Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Psychotic (part 4)

7. září 2013 v 20:27 | Eleanor Blackburn |  Psychotic
Sedím na Vojtově posteli a opírám se zády o zeď. Kolena tisknu k bradě a v rukou svírám malý polštář, který jsem Vojtovi dala k Vánocům, tisknu si ho na hruď. Vzhlédnu k Vojtovi, který sedí naproti mě na kolečkové židli, opírá se zády o opěradlo, ruce založené, mračí se a podupává nohou. "Nechceš mi to vysvětlit?" zeptá se po chvíli ticha.
Neodpovídám. Jediné co jsem zatím svedla bylo 'ahoj' ve dveřích a jinak přikývnutí na pokyn posaď se. "Fajn, teď jsem tě sem přitáhl, nevím, co se děje, ale už se tě asi nezbavím, protože se bojím tě vyhodit... Nebo by ses vrátila..." Pokouší se to obrátit v žert? Vážně? Tak tohle už stačí, protože i jemu došla nekonečná zásoba slov, vtipů a poznámek. Zadrhává se. Pohnula jsem se směrem vpřed a sedla si do tureckého sedu, polštář nepouštěla. Vojta náhle zpozorněl, jako by se konečně začalo dít něco, na co čekal milion let. Nadechla jsem se a začala chraplavým hlasem: "Je tu něco, co bys měl vědět."
"Sem s tím," pokynul rukou a předklonil se, aby mě líp slyšel, neboť jsem mluvila potichu.
"Přišla jsem ti to říct já. Z jiného důvodu, než by sis mohl myslet."
Koukal zamyšleně. Asi se něco pokoušel najít v mých slovech. Něco, co by mu napovědělo, o co jde. Nedalo mu to a zeptal se: "A co bych si mohl myslet?"
"Že ti chci ublížit... Nechci, nikdy jsem nechtěla. Ale co je teď mezi námi, to teď nebudeme řešit, není na to vhodná doba."
"Já bych to klidně vyřešil," skáče mi do řeči. Chci ho zastavit ale on pokračuje: "Protože Pavel..." Vidí můj výraz v tváři a zastavuje jako na něčí pokyn. Teď se nezmůžu na slovo... Protože Pavel..."O čem jiném jsi teda chtěla mluvit?" ptá se pomalu a podezíravě. Musel vytušit, že se děje něco mnohem horšího, než si původně myslel.
"Ne o nás dvou. O tom třetím," snížila jsem hlas, že zněl spíše jako kňučení.
"Kdo třetí?"
"Pavel."
"Já vím, poslechl jsem ho a byla to chyba..." Umlčuji ho posuňkem ruky.
"O to teď nejde. Pálí mě slza v oku, vidím rozmazaně. Nadechuju se a konečně nahlas řeknu ta slova, kterých se bojím a kterých jsem já důvodem: "Pavel je mrtvý."
Těsně než jsem ta slova vyslovila, Vojta vstával ze židle, protože si chtěl sednout vedle mě. Teď se vedle mě spíš zhroutil. Otírám si rukávem oči a vedle sebe slyším jen tiché zmatené zašeptání: "Jak?" Cítím, jak mě Vojta objímá a obejmu ho taky. Končíme v pevném sevření, oba pláčeme, ale každý z jiného důvodu. On ztratil přítele, já se stala vrahem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth Elizabeth | Web | 7. září 2013 v 21:50 | Reagovat

Skvelé! Dievča veľmi si ma zaujala touto poviedkou. Milujem takéto poviedky.! :D

2 Eleanor Blackburn Eleanor Blackburn | 7. září 2013 v 22:55 | Reagovat

[1]: To jsem ráda, že se líbí :)) píšu pokračování, bude zítra :)

3 Charlie Charlie | E-mail | Web | 5. listopadu 2013 v 20:51 | Reagovat

ak kvôli tebe zajtra nenapíšem test, tak budem vrah ja!
Je to skvelé! táto časť sa mi páči úplne najviac zatiaľ!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama