Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Pomáhat a chránit

29. září 2013 v 23:45 | Eleanor Blackburn |  Povídky
V uších sluchátka, hraje taková ta "naše" písnička, co se nám líbí oboum a společně ji rádi posloucháme. Moje nohy makaj už několik kilometrů. Šlapky se můžou utrhnout. Ano, dneska na tom kole umřu. Čeká mě ještě pár kiláků a v hlavě mám stále větu: Šlápni na to, šlápni na to, čím dřív tam budeš, tím líp. Miláček už tak na mě čeká někde ve jeho "velkoměstě" a já se táhnu z tý naší blbý vesnice na kole.
Konečně už jsem ve městě. Po telefonu mi řekl, že mi jde naproti od náměstí. Jedu po stezce, přičemž si všimnu, že jde naproti mě, ale je na druhé straně silnice. Rozhlídnu se a rychle to krosuju přes hlavní na druhou stranu, protože zrovna nic nejede. Problém není v tom, že by mě něco mohlo přejet. Já se umím rozsekat sama, znám se. Jsem jím zaslepená, tolik mu to sluší, jak sebevědomě kráčí po chodníku, hnědé vlasy od větru rozcuchané, prostě je k sežrání. Už si plánuju jak zabrzdím nebezpečně těsně před ním. Sundám sluneční brýle a konečně ho políbím na ty rty, co se na mě právě usmály. Neuvědomím si jak je vysoký obrubník daleko a najednou křach. Najela jsem na něj skoro kolmo a kvůli přibrždění před přejížděním silnice jsem neměla moc velkou rychlost. Jenco jsem na něj narazila předním kolem, byla jsem na zemi. Najednou, bylo to strašně rychlý. Dopadla jsem na pravou stranu, takže mi pravá noha zůstala zaklíněná pod kolem. Pravou rukou jsem se snažila pád zbrzdit, takže jsem na ní spadla, brutálně to bolelo.
"Ty vole, seš v pohodě." Ohlídla jsem se. Šimon ke mě doběhl, vzal moje kolo, šikovně umístěné tak, že čouhalo do silnice a hodil ho na chodník. Kromě kola jsem do silnice čouhala ještě já.
"Jo, asi jo," odpověděla jsem trochu opožděně na otázku, protože jsem byla se strašným šoku, tak mi trochu dýl trvalo, než jsem se vzpamatovala. Došlo mi, že to je vlastně trapas jako prase. Podívala jsem se na Šimona ze země a rozesmála se. "Vstávej prosím tě!" Podal mi gentlemansky ruku a pomohl mi vstát. Chtěl mě obejmout, ale najednou mě něco zaštípalo na noze. Podívala jsem se dolů a zjistila, že mám skoro celou holeň sedřenou. "Do háje..."
"Ježiš. Prosím tě, co takhle blbneš." Přitáhne si mě blíž a hladí mě po zádech.
"Za to můžeš ty! Tolik ti to sekne, že jsem na tebe musela koukat!"
"Jo já jo!? Pojď prosím tě ke mně domu, já ti to vydezinfikuju."
"No bezva. Si zahrajem na doktora."
"Proč ne, že jo?"
Vím, co tím myslí. Nabízí mi, jestli nechci sednout na rám, že bychom tam dojeli rychleji. "Blázníš? Se nechci znova rozsekat."
"Se mnou jo? Budu řídit."
"Tak jo, věřim ti."
Tak teda nasedám na rám a nechám se vézt, za pět minut doražíme k němu domů. U něj doma v bytě nikdo není. Rodiče někdo pryč. Vede mě do pokoje.
"Takže milá pacientko, svlékněte se a položte se na lůžko." ukázal s úsměvem na svou postel.
"Ale pane doktore, s tím nesouhlasím. Máte mi přeci vydezinfikovat pouze poraněnou nohu a myslím, že není nutné se svlékat."
"Slečno, já jsem doktor, vy pacient a budete dělat to, co já považuji za nutné." Svalil mě na postel. Smála jsem se, začli jsme se líbat. "Neměl byste mě nejprve ošetřit, pane doktore."
"Tohle patří k ošetřování, slečno."
"Opět s vámi musím nesouhlasit."
"Vaším názorem se neřídím."
"Dobře, končim s hrou na doktora."
"Copak? Se ti to nelíbí?"
"Ta noha..." Ukazuju na zasychající krev na odřenině.
"Jo, jasně. Počkej chvíli."
Po chvíli se vrátil s dezinfekcí. On z něj asi fakt bude doktor, udělal to šikovně. Pořád se mě ptal, jestli to moc nepálí a tak. Nakonec usedl vedle mě a hladil mě po vlasech. "Ty seš moje pako..."
"Já vím," smála jsem se.
Myslela jsem si, že jsem nám dvoum právě zkazila odpoledne, ale nakonec to nebylo špatný, vlastně dost dobrý, vlastně skvělý!
Mám toho nejlepšího kluka. Dokáže holce pomáhat a chránit jí. Tak bude z něj doktor nebo polda?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama