokoje, tak seděl na chodbě a vždycky ho sem na chvíli pustili. Máma mu volala, ať jde domů, já jsem ho posílala domů, ať se jde vyspat a on ne. Musel tu prostě čekat, než se probereš."
Koukala jsem s otevřenou pusou.
"A co ti řekl, když jste spolu mluvili? A kvůli čemu jste se pohádali?"
"Kvůli jiný holce a alkoholu… Dokonce jsme si sprostě nadávali. Ale bylo to hloupé. Z obou stran."
"No hlavně, že jste si to vysvětlili."

Rána se mi dobře hojí a za pár dní mě pouštějí z nemocnice do domácí péče. Za ten pobyt v nemocnici Tom nenechal jediný den bez návštěvy, dokonce mi nosil i květiny. Je to moje zlatíčko. Už konečně můžu vyjít ven z domu na krátkou procházku. Tom už na mě netrpělivě čeká před domem. Dlouze se políbíme a on mi šeptá: "Jsem strašně šťastnej, že už jsi zase v pořádku."
"Děkuju, že jsi mě podporoval. Bez tebe bych to nezvládla."
"To byla samozřejmost. Po tom, co jsem provedl."
"Co?"
"No tak odešla jsi přece kvůli mně. Nebejt toho, že jsem se choval jako kretén, tak by se to nestalo."
"Nedávej si to za vinu! Nemůžeš za to. Chovala jsem se hloupě."
"Ještě jednou se ti omlouvám za to, co jsem o tobě řekl… A taky za Danielu, bylo to nevhodný… A ty moje opilostní puberťácký kecy… Promiň, měla jsi pravdu… Fakt jsem se choval jako kretén."
"Nech toho už."
Umlčuji ho polibkem. Nic neříkej, jenom mě líbej.
(důkaz toho, jak si lidi nevážej toho co mají)

Mrzne

22. září 2013 v 14:54 | Eleanor Blackburn |  Povídky
"Je mi zima," šeptám a z úst se mi line oblak páry.
"Mně taky," odpovídá Vojta a obejme mě silněji. "Neboj, všechno zas bude v pořádku."
"Víš, že nebude," pálí mě oči. Už to nebude z toho větru.
"Nebreč, prosím tě nebreč," líbá mě od mrazu rozpraskanými rty na tvář a hladí mě rukou ve vlasech pod mou pletenou čepicí. Pokládám hlavu na jeho rameno. "Utři si slzy a žij dál."
"Nepouštěj mě."
Je ticho, ale moje poslední slova, jakoby se nám oboum v hlavě ozývaly. Sedíme pod střechou na vlakové zastávce a čekáme, až vlak dorazí, nikde nikdo, jenom bílé vločky se snášejí k zemi. Je půlka ledna za námi a mrzne. Jako bych z dálky slyšela naší známou oblíbenou melodii. Chills me behind... Trying to rewind. You caught up in never ending circle. We're playing again. And again and again.
"Slyšíš to?" šeptám.
"Co?"
"Again and again."
"You caught up in never ending circle," přidává se.
"I played again."
"Again and again and again and again and again and agaaaain," šeptáme oba jedním dechem. Usmíváme se. Jakoby nám tahle píseň vracela energii. Pomalu se k sobě přibližujem, až se políbíme. Sice krátce ale příjemně.
"Je mi s tebou dobře," už tolikrát jsem to chtěla říct.
"Mě s tebou taky. Ať mrzne nebo sněží...!"
Přituleni k sobě se houpeme stále do rytmu naší oblíbené melodie a šeptáme její slova...

Byl jsem v kině

21. září 2013 v 12:16 | Eleanor Blackburn |  Povídky
Ještě, že jsem sem nakonec dorazila. Nejlepší večer s kámošema a s ním. Já jako moc nepiju a Petr taky ne, ale ostatní si tam docela dávaj. K tomu ještě přišli další čtyři kámoši, tak jsme se museli smrsknout. Sedím s Petrem v jednom křesílku jemu na klíně. Cítím, jak mě objímá. Hudba hraje hrozně hlasitě.
Kámoška, co dělá za barem, nám přináší další várku coly s morganem. Tentokrát si dáme i my dva. Říkala jsem si s, že jako pít nebudu a on mi pořád říká, že když už někam jde tak taky skoro nepije, ale tentokrát jsme si dali, abychom zapadli.
Začínalo mi bejt blbě, tak jsem řekla, že jdu na vzduch a on se samozřejmě chtěl připojit. Byla jsem ráda, že nemusím jít potmě ven sama. Stejně jsme z toho byli oba vysmátí. Drželi jsme se za ruce a procházeli se u řeky. Hned mi bylo mnohem líp. Docela příjemná romantická atmosféra. Pak jsme vyšli po schodech vedle mostu přes řeku, na kterém vedla hlavní silnice, a šli podle ní na náměstí. Chtěli jsme se vrátit zpátky do klubu, který byl v prvním patře velkého domu, kde byla v přízemí nějaká hospůdka, kde se slejzali štangasti u piva. Nikdy by mě nenapadlo, koho tady můžeme potkat.
Zrovna někdo vycházel ze dveří, ale my jsme si ho v podnapitým stavu nevšímali, a chtěli projít dveřmi dovnitř. Když se najednou ozvalo: "Petře? Co ty tady…?"
"Poběž rychle!", křikl na mě Petr a uháněli jsme chodbou a po schodech nahoru do klubu. Trochu se nám u toho motali nohy a úspěšně jsme doběhli do chodby prvního patra, kde mě napadlo rychle otevřít dveře od dámských záchodů a zatáhnout tam Petra. Tady nás ten člověk už hledat snad nebude.
Oba jsme se rozesmáli, i když moc nebylo čemu. "Fotr…", vydechl Petr.
"Průšvih co?"
"No, to abych se pár let nevracel domu. Víš co, já jsem dneska měl bejt v kině… S klukama. Tak těsně vedle…"
Vtom mu zazvonil telefon. Volal jeden z kámošů. Vzal to a slyšela jsem jenom: "Vole, je tady tvůj fotr! Asi tě hledá…"
"No hledá. Kdyby se ptal, tak řekni, že jsem říkal, že jdu do kina s klukama a že si mě s někým musel splést. Až odejde tak brnkni."
Smála jsem se tomu, ikdyž to nebylo moc vtipný, protože z toho Petr bude mít průšvih. Ale tahle situace prostě byla vtipný. Já a můj kluk zavřený na dámských záchodech, čekajíc až nás jeho fotr přestane marně hledat v klubu…
Telefon zvonil podruhé. Tentokrát volal jeho táta. " Neber to! Seš v kině ne?", sykla jsem.
"Pravda. Típnout mu to taky nemůžu, protože ten mobil mám na tichej režim a neslyším ho… Viď?"
"Jo přesně tak! Jsme tak geniální!", smála jsem se.
Vtom jsme zaslechli, jak se za dveřmi kabinky, kde jsme byli schovaní, otevřeli ještě jedny dveře. Radši jsem oba rychle ztichli a čekali, co bude. Když se najednou ozval vzteklý křik: "Chlape, co sem lezete?! Tady nemáte co dělat! To jsou dámské toalety."
"No jo no. Už jdu.", v tomhle hlase jsem poznala známý hlas Petrova táty. Stačila troška k tomu, abych vyprskla smíchy. Petr nevěděl, jak mi má co nejúčinněji zacpat pusu, abych se nesmála, tak mi dal pusu. Mezitím klaply dveře, jak jeho táta naštvaně odešel. Začali jsme se hrozně smát a vylezli z kabinky. "A hele vy dva!", vykřikla Aneta, moje kámoška. Pravděpodobně ona křičela na Petrova tátu. Jo, ten hlas mi byl nějakej povědomej! Nemohli jsme jí na to nic říct, jak hrozně jsme se smáli.
"Asi si právě seřvala mýho tátu!", vyprskl Petr. A už jsme se smáli všichni tři.
"Hele tak já se jdu podívat, jestli už odešel jo.", řekla Aneta. Souhlasili jsme. Za chvíli nám volala, že už je pryč a že ho prej kluci viděli odcházet. Prej se na Petra ani neptal, protože jeho kámoše ani nepoznal.
Petr věděl, že bude muset stejně domů, tak jsme se před jedenáctou sebrali, protože mě vyzvedávala máma. Naposledy jsem Petrovi říkala, že mu držim palce, aby ho doma nezabili. Když jsme najednou uviděli Filipa, kluka, se ktrým měl jít Petr do kina. On v tom kině vážně byl.
"Filipe! Máš ještě lístek z toho dnešního kina?!", křikl na něj přes ulici Petr.
"Cože?! Mám. Proč?"
"Pojď sem a dej mi ho."
"No klidně, ale k čemu ti bude?"
"Zatajování faktů.", usmál se Petr, vzal si od Filipa zmuchlaný lístek a strčil si ho do kapsy. Rozloučili jsme se a všichni šli domů.
Před půlnocí mi Petr volal a vyprávěl mi, co se dělo doma. Byl u toho dost vysmátej. Takže, přišel domu, kde narazil u dveří na tátu, kterej se ho sarkasticky zeptal, jakej byl film. Odpověděl mu, že fajn. A on na něj: " Petře, všichni už víme, kde jsi byl. A nedělej z nás blbce." Petr si pomyslel, že udělá blbce jenom z něj a odpověděl: "No v kině jsem byl. Problém?"
"Vždyť jsme se přece potkali. Oba víme kde. Sice nevím, kam jsi zmizel, ale vím, že jsi tam byl."
"Cože? Já byl v kině."
"A co důkazy?"
A to přišla Petrova chvíle. Teď už u toho byla i Petrova máma, když z kapsy vytahoval zmuchlaný lístek do kina na film Hobbit. Vítězoslavně ho podal tátovi. "Kde jsi to vzal?"
"V kině", zopakoval Petr poněkolikáté a odešel se hraným zmateným výrazem do svého pokoje, aby mi zavolal.

"No ještě teď slyším, jak se máma hádá s tátou o tom, že by neměl moc pít", smál se Petr do telefonu.

Výroční

19. září 2013 v 21:07 | Eleanor Blackburn |  Básničky
Výroční

Jsem jenom tvoje, máš mě mít.
Za tebe se vždycky budu bít.
Aniž bych celý svět prošla,
toho nejskvělejšího kluka jsem našla.
V lásku na první pohled jsem věřila,
když jsem tě poprvé spatřila.
Dnes už je to půl roku
od našeho prvního společného kroku.
Neskutečné jak letí čas
a týká se to každého z nás.
Tento půl rok byl plný zmatku.
Ale dal mi ty nejhezčí vzpomínky na oplátku.
Prožili jsme je totiž spolu.
Celé bych si to dala znovu.
Sice jsme měli i pár hádek a krizí,
ale vypadá to, že láska nikdy nevymizí.

(Napsaná na půlroční výročí pro Dorta; tenkrát to bylo tak krásný)