Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Odpouštění ze slepé lásky

5. září 2013 v 21:37 | Eleanor Blackburn |  Povídky
Je sobota odpoledne a já se pomalu chystám ke kámošce do nedalekého města. Má narozeniny, tak jsme se domluvily, že půjdeme spolu na dort. Docela se těším. Elišku mám ráda. Užuž se chystám zavřít facebook a jít se připravovat, když vtom najednou mi píše Šárka. Co teď potřebuje? Zmatená a překvapená otevírám zprávu: "čau Símo, hele něco jsem viděla a nebudeš mi věřit."
"No povídej…" to bude zas nějaká blbost, uvažuju, jestli se s tím mám vůbec zdržovat. Šárka je takový pako.
"Viděla jsem toho tvýho šamstra." Dana? Kde? Říkal mi, že je s rodičema pryč.
"Kdes ho viděla?"
"V Praze."
"Jo, to tam byl s rodičema ne?"
"Právě, že ne… S nějakou holkou."
"COŽE? Nebyla to jeho mladší sestra?"
"Ne, byla tak stejně stará jako on."
"Ježiš tak kámoška…"
"Drželi se za ruce."
"Aha…"
"Je mi to líto. Proč jsem se musela zrovna já vidět? Těžko se mi to říká…"
"Kde přesně byli?"
"No, teď jedu vlakem do Poděbrad a oni do toho vlaku nastupovali taky, takže kolem třetí hodiny dorazíme."
"Tak počkej, to já mu osladím."
Zavírám notebook, naštvaná tak, že bych nejradši hodila z okna a jdu se převléknout, vyfiknout tak, aby viděl, o co přichází! Píšu esemesku Elišce, že dorazím o trochu později. Naštěstí bydlí taky v Poděbradech, kam se teď chystám jet. Já si na něj na tom nádraží počkám, to bude koukat, co tam na něj vybafne za překvápko!
Cestou přemýšlím. O všem, co bylo na našem vztahu krásný. Náš první polibek v dešti. Naše první líbačka na kolotoči na hřišti. Takový zábavy jsme si spolu užili. Tolik se spolu nasmáli. Tolik vzpomínek a zážitků a on to zničí! On to prostě bezohledně zničí!
Vzpomněla jsem si, jak jsem poprvé zpozorněla, co se týče jiných holek. Seděli jsme na lavičce vedle sebe. Kolem nás ještě pár kámošů. Otevřel jsi telefon a chtěl zavolat kámošovi. Projížděl jsi seznamem kontaktu, a mně se zastavili oči na jméně Klárka. Už jsem se chtěla zeptat, kdo to je, ale proč vyvádět… Ještě navíc před jeho kámošema. Kdybych mu udělala scénu už tenkrát, možná by si uvědomil, že dělá chybu. Ale teď už je pozdě, je konec.
Vystupuji v Poděbradech. Na nádraží je plno lidí. Z tabule zjišťuji, že vlak z Prahy přijíždí přesně na 15 minut. V klidu jdu na první nástupiště. A čekám. Podupávám si přitom nohou, vztek se ve mně hromadí. Někdo mi píše esemesku. Jestli je to on tak přísahám, že s tím mobilem fláknu o zem. Je to Šárka. Píše, že už se vlak blíží k městu. Odepisuju jí, že už tady čekám připravená.
Minuty se zdají nekonečně. Poslední minuty před oficiálním ukončením našeho vztahu. Tolik se na to těším.
Vlak přijíždí a zastavuje. Zůstávám ve stínu pod střechou, abych měla rozhled. Vidím Šárku, směje se na mě. Já se však neusměji, protože už toho idiota vidím. Vyskočí, otáčí se a podpírá jakousi černovlásku při sestupování z vlaku. Pak se políbí a držíce se za ruce vyrazí mým směrem. Taky jsme vypadali takhle šťastně, ještě včera!
Najednou se na mě podívá! Zamračí se a potom se zatváří zmateně a dívku pouští. Dívka se na něj ještě zmateněji podívá, on si toho nevšímá. Usměje se a zamíří ke mně jako by se právě nic nestalo. Tentokrát koukám zmateně já. Tohle myslí vážně?! Dorazí ke mně s úsměvem a zašveholí 'ahoj' a nakloní se ke mně a chce mě políbit. Tohle opravdu neměl dělat. *Plesk* Pěkná facka mu přilítla, nejradši bych ho k smrti profackovala, ale musím se krotit. Kouká ještě víc vyděšeně a trochu udiveně a dotčeně, nemůže se zmohnout na slovo. "Ty se divíš?" Neodpovídá, jen kouká.
"Tak řekneš mi něco?"
"Miláčku, promiň… Já tě… Já tě opravdu miluju."
"Víš co, nech si tyhle kecy pro ni," kývnu směrem k tamté holce, která jen udiveně kouká. Odcházím. On se teď rozhoduje, jestli má jít za ní zpátky, nebo se za mnou rozeběhnout. Přiznávám, že kdyby šel za ní, bolelo by to. Protože ho ještě pořád miluju. Bolí to, jak ho miluju. Nenávidím, jak ho musím milovat, já nechci. Nechci! Mám slzy v očích, ale musím si zachovat svoji hrdost a jdu statečně pryč. Nejradši bych se vrátila, líbala bych ho na jeho rty, držela v náruči a nikdy nepustila. On je ten muž, ten první muž, co mi změnil život. On za mnou ale nejde. Jdu do pochodu, pryč od něj. Někdo mě ale chytá za ruku, já se otáčím a pohled do jeho prosících očí všechno mění, jeho sladké rty říkají: "Člověk si neuvědomí, co má, dokud to neztratí…"
"Co teď s tebou?" kroutím hlavou. Skloní se a chce mě políbit. Ucukávám však, po tomhle se opravdu líbat nenechám!
"Miláčku, prosím, odpusť mi… Hele já na tamtu pipinu kašlu, je mi volná!"
"To jsi říkal i jí o mně?"
"Ne, samozřejmě, že ne! Jsi moje, moje jediná."
"Tak tohle jsi jí říkal?"
"Ne, ne! To bych jí v životě neřekl, protože jsem jí nemiloval. Ona mě milovala, pořád prudila, až jsem slíbil, že s ní půjdu ven a ona… No ona se ke mně pořád lísala, nemohl jsem se jí zbavit…"
"No jasně, jasně," ty výmluvy mě nebaví! Chci už odejít pryč.
"Ne, počkej. Mluvím pravdu. Tobě jsem nikdy neřekl nic než pravdu."
"Mlč už! Zase lžeš!"
"Dobře, dneska jsem ti lhal. Poprvé a naposled. Nikdy mě nic nemrzelo víc, než tohle."
"Poprvé?"
"Prosím už to neřešme. Jdeme dál."
"Jak dál?"
"Nemůžeme přece všechno zničit, jenom kvůli prkotině. Nikdy jsem nebyl šťastnější než s tebou," dal mi ruce kolem pasu. Během několika desítek vteřin řekl tolik hezkých věcí jako nikdy za celou dobu, co se známe. Uvědomuji, že je to ON! On je ten koho miluju. Vidím, jak ta coura přichází směrem k nám. "A teď mi dej konečně pusu, ať to ta naivka pochopí!" Pomalu se k sobě přibližujeme, až se dotkneme rty, pomalu otvíráme ústa a dotýkáme se jazyky. Ať to vidí! My patříme k sobě! Nikdo se mezi nás srát nebude, ať sebevíc chce! My dva, navždy!
(některý lidi jsou vážně hloupí; nebo jen láska je hloupá)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama