Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Mám dva

13. září 2013 v 18:59 | Eleanor Blackburn |  Povídky
Jdu s kámoškou na oběd. V jídelně se všude kolem rozhlížím, ale Lea nikde nevidím. Je to zvláštní, nevím o tom, že by přestal chodit na obědy, ani se mi o tom nezmínil. Možná je to tím, že nám odpadla poslední hodina a on jenom šel někam s klukama. Slíbil mi ráno, že se ještě ozve a že se po obědě sejdem. Ale kde je teď? Ví bůh.
Za dvacet minut mi jede vlak, další pak až za hodinu a půl. Opravdu se mi nechce zůstávat v tomto, ačkoli mém oblíbeném, městě další hodiny sama, když prší. Takže pokud mi tak do pěti minut nezvedne telefon, kašlu na něj a jedu domu. Volám mu z šatny, kde však není nic slyšet. Je tam mnoho povyku, kvůli tomu, že kluci mají od deště mokré boty a skřípou s nimi o podlahu. Puberťáci. Po chvíli to típám, protože to Leo stejně nezvedá. Nazouvám si boty a připravuju deštník na velké mokro. Kámoš u vedlejší skřínky si ze mě zase dělá legraci a připomene mi tím, že jsou i jiní fajn kluci. Ale s Leem už jsme spolu dlouho. Vždycky se najde něco, co nám maličko kazí vztah. Je to v pořádku, pokud to není on sám.
Vyjdu ven ze školní budovy a překvapuje mě zjištění, že už téměř neprší. Trochu mi to zlepší náladu a tak se slituji a Leovi zkouším ještě jednou zavolat. Vem to z vlastního zájmu, mně je to jedno.
"Haló? To jsi ty?" ptá se tak nejistě. Kdo by to asi jinej byl?
"No čau! Kde seš?"
"S kámošema na pizze."
"Aha no," chci ještě dodat, že jsem si to myslela, ale on mě zas přeruší.
"No my pak půjdeme k nám… Nevadí ti to?" jasně to znamená změna plánu z rande, kde jsem si s ním chtěla promluvit o důležitých věcech, na pánskou jízdu, kde je holkám vstup přísně zakázán.
"Ne, nevadí," blbečku, jasně, že mi to vadí!!! "Kde přesně jste?"
"V Turbu."
"Aha. No já teď půjdu kolem, tak se tam stavim, jestli ti to nevadí?"
"Ne, stav se."
To je kretén! Teď mě to vážně naštvalo. Ale já neumím bejt naštvaná před ním, aspoň ne na něj. Jinde si stěžuju kámošce, jak je to s nim těžký a že mě štve, ale jemu do duše promluvit nedokážu. Párkrát jsem zkoušela dělat uraženou, ale on na mě vždycky udělat svým roztomilým ksichtíkem psí oči a zašišlal: "Čo se děje, milášku?" Naštvanosti byl definitivní konec, když mě pohladil po vlasech nebo obejmul. Umí v tom chodit no… Nedokážu ho přestat milovat, ani kdybych sebevíc chtěla.
Tak se tedy vydávám na cestu do pizzérky, kterou mám (naštěstí) při cestě na nádraží. Vcházím dovnitř a vidím ho, jak sedí u stolku zády ke mně, naproti němu jeden z jeho nemožných kámošů. Aspoň v tom není holka, čehož bych se taky mohla bát. Panebože to máme společnost… Připlížím se k němu zezadu, bafnu na něj, trochu se vyleká, tak mu omluvně prohrábnu vlasy. Pozdraví mě. Jeho nemožnej kámoš se s plnou pusou pizzy zazubí s pozdravem. "Nazdar!" odseknu nepřívětivě. Proč si musí vybírat samý přiblblý zjevy jako kámoše? Leo se na mě pousměje s otázkou, jestli si s nimi nedám pizzu. Musím ho trošku potrestat a odpovídám: "Ani ne, díky." Rukou mu stále přejíždím po hustých tmavě hnědých vlasech. "Musim letět na nádro."
"Tak jo, měj se." Věnuji mu, i když neochotně, polibek do vlasů a tím se loučím. No mohla jsem zůstat, dát si pizzu s jeho kámošem. Ale k čemu by to bylo. Ty důležité věci bychom stejně neprobrali. Možná bych se dokonce i najedla, což se ve školní jídelně opravdu nedá, ale za chvíli by mě po cestě k Leovi stejně vyklopili na nádru, kde bych musela čekat na vlak nejméně hodinu. To nemá cenu. Hoši, mějte se!
Vlak stihnu jentaktak. Když nastoupím a usednu, po chvíli se přižene kámoška. Chvíli se bavíme, až dojde řeč na Richarda. Kluka, kterej před pár týdny odmaturoval a už ho moc nevídáme. "Ježiš, jsem ráda, že je pryč!" oznámí Karolína.
"Já ne, chybí mi," přiznávám.
"Cože? Ten, že ti chybí?" vyjekne. Ano chybí. To, že jsem s ním měla pletky, víme jen my dva. Zbytek světa si myslí, že ho nenávidím. Kdybych se s ním dala dohromady, vyšlo by najevo, jak jsem se k němu vlastně chovala za jeho zády. To nechci. Jako, když se zamilujete a všechny vaše kámošky toho kluka pomlouvaj, co uděláte? Já se nechala tím strhnout. Pomlouvala jsem ho, namlouvala jsem si, že ho vlastně nenávidím, ale opak byl a možná ještě je pravdou. Ale na Karolíny otázku musím odpovědět rozumně…
"Myslím takový ty cesty ze školy, jak šel před náma a my se mu za zády smáli. Dělali jsme si z něj srandu a on nic netušící kráčel dál. To byly záchvaty smíchu!"
"Jo no. Jedině tohle mi chybí!"
Mám nápad. Ošklivej, nepěknej nápad. Až dorazím domů, napíšu mu.
Sedám si za noťas. Zrovna je online na facebooku, tak píšu: "Tak jak jde pomaturitní život?"
"Celkem pohoda. Co ty?"
"Ále dobrý. Docela se nudím. Odpadla nám poslední hodina."
"Se máte."
"Hele, že ty u toho sedíš celej den?"
"No skoro jo."
"Vem tu svoji kolii a pojď na vzduch."
"To není kolie, ale vlčák… Jinak dobrej nápad. Sám doufám nepůjdu…"
"To bych tě nenechala."
Za chvíli mi stepuje před domem. Tak vyrážíme. Při setkání mě dokonce objímá. Naposled jsme se viděli, když mi oznamoval, že udělal maturu. Vypadalo to s tím objímáním stejně. Je to už dlouho, ale jako by si na to zvyknul. Máme se dost o čem bavit. Co škola? Co holky? Já na něj provokativně.
"Pořád mám pocit, že je něco neukončený…"
"Co konkrétně?"
"Nikdy si mi přímo neřekla, že mě nechceš."
"Nechci ti lhát."
"Ale nějak to ukončit musíme. Jsi ve vztahu ne?"
"Možná jsem divná, ale třeba mi to nestačí."
"Promiň, ale to po mě nechtěj."
"Nechci mít dva vztahy… Kámoši?" nabízím mu ruku.
"Kámoši! Jestli myslíme na to samý," ruku mi podává a přitahuje si mě blíž, až se naše rty dotknou. Jsme daleko v přírodě a nikdo nás tady neuvidí. Úplně jsme se oba zbláznili. Vzrušeně mě líbá na krku. Neuvědomuju si, co se děje. Líbí se mi to. Začíná pršet. "Zvu tě na čaj," říká to tak, že se nedá odmítnout. Nabídku přijímám. Mohl by se o něco pokusit. Já si to svoje ale schovávám pro Lea, až přijde ta pravá chvíle. Chci se milovat z lásky ne ze ztřeštěnosti. Když se blížíme k domům, radši mě pouští, kdyby se někde kolem objevil nezvaný host. Ale jakmile zapadneme domu, sápeme se po sobě znovu. Toužím po dotycích, které uspokojí mou touhu. Není to touha po lásce, ale po blízkosti někoho jiného. Zažívám to poprvé. Když už mi sahá rukou pod tričko, zabrzdím ho. "Prosím tě, ještě ne."
"Aha, jasně promiň, rozumím."
"Ale pokračovat můžem."
Usmějeme se na sebe. A i přes můj zákaz a obavy jeho ruka pod mým tričkem zůstává. Nevadí mi to, chci jen, aby nezašel dál. Ztrácím pojem o čase. Uvědomuji si, že bych se měla vrátit domů dřív než rodiče z práce. Nakonec, i když nerada, Ríšu nechávám stát ve dveřích a mávat. Odcházím pryč. Užili jsme si, no co? Leo mi to nedopřeje. Mnohem víc ho uspokojí, že může hrát s kámošema ty přihlouplý hry.
Doma se koukám do zrcadla. Fialovej cucflek na krku jak prase. Do háje. Máma se u večeře ptá, od čeho to mám. Ušklíbla jsem se slovy, že je to moje věc a přitom jsem si uvědomila, že tohle Leovi říct nemůžu. Ségra se ušklíbne a utrousí, že to jí ocucával ten její Leo. Máma jenom zakroutí hlavou a dál se věnuje jídlu. Naštěstí. Ale tohle se ještě řešit bude, ale myslím, že už ne s rodiči.
Druhý den si beru tygrovanou šálu, abych zahladila stopy. Cucflek na krku přímo svítí. Sedím v ní zabalená ve třídě, a přestože se otepluje, si jí odmítám sundat.
Odpoledne mi Leo asi chce vynahradit včerejšek a sedíme spolu na lavičce v parku. Ani v jeho přítomnosti se nemohu obránit hříšným myšlenkám na Ríšu.
"Není ti teplo v tý šále?" obávaná otázka. Vztahuje ruce, aby mi ji sundal.
"Ne to je dobrý," vtipálek mě za ní začne tahat s tím, že určitě kecám. Najednou ztuhne, úsměv mu zmrzne, ale šálu stále drží. Ukáže na krk a koktá: "To… to jsem nebyl já… Tak… tak kdo?" Krve by se mně v tu chvíli nikdo nedořezal. To je v háji. Totálně v háji. Mám dvě možnosti: začít ho přesvědčovat, že to byl on nebo to svést na ztřeštěnou kámošku. Vzhledem k tomu, že jsem se, když nepočítám tu chvilku včera, tejden neviděli kvůli několikadenní exkurzi s mojí třídou, je to blbost. Druhá možnost je na místě.
"Jsme včera blbly…"
"Jak blbli? S kým?"
"S kámoškou…"
"Jo, taky se normálně s Otou ocucáváme…"
"Ježiš, to je něco jinýho."
"Moment. Včera jsi to, když jsi přišla do Turba, neměla. Stoprocentně! Jela si hned domu potom?"
"Co mě takhle vyslýcháš?"
"Jestli si mi nevěrná, řekni to hned!"
"Cože?! Jak tě něco takovýho mohlo napadnout. Leo…" líbám ho na tvář, abych ho uklidnila. "Hele, tak já ti slíbím, že už si cucflek od kámošky nikdy nenechám udělat, jo? Přísahám, že šlo jenom o blbou sázku s Darinou."
"Počkej, to je taková ta střelená?"
"Jo. Už mi věříš?"
"Jo, jasně, promiň. Já jsem vážně hroznej idiot."
"Ne, je to roztomilý, jak žárlíš," zasypávám ho polibky, aby už radši mlčel.

Příště si na cucfleky musim dát fakt bacha… Zas někdy Ríšo!

(povídka napsaná na pravdivem základě)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama