Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Extrémně nebezpečná zrada

23. září 2013 v 22:18 | Eleanor Blackburn |  Povídky
Sedím na pohovce v klubu. Připadám si jako sjetá, protože se mi zdá, že vidím věci, které nechci vidět. Nebo bych je neměla vidět. Leda tak v noční můře a ne ve skutečnosti. Mám krásný výhled na taneční parket, kde se míhá spousta páru. Pár zamilovaných, kteří si jsou stoprocentně věrni, pár, kteří spolu tancují jako kamarádi, pár perverzáků a kurviček a pak ještě Tom s Danielou. Flirtují spolu, je jim jedno, že je při tom pozoruje Tomova přítelkyně. Nechtěla bych se cítit jako ona, ale bohužel se tak cítím… Ano, já jsem ta hloupá husa, co se s ním zahazuje!
Ploužák končí. Nevyzval na něj mě, ale radši se tam promenádoval s Danielou. Za celý večer nic, co bychom dělali společně. Co mám dělat teď? Oni oba mají tu drzost přisednout si ke mně. Dál se baví s ní. Pak se přitočí nějakej kluk (docela pěknej), co mě vyzývá k tanci, rozmýšlím se, že řeknu a ano. Už se nadechuju. Když najednou Tom zpozorní, otočí se, podívá se na mě, pak na něj a rozzuřeně zahuláká: "Zmiz, ty debile!" Dá mi ruku kolem pasu, aby ten kluk viděl, že jsem jeho. To už mě maximálně rozzuří! "Tak já nemůžu a ty jo! Víš co? Já s ním chci tancovat!" Zvedám se a chci odejít.
"Sáro, počkej…" Já se ale nezastavuji.
"Víš co?" otáčím se ještě. "Tancuj si tady s Danielou, když se jí líbí, že se chováš jako kretén!"
"No tak si jdi, ty krávo!"
"Tak tohle jsi přehnal!" Kdybych se nemusela vracet pár kroků zpět a sklánět se k němu, dala bych mu takovou facku, až by se mu to otočilo kousavým dozadu! Ještě přileze s omluvou.
Jdu pryč. Jsem rozhodnutá! Jedu domů. Po cestě nechci už nikoho potkat. Noční nádraží vypadá strašidelně, ale jsou tu nějací lidi v mém věku, sedící na lavičce, vedle sebe chlast a nahlas se baví. Je mi to jedno. Aspoň tu nejsem sama. Naštěstí je neznám a ani mě nezavolají mezi sebe. Klidně bych se opila teď s radostí, ale neudělám to. Jsem na to příliš rozumná. Ale Tom ne! Kolik toho vlastně v sobě měl?
Na začátku večírku jsem mu řekla, ať moc nepije, že to nemám ráda. Ale když si kámoši dávali, chtěl zamachrovat a ukázat kolik dá. Nedal na má slova. Stále dál machruje před kámošema, mě si nevšímá, má blbý kecy a poznámky. Když jsem něco řekla, tak většinou odvětil, ať se do toho nepletu nebo ať mu do toho nekecám, že to co pije nebo říká je čistě jeho věc a že ho mám přestat poučovat a ztrapňovat před klukama. Nakonec to všechno vyvrcholilo tanečkem s Danielou. Co asi dělají teď? Pořád plouží po parketu, možná se líbají a na mne si ani nevzpomenou. On si na mne nevzpomene a to mi vadí nejvíc. Víc než vadí! Zabiju ho za to!
Alkohol udělal své. Kdyby byl střízlivý, nikdy by tohle nedělal. Musím kluka nechat vyblbnout prostě. Proč jsem ho tak seřvala? Když mě nenechal tomu klukovi, co se mnou chtěl tancovat, znamená to, že si mě váží a nikomu mě nepůjčí. Ale tak proč sakra tancoval s Danielou? Tvrdí mi sice, že jsou jen přátelé, ale na první ploužák vyzval jí, ne mne! Co se to sakra děje? Jde to všechno do háje. Všechno to jenom zhoršuju.
Vlak dorazil a já na něj nastupuji po dlouhém přemýšlení s přesvědčením, že se musím omluvit za tu přísnost. Prostě se dneska nic nepovedlo. Po pěti minutách vlak dorazí do mé vesničky s malým nádražím, tam zastavuje a já vystupuji. Jdu kolem kolejí, je krátce do desáté hodině a nějací lidé, co bydlí ve velkém domu u trati ještě stále kalí pod pergolou. No kalí… Spíš jen oslavují něčí narozeniny a zábava je v plném proud, nahlas se smějí a povídají si.
Za domem je nějaké polorozpadlé stavení. Chci ho rychle obejít. Najednou za sebou slyším něčí kroky. Bodavá bolest v zádech, jakoby mi tam někdo zarazil kudlu. Křič, křič! S bolestných vykřiknutím padám na kolena a přímo na obličej. Hlasitě vzlykám, strašně to bolí. Tome, Tome… Prosím pomozte mi někdo. Bolest se pomalu rozšiřuje do celého těla. Slyším další kroky a povyk. Pak usínám, upadám do bezvědomí. Někdo ale stojí vedle mne. Nemohu ho vidět, jelikož mám tvář zabořenou do země. Všechno se rozplývá. Znovu vidím Toma, jak tančí s Danielou. Bolest i v srdci.

Cítím, jak se někdo dotýká mé ruky. Dokonce po ní lehce přejíždí prsty. Potom jí pevně stiskne a šeptá: "Sáro…" Otevírám oči. "Tome… promiň, promiň."
"Pšššt. Nevysiluj se mluvením. Jen odpočívej."
Nejsem schopná se pohnout.
"Už se na mě nezlobíš?" vymáčknu ze sebe šeptem.
"Lásko, jak bych mohl… To já jsem se ti přišel omluvit za ten večer. Moc mě to mrzí, choval jsem se jako kretén, měla jsi pravdu."
"Ne, v pořádku. Já byla na tebe moc přísná a přehnaně jsem žárlila."
"Mlč už! Prostě jsem to přehnal, jak jsem ti nadával."
"Takže s Danielou nic nebylo?"
"Nic víc než jeden tanec. Pak jsem jí poslal do háje, když jsem viděl, co to s tebou udělalo. Ale už dost, odpočívej…"
"Ještě mi prosím tě řekni, co se mi stalo?"
"Proč jsi sakra šla domu sama ty hloupá? Vidíš, jak to nebezpečné! Jen tak tě někdo bodne."
"Jak je možné, že jsem to přežila?"
"Nebýt těch lidí na té sešlosti na zahradě, tak bych o tebe přišel. Odpočívej teď, budu muset jít."
"Počkej, zůstaň ještě chvilku."
Najednou se otevřou dveře a v nich stojí doktor Mrázek, tátův známý. "Á, slečna už se nám probrala! Mladý pane, návštěvy končí. Slečna Ježková potřebuje klid."
"Rozumím," odpovídá s úsměvem. "Zase se stavím." Zamrká na mě. Chci přikývnout, ale s krkem jaksi nemůžu pohnout. Pouští mou ruku a odchází.
"Pane doktore, co se mnou je?"
"Někdo vám vrazil kudlu do zad. Naštěstí ho chytili."
Nechápavě se na něj podívám. Tenhle doktor Mrázek prostě lidem říká vše narovinu. "Měla jste obrovské štěstí, Sáro. Vaši zachránci vám poskytli první pomoc a zavolali sanitu. Útočník vám vrazil nůž přímo do levého ramene vedle lopatky, naštěstí ne tak hluboko."
"Ale já tomu stejně nerozumím… Kdo to byl?"
"Nějaký ubohý psychopat, nejspíše byl opilý nebo zfetovaný. Nemějte strach. Už ho zadrželi."
"A budu v pořádku?"
"Jak jsem říkal, měla jste štěstí, mohlo to být vážnější. Myslím, že budete v pořádku. Stačí jen vyčkat, až se vám rána zahojí a pak jen správně rehabilitovat."
"Mám něco s krkem co?"
"Byly narušeny nervy, které by měli vykonávat pohyb s vaší hlavou. Ale spravili jsme je. Teď to jen musíte rozhýbat, ale sama se o to nepokoušejte, na to vám přivedu odbornici."
"Dobře."
"Tak teď se pořádně prospěte, a kdyby vás něco bolelo, zavolejte sestru, ona vám na to něco dá," naposledy se usmál a taky odchází.
Nemohla jsem si víc přát. Probudit se vedle Toma, který se přijde omluvit. Doktor mě ujistí, že budu v pořádku. Dopadlo to ještě dobře. Když se probouzím podruhé, nemám pojem o čase, ale vypadá to, že je odpoledne. Navštěvují mě rodiče. Ptám se jich, co je za den. Prý je pondělí, byla jsem operována v sobotu v noci a probrala se až v neděli večer, kdy tady byl Tom a pak usnula a probudila se až teď, krátce po obědě dalšího dne. "Řekni mi, jak se můžeš jen tak sebrat a jet večer sama vlakem, vždyť ti ještě není ani šestnáct?!" vyváděla máma.
"Prostě jsem chtěla domů no."
"Měla jsi mi zavolat, já bych pro tebe dojela."
"Já prostě chtěla zmizet. Ale budu v pořádku, to stačí."
"Ne! Nestačí. Mohlo to dopadnout hůř, mohla jsi být mrtvá!"
"Můžeš mě tehlech věcí ušetřit prosím."
"Promiň. Můžeš ale mi říct, proč jsi tak utekla z té party?"
"Protože jsme se s Tomem pohádali."
"Prosím tě, s ním, že ses pohádala? Ten když se dozvěděl, že jsi zraněná, letěl sem už v noci a byl tady, dokud ses navečer neprobrala."
"Opravdu?"
"No vážně. Doktoři už ho vyháněli z pokoje, tak seděl na chodbě a vždycky ho sem na chvíli pustili. Máma mu volala, ať jde domů, já jsem ho posílala domů, ať se jde vyspat a on ne. Musel tu prostě čekat, než se probereš."
Koukala jsem s otevřenou pusou.
"A co ti řekl, když jste spolu mluvili? A kvůli čemu jste se pohádali?"
"Kvůli jiný holce a alkoholu… Dokonce jsme si sprostě nadávali. Ale bylo to hloupé. Z obou stran."
"No hlavně, že jste si to vysvětlili."

Rána se mi dobře hojí a za pár dní mě pouštějí z nemocnice do domácí péče. Za ten pobyt v nemocnici Tom nenechal jediný den bez návštěvy, dokonce mi nosil i květiny. Je to moje zlatíčko. Už konečně můžu vyjít ven z domu na krátkou procházku. Tom už na mě netrpělivě čeká před domem. Dlouze se políbíme a on mi šeptá: "Jsem strašně šťastnej, že už jsi zase v pořádku."
"Děkuju, že jsi mě podporoval. Bez tebe bych to nezvládla."
"To byla samozřejmost. Po tom, co jsem provedl."
"Co?"
"No tak odešla jsi přece kvůli mně. Nebejt toho, že jsem se choval jako kretén, tak by se to nestalo."
"Nedávej si to za vinu! Nemůžeš za to. Chovala jsem se hloupě."
"Ještě jednou se ti omlouvám za to, co jsem o tobě řekl… A taky za Danielu, bylo to nevhodný… A ty moje opilostní puberťácký kecy… Promiň, měla jsi pravdu… Fakt jsem se choval jako kretén."
"Nech toho už."
Umlčuji ho polibkem. Nic neříkej, jenom mě líbej.
(důkaz toho, jak si lidi nevážej toho co mají)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama