Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Psychotic (part 2)

5. září 2013 v 22:14 | Eleanor Blackburn |  Psychotic
"Otevři oči! Slyšíš mě?! No tak, Ali, prober se!"
Pomalu otevírám oči a vidím rozmazaně. Nad sebou vidím Pavlův obličej. Panikařím. Rychle se zvedám hlavu a posadím se. Na ruce mám zaschlou krev a vedle mě sedí kluk, co mi zničil vztah s Mírou. Zvedám se, ale motá se mi hlava.
"Co děláš? Posaď se a řekni mi, co se stalo."
"Ty mě nech bejt!"
"Zavolám sanitku, musíš k doktorovi."
"Ne, to ať tě ani nenapadne."
Nevím kolik je hodin, ztrácím se, matně si vzpomínám, co jsem dělala večer, ale sbírám ze země cigarety, zapalovač a žiletku a chci odejít. Pavel na mě jenom pobaveně kouká. A nic neříká. Až když otevírám dveře pronese: "Jsi blázen, já si to myslel. Chudák Míra. Ještě, že mu někdo rozumnej promluvil do duše. A hele ukázalo se, že i Míra má rozum!"

"Otevři oči! Slyšíš mě?! No tak, Ali, prober se!"
Pomalu otevírám oči a vidím rozmazaně. Nad sebou vidím Pavlův obličej. Panikařím. Rychle se zvedám hlavu a posadím se. Na ruce mám zaschlou krev a vedle mě sedí kluk, co mi zničil vztah s Vojtou. Zvedám se, ale motá se mi hlava.
"Co děláš? Posaď se a řekni mi, co se stalo."
"Ty mě nech bejt!"
"Zavolám sanitku, musíš k doktorovi."
"Ne, to ať tě ani nenapadne."
Nevím kolik je hodin, ztrácím se, matně si vzpomínám, co jsem dělala večer, ale sbírám ze země cigarety, zapalovač a žiletku a chci odejít. Pavel na mě jenom pobaveně kouká. A nic neříká. Až když otevírám dveře pronese: "Jsi blázen, já si to myslel. Chudák Vojta. Ještě, že mu někdo rozumnej promluvil do duše. A hele ukázalo se, že i Vojta má rozum!"

Tohle už je moc. Otáčím se zpátky k Pavlovi, jehož oči teď září zlomyslností a jeho držka s rovnátky se šklebí a pak se k tomu ještě přidá ten gayskej účes. Pouštím všechno, co mám v rukou. Žiletka zase padá s tichým cinknutím na zem spolu se zapalovačem a krabičkou cigaret. Svět jakoby se najednou zastavil. Pavel kouká trochu vyjeveně, jako by nikdy neviděl věci padající na zem. Podívá se za nimi. V tu chvíli jako když mnou projede energie. Ta strašná nenávist mi ji dodala. To že se mi někdo vysmívá do obličeje. To, že je to člověk, co mi zničil všechno, co jsem měla. Chci ze sebe tu energii dostat. Křikem a pohybem. S pronikavým výkřikem a rukama před sebou vyrážím proti Pavlovi, který stále sleduje věci, co jsem upustila na zem. Narážím do něj rukama, on s výkřikem ztrací rovnováhu a po zádech se řítí z pěti schodů před naším domem. Vzpamatovávám se a teprv teď si uvědomuji, co jsem udělala. Stojím na vrcholku schodů s rozcuchanými jen v noční košilce, na ruce mám zaschlou krev a pod schody leží nejlepší kamarád mýho bejvalýho kluka. Z hlavy mu odkapává krev a na našem chodníčku před domem tvoří kaluž, je v bezvědomí. Jako omámená se dívám před sebe a těžce oddechuji. Až teď si uvědomuji, jak je chladno a že jsem promrzlá. Noc byla přece teplá. Zavál vítr a vlasy mi odhodil dozadu. Otevřená vrátka, kterými Pavel přišel, vydali skřípavý zvuk, jak do nich fouklo. Pomalu couvám před tím poryvem větru, který se přímo proti mně žene. Kap, kap, kap. Prší? Ne, to ta krev dole. Narážím do domovních dveří. Nahmatávám za sebou kliku, pomalu otevírám, pak se otáčím a vbíhám dovnitř, rychle za sebou zavřu a utíkám do svého pokoje. Všichni spí, je totiž neděle, krátce po šesté hodině ráno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Elizabeth | Web | 6. září 2013 v 22:04 | Reagovat

Musím si zapísať tvoju adresu blogu, lebo táto poviedka ma dosť zaujala...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama