Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Byl jsem v kině

21. září 2013 v 12:16 | Eleanor Blackburn |  Povídky
Ještě, že jsem sem nakonec dorazila. Nejlepší večer s kámošema a s ním. Já jako moc nepiju a Petr taky ne, ale ostatní si tam docela dávaj. K tomu ještě přišli další čtyři kámoši, tak jsme se museli smrsknout. Sedím s Petrem v jednom křesílku jemu na klíně. Cítím, jak mě objímá. Hudba hraje hrozně hlasitě.
Kámoška, co dělá za barem, nám přináší další várku coly s morganem. Tentokrát si dáme i my dva. Říkala jsem si s, že jako pít nebudu a on mi pořád říká, že když už někam jde tak taky skoro nepije, ale tentokrát jsme si dali, abychom zapadli.
Začínalo mi bejt blbě, tak jsem řekla, že jdu na vzduch a on se samozřejmě chtěl připojit. Byla jsem ráda, že nemusím jít potmě ven sama. Stejně jsme z toho byli oba vysmátí. Drželi jsme se za ruce a procházeli se u řeky. Hned mi bylo mnohem líp. Docela příjemná romantická atmosféra. Pak jsme vyšli po schodech vedle mostu přes řeku, na kterém vedla hlavní silnice, a šli podle ní na náměstí. Chtěli jsme se vrátit zpátky do klubu, který byl v prvním patře velkého domu, kde byla v přízemí nějaká hospůdka, kde se slejzali štangasti u piva. Nikdy by mě nenapadlo, koho tady můžeme potkat.
Zrovna někdo vycházel ze dveří, ale my jsme si ho v podnapitým stavu nevšímali, a chtěli projít dveřmi dovnitř. Když se najednou ozvalo: "Petře? Co ty tady…?"
"Poběž rychle!", křikl na mě Petr a uháněli jsme chodbou a po schodech nahoru do klubu. Trochu se nám u toho motali nohy a úspěšně jsme doběhli do chodby prvního patra, kde mě napadlo rychle otevřít dveře od dámských záchodů a zatáhnout tam Petra. Tady nás ten člověk už hledat snad nebude.
Oba jsme se rozesmáli, i když moc nebylo čemu. "Fotr…", vydechl Petr.
"Průšvih co?"
"No, to abych se pár let nevracel domu. Víš co, já jsem dneska měl bejt v kině… S klukama. Tak těsně vedle…"
Vtom mu zazvonil telefon. Volal jeden z kámošů. Vzal to a slyšela jsem jenom: "Vole, je tady tvůj fotr! Asi tě hledá…"
"No hledá. Kdyby se ptal, tak řekni, že jsem říkal, že jdu do kina s klukama a že si mě s někým musel splést. Až odejde tak brnkni."
Smála jsem se tomu, ikdyž to nebylo moc vtipný, protože z toho Petr bude mít průšvih. Ale tahle situace prostě byla vtipný. Já a můj kluk zavřený na dámských záchodech, čekajíc až nás jeho fotr přestane marně hledat v klubu…
Telefon zvonil podruhé. Tentokrát volal jeho táta. " Neber to! Seš v kině ne?", sykla jsem.
"Pravda. Típnout mu to taky nemůžu, protože ten mobil mám na tichej režim a neslyším ho… Viď?"
"Jo přesně tak! Jsme tak geniální!", smála jsem se.
Vtom jsme zaslechli, jak se za dveřmi kabinky, kde jsme byli schovaní, otevřeli ještě jedny dveře. Radši jsem oba rychle ztichli a čekali, co bude. Když se najednou ozval vzteklý křik: "Chlape, co sem lezete?! Tady nemáte co dělat! To jsou dámské toalety."
"No jo no. Už jdu.", v tomhle hlase jsem poznala známý hlas Petrova táty. Stačila troška k tomu, abych vyprskla smíchy. Petr nevěděl, jak mi má co nejúčinněji zacpat pusu, abych se nesmála, tak mi dal pusu. Mezitím klaply dveře, jak jeho táta naštvaně odešel. Začali jsme se hrozně smát a vylezli z kabinky. "A hele vy dva!", vykřikla Aneta, moje kámoška. Pravděpodobně ona křičela na Petrova tátu. Jo, ten hlas mi byl nějakej povědomej! Nemohli jsme jí na to nic říct, jak hrozně jsme se smáli.
"Asi si právě seřvala mýho tátu!", vyprskl Petr. A už jsme se smáli všichni tři.
"Hele tak já se jdu podívat, jestli už odešel jo.", řekla Aneta. Souhlasili jsme. Za chvíli nám volala, že už je pryč a že ho prej kluci viděli odcházet. Prej se na Petra ani neptal, protože jeho kámoše ani nepoznal.
Petr věděl, že bude muset stejně domů, tak jsme se před jedenáctou sebrali, protože mě vyzvedávala máma. Naposledy jsem Petrovi říkala, že mu držim palce, aby ho doma nezabili. Když jsme najednou uviděli Filipa, kluka, se ktrým měl jít Petr do kina. On v tom kině vážně byl.
"Filipe! Máš ještě lístek z toho dnešního kina?!", křikl na něj přes ulici Petr.
"Cože?! Mám. Proč?"
"Pojď sem a dej mi ho."
"No klidně, ale k čemu ti bude?"
"Zatajování faktů.", usmál se Petr, vzal si od Filipa zmuchlaný lístek a strčil si ho do kapsy. Rozloučili jsme se a všichni šli domů.
Před půlnocí mi Petr volal a vyprávěl mi, co se dělo doma. Byl u toho dost vysmátej. Takže, přišel domu, kde narazil u dveří na tátu, kterej se ho sarkasticky zeptal, jakej byl film. Odpověděl mu, že fajn. A on na něj: " Petře, všichni už víme, kde jsi byl. A nedělej z nás blbce." Petr si pomyslel, že udělá blbce jenom z něj a odpověděl: "No v kině jsem byl. Problém?"
"Vždyť jsme se přece potkali. Oba víme kde. Sice nevím, kam jsi zmizel, ale vím, že jsi tam byl."
"Cože? Já byl v kině."
"A co důkazy?"
A to přišla Petrova chvíle. Teď už u toho byla i Petrova máma, když z kapsy vytahoval zmuchlaný lístek do kina na film Hobbit. Vítězoslavně ho podal tátovi. "Kde jsi to vzal?"
"V kině", zopakoval Petr poněkolikáté a odešel se hraným zmateným výrazem do svého pokoje, aby mi zavolal.

"No ještě teď slyším, jak se máma hádá s tátou o tom, že by neměl moc pít", smál se Petr do telefonu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ChemicalAngel ChemicalAngel | Web | 21. září 2013 v 12:26 | Reagovat

juuu, sáď bude aj nejaké porkáčko :))

2 Hifi Hifi | E-mail | Web | 22. září 2013 v 0:41 | Reagovat

Tohle je tak úsměvné a zbytek blogu tak depresivní. Nevím, kvůli čemu se trápíš, ale nemá to cenu :)

3 Eleanor Blackburn Eleanor Blackburn | Web | 22. září 2013 v 13:29 | Reagovat

[1]: nebude, bohužel jednorázová povídka ;)

[2]: no tuhle povídku jsem psala asi před půl rokem. To jsem byla ještě maximálně šťastná. :) chtěla jsem to tady něčím oživit. :) Jo a taky je to na pravdivém základě... Jo měla jsem super kluka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama