Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Jak jsem do toho spadla

9. září 2013 v 22:38 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Kdy mi začala první total depka? Bylo to nakonci března 2013. Byla jsem závislá na mém klukovi Dortovi. Tady na tom zápisu z deníčku je to dost vidět: Strašný, strašný! Hrůza!
Jak tejden...? Jak mám vydržet tejden? Bez tebe... Lásko jsi půlka mýho já, takže já teď budu žít jen napůl. Počkej to znamená že..., když se rozejdeme, tak budu do konce života žít jen napůl? Ne. Ono je to strašně složitý. Je to totiž takhle:
Já v tobě půlku svého já nechávám, protože ti věřím a jsem tu pro tebe. Stejně tak ty mi půlku svěho já svěřuješ a já ji ve svém srdci opatruju. I teď tě tam mám. Až se oba nebo možná jenom jeden z nás rozhodne ze sebe tu cizí polovinu vyrvat, tak se mu to nikdy nepodaří úplně... Vždycky mu v srdci kousek zůstane...
Teď mám půlku tebe, ty máš půlku mě... Jsme vlastně pořád spolu... Budu na tebe myslet a budeš mi chybět. A tu tvoji půlku v sobě opatruju stejně jako ty tu mojí. Až tejden uplyne, budeme zase spolu... Jeden celek!

Odjel na lyžák a neozýval se mi. Existovali pro něj jenom kámoši, úplně na mě ten tejden zapomněl. Ten tejden jsem podělala ve škole, co jsem mohla. Přestala se učit a připravovat do školy, dělat domácí úkoly a tak. Nechodila jsem nikam na kroužky, s kámoškama a tak. Volná odpoledne jsem trávila válením se v posteli, poslechem smutných písniček a hlavně nekonečným pláčem. Bylo to jako bych o všechno přišla. Nebyla jsem schopná se na nic soustředit, tak jsem si podělala známky, pak brečela kvůli známkám... No prostě začarovanej kruh. Jaký to doopravdy bylo? Tahle nějak vypadaly zápisy v deníčku...:
Už nemám sílu plakat... Za posledních pár dní už toho bylo dost. Myslela jsem si, že dneska odpoledne už budu opravdu fajn. Vyřešim všechny problémy do jednoho.
Od pondělí až do dneška stres kvůli škole. To by bylo vyřešený, všechny zkoušky a písemky za mnou. Včera stres kvůli sestavám na závody na gymnastice. To je už taky veřešený, sestavy mám všechny. Ale přicházejí další a další problímy, které musím řešit.
Normálně bych šla za ním, říct mu to. On by mě držel za ruku, objímal, líbal a všechny ostatní problémy by se rozplynuly... Ale takhle? Když jsme od sebe nejmíň sto kilometrů daleko, dokonce každý v úplně jiné nadmořské výšce...

Ta půlka mě, co tady zůstala sama a už to nezvládá... Jestli se ta druhá co nejdřív nevrátí nebo aspoň neozve, bude konec...

Je mi fajn...
Ptá se mě kámoška, jak se mám a já nechci lhát, ale tahle lež nikomu neublíží. Mám se dobře... Co děláš? Píšu článek o tom, jak lžu, mám slzy v očích, stále myslím na to, co mi naposled napsal a nemůžu se ubránit myšlenkám na to všechno, co tak bolí... Ne tohle ti němůžu říct, promiň, že zase lžu.
Ano, všechno je skryto hluboko uvnitř a nikdo, NIKDO to nenajde. Už ani on. Myslím si, jak ho moje problémy zajímají, ale to neni pravda. Jak je? Blbě, jemu nelžu, myslela jsem si totiž, že nemusim. Ale tohle už nikdy, protože vím, že ho zajímám jenom, když jsem veselá, protože jinak je se mnou nuda. Vždyť ty moje problémy se fakt nedaj poslouchat. Obzvlášť, když je na lyžáku možnost bavit s kámošema, což je lepší. Říkám mu ať zavolá... Já vím, že nezavolá, sám mi to řekl. Neustále myslim na náš poslední rozhovor na chatu...
Falešný úsměv už mi jde... Naučila jsem se usmívat a dokonce i smát, když mi zrovna moc do smíchu není. Propláču celý večery, jen abych mohla druhý den smát. Miluju ten pocit, když se můžu smát, přestože mi do smíchu není!!!

Sama... stále sama... nic víc nechci!

Odhlašuju se z facebooku, aby na mě lidi přestali mluvit, nemůžu sedět ani s mámou v obýváku, protože už to nejde, se sestrou se bavit ještě nějak můžu, ale je to těžký. S tátou už vůbec ne. Na co se bavit s lidma, kteří mi nerozumněj a řvou na mě něco ve smyslu, že jsem hysterka a ať už sklapnu. Sorry, ale já se s takovejma lidma nemůžu bavit a nemůžu s nima bejt v jedný místnosti. Chci být sama a sama a psát a psát. Po tom, co jsem z mého seznamu lidí, kterým se svěřuju a které zajímají moje problémy, vyškrtla poslední jméno (to jeho:() mi už nic jinýho nezbejvá...

Jednou jsem mu kdysi řekla: "Povim ti něco, co o mě nevíš: psát a psát - to je můj život." Jestli to pochopil tak, že už tedy s nim nepotřebuju mluvit o problémech, když o tom píšu, tak už nevim, co mám dělat. Ale myslim, že člověk, kterej nemá tenhle stejnej zájem jako já, tohle samo jen tak nenapadne. Obzvlášť jeho. On je chytrej, možná dokonce génius... Ale pro tohle teda nemá cit... Co kdy říct holce v pravou chvíli... To mi vadí, ale s tím se dá žít. Jenom je prostě smůla, že takhle vůbec nemám jistotu. Nikdy mi do očí neřekl: Miluju tě... Třeba proto, že mě nemiluje...

Jop, moje první depky, ale v tuhle chvíli bych si neublížila, to přišlo pak...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Elizabeth | Web | 10. září 2013 v 17:37 | Reagovat

Ja v depresiách a sebapoškodzovaní lietam už 5 rokov... takže ťa chápem... :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama