Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Psychotic (part 3)

6. září 2013 v 22:46 | Eleanor Blackburn |  Psychotic
Nevím jak, ale musela jsem hned usnout. Vzbudilo mě bouchání na dveře. Máma stojí před pokojem a nedočkavě buší na dveře. "Alice, vstávej!"
Otevírám oči, můj první pohled na krvavenou ruku, což mě ujistí, že všechno co se dnes v noci a ráno stalo, byla skutečnost. Pavel doteď leží zkrvavený pod schody... Nebo už ne? Už ho někdo našel. Žije? Nebo jsem snad vrah?
Musím se převléknout a vzít si na sebe něco s dlouhým rukávem, aby nebyla vidět moje pořezaná ruka. Vstávám a přehrabuju se ve skříni. Nacházím černo-červený pruhovaný svetřík a černé legíny. Natáhnu to na sebe spolu s čistým prádlem. Přečesávám si tmavé vlasy a nenamalovaná a neupravená vycházím z pokoje. Se zívnutím si prohrabuju vlasy. Když vtom vrážím do mámy. "To je dost, že jsi vstala." Pokrčila jsem rameny jako vždycky. Vím, proč se mračí, vím, proč je nervózní. Na našem chodníku je kaluž krve, ve které leží možná mrtvé tělo. Zdola se ozývá tátův hlas: "Už vstala?"
"Jo," vydechne máma.
"Tak pojďte dolů."
Máma mi položila ruku na rameno a popostrčila mě, abych šla. "Mami, co se děje?" ptám se hloupě, i když to vím.
"Musíme ti něco říct."
"Co?"
Už mi neodpovídá. Schody vedou přímo do kuchyně, odkud je vidět před dům. Nemohla jsem čekat nic jiného, než blikající světla policejních aut. "Co... co tu chtějí?" vykoktala jsem, i když jsem to věděla.
"Posaď se," kývnul táta směrem k židli u jídelního stolu, odkašlal si a pokračoval: "Dnes ráno... Dnes ráno bylo před naším domem nalezeno tělo jednoho z tvých přátel."
Neodvážila jsem se pohlédnout ani na jednoho z nich. Koukala jsem zamyšleně na stolní desku. Možná jsem se tvářila provinile... Nevěděla jsem, jak mám reagovat.
"Byl to Pavel, Vojtův nejlepší kamarád, pokud vím."
Máma mi položila ruku na rameno, protože čekala, že se rozpláču, ale nic se nedělo. Ani slza. Vždyť je to moje práce. Vlastně si uvědomuju, že ničeho nelituju. Hlasitě jsem polkla a chraplavým hlasem promluvila: "Kdo to udělal?"
"To kdyby někdo věděl," rozmáchl táta vztekle rukama. Já to vím. Já to vím. Zní mi tahle věta v hlavě pořád dokola. "Mimochodem, nevidělas moje cigarety?"
Cigarety, zůstaly na schodech! Zakroutím hlavou, jako když se nemůžu soustředit na odpověď.
"Prosím tě, v takovou chvíli se starej o pitomý cigára. Tady u nás na dvorku najdou mrtvolu a ty se zajímáš o cigára! To snad není možný!"
Venku zastavilo auto. Táta, který dosud kroutil hlavou v rozporu s máminou poslední větou, zpozorněl. "Pavlovi rodiče!" Chtěl se rozeběhnout ke dveřím, ale máma ho zadržela. Hodí někdo vinu na mě? Budou jim podezřelé cigarety, zapalovač a žiletka na schodech? A co ta moje krev? Jsem úplně ztuhlá, neschopná se pohnout nebo se jen podívat jinam než na stolní desku. Co bude dál? Cítím srdce, jak mi buší až v krku. Hlavou mi jezdí představy o tom, jak se všechno provalí, jak si na mě všichni přátelé a známí budou ukazovat prstem, jak se nikomu, hlavně Vojtovi, nebudu moct podívat do očí. Kéž by tahle chvíle nikdy neskončila. Donekonečna bych tady takhle mohla vysedávat. Nevinná, zatím neobviněná. Ale všechno se hne dál, možná se tím správným směrem nebo tak, jak bych chtěla. Potřebuju zmizet někam daleko, někam daleko, než se to hne. Máma mi znovu pokládá ruku na rameno a říká: "Jeď za Vojtou." Ona neví, že jsme se rozešli, ale rozhodně jí to teď nechci říkat. "Podržte se navzájem, jste si blízcí a máte se rádi." Mírně se usmála. Pravá chvíle opustit dosavadní pozici. Zvedám se a jdu pryč do svého pokoje.
Tam se hroutím na postel a sahám po mobilu. Vytáčím Vojtovo číslo a se slzami v očích se modlím, aby to zvednul. On je jediný, kdo mi teď může pomoct. Cítím, že někde hluboko uvnitř mne je ještě malá část jeho duše. Cítím, že mě kousek chybí. Snad je u něj. Zvedá to!!!
"Noo čau," řekne znuděně. "Proč voláš?"
Propuknu v pláč: "Potřebuju tě. Potřebuju tvou pomoc. Nevím, co mám dělat..."
"Coo?"
"Seš jedinej, kdo mi teď může pomoct, tak to sakra udělej!"
"Co se děje? Kde jsi?"
"Zatím doma, ale už se vidím v léčebně."
"A co potřebuješ?"
"TEBE! Nebo... tvou pomoc!"
"Mám se stavit?"
"NE! ať tě ani nenapadne sem teď chodit!"
"Proč ne? co se tam děje?"
"Hele mohla bych zůstat u tebe? Pár dní?"
"No já nevím... Hele je to divný..."
"Já vím, rozešli jsme se, ale... No to ti řeknu potom."
"Neříkej to slovo 'rozešli'. Sbal si věci a doraž."
"Tak jo děkuju."
Balím všechny nezbytné věci do menší cestovní tašky. A běžím dolů. "Tak já jdu k Vojtovi. Nechci tady bejt," oznamuji rodičům narovinu.
"Přespíš tam?" zajímá se hned máma
"Jo."
Rozloučíme se a já vycházím ven. Venku stojí policajti a Pavlovi rodiče. Malá baculatá žena s kapesníčkem u nosu je Pavlova matka. Když mě spatří začne na mě ukazovat prstem a ječí: "To je ona!! Ona ho zabila!!! Ta holka je psychopat!!! Pavlík to o ní říkal!" Ohlížím se a vidím cosi na vozíku, zabalené v černém igelitu. Právě se to chystají naložit do černého auta. Pavel.

Rozbíhám se, běžím pryč. Čekala jsem, že se za mnou policisté rozběhnou, neboť ta paní mluvila pravdu. Ale oni pravdu neznali, a kdo by takovému hloupému podezření věřil. Jak by patnáctiletá dívka byla schopná zabít nejlepšího kámoše svého přítele? Nohy mě nesou dál. Daleko pryč z místa činu. Stále čekám, kdy uslyším houkání policejního auta za svými zády. Třeba konečně dostanu, co si zasloužím - léčbu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Elizabeth | Web | 7. září 2013 v 12:34 | Reagovat

Skvelé, teším sa na pokrečovanie! :))

2 Charlie Charlie | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 20:19 | Reagovat

Musím pred štvrtou časťou prestať čítať, lebo sám mám veľa práce, tak ja to dočítam snáď zajtra.
Je to zatiaľ zaujímavé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama