Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Psychotic (part 5)

8. září 2013 v 21:37 | Eleanor Blackburn |  Psychotic
Po několika minutách uvolňujeme sevření, ale stále se držíme za ruce. V jeho hnědých očích se lesknou slzy. Tento pohled na něj už se nebude víckrát opakovat, nedovolím to. Nedovolím, aby se trápil. Ale právě jsem mu kus života zničila. Teď se na něj dívám, na tu trosku s uslzenýma očima sedící vedle mne. Tak strašně ráda bych mu pomohla, ale nemám jak. A tohle není konec. Chudák ještě neví, co ho čeká. "Ali, já tohle... Já tohle sám nezvládnu..." zabořuje tváří do rukou a pláče dál. "Jsem tu s tebou, vždycky budu," utěšuju ho.
"Po tom, co jsem ti udělal... Děkuju, hrozně moc." Co ty jsi udělal?! Oproti tomu, co jsem udělala já, je to taková prkotina. No co, tak jsi opustil nějakou tuctovou holku. Kámo! Já zabila člověka. Tak tady sakra nefňukej!
Kéž bych ti to mohla takhle jednoduše říct. Kdybych měla odvahu se přiznat. Ale už by jsi mě v životě nechtěl vidět. Vím to. Až přijde čas... Jednou se dozvíš pravdu...
"Jak to, že jsi to věděla...? Dřív než já?"
"Protože..." neudržela jsem slzy a vzlykala.
"Pšššt, tak o tom nemluv, až se na to budeš cítit připravená."
"Stejně se to dříve nebo později dozvíš... A chci abys to slyšel ode mě... Zní to líp..."
"Jak chceš."
"Pavla našli ráno před mým domem..."
"Co? Jak...?"
"Nevím..." zaúpěla jsem. Vím, vím! Ale nemůžu ti to říct, prostě nemůžu!
"Kdo ho našel?"
"Nevím, neptala jsem se. Byla jsem v šoku... Hned jsem jela za tebou."
"Hned jsi jela za mnou jo?" zamyšleně se zeptal.
"Jo," kývla jsem.
"Proč?"
"Protože... Ty seš prostě ty... Nikdo jinej mi tak nerozumí a taky jsem to chtěla bejt já, kdo ti to řekne... Chtěla jsem, aby ses to dozvěděl od někoho, kdo tě miluje... Nechtěla jsem tě tím schválně zranit, jak sis možná..."
"Ne! To bych si v životě nemyslel! Ali... Teď jsi řekla něco, co mi zlepšilo náladu, přestože jsem pochyboval, že to teď vůbec jde..."
"Co?"
"Řekla jsi, že mě miluješ... Nic víc bych si nemohl přát... Prosím, odpusť mi..."
"Je to za námi," mírně jsem se usmála, i když ještě před malou chvilkou by to pro mě byl herecký výkon hodný Oskara. Teď to byl úsměv od srdce věnovaný jemu.
"To jsem rád," usmál se taky. Pak jako by se všechno vrátilo. Sklonil hlavu a tvářil se opět zklamaně. Přitulila jsem se k němu a opřela hlavu o jeho rameno. Mohli bychom tu sedět hodiny. Sedět a mlčet. Navždy šťastně nešťastni. Navždy spolu. Navždy neobviněná.
Ticho přerušilo zazvonění mého telefonu. Musím to vzít, jinak by si máma myslela, že se mi něco stalo. "Ahoj..." říkám, co nejklidnějším hlasem.
"Ahoj Ali, jste oba v pořádku?"
"Víceméně."
"Už to ví?"
"Jo..."
"Pavlova máma trvá na okamžitém vyšetřování... Budeme se muset dostavit k výslechu."
"Kdo? My všichni?"
"Obávám se, že ty taky... Možná i Vojta jako blízký oběti..."
"Aha... Kdy?"
"Nejpozději zítra. Nechceš přeci jenom přijít domu."
"Ne nechci! Zůstanu tady."
"Dobře jak chceš, ale zítra ráno si tě vyzvednu..."
"OK, tak zatím."
Pokládám to. Zítra výslech. Skvělý! Už abych si připravila řeč... "Co chtěla?" ptá se Vojta, který stále sedí na posteli.
"Zítra výslech."
"Budou vyslýchat tebe?" ptá se udiveně.
"I tebe!"
"Panebože, snad si nemyslej, že by někdo z nás..."
"To určitě ne! Jenom se prostě snažej přijít na to, co se stalo..." sedám si vedle něj na postel a znovu končíme v objetí. Nevím, jak bych to bez něj zvládla a jak by to zvládl on beze mě. Už jsem se nějak sžila s myšlenkou, že jsem nevinná a nikoho jsem nezabila. Kdyby mi to někdo oznámil, nevěřila bych mu. Je to super, změnit si paměť, vzpomínky, myšlení... Ale hluboko uvnitř mě je pravda, znám tu pravdu, ale prostě si jí nepřipouštím. Je to tak nejlepší.
Kolik už ubylo času? Jak dlouho tady jsem? Teprve půl jedenácté dopoledne? Najednou v předsíni klaply dveře. Asi Vojtova máma. S leknutím jsme se pustili a Vojta vstal a šel se podívat do chodby. Následovala jsem ho. V chodbě stála vysoká hubená žena s černými vlnitými vlasy. Vojtovu maminku už znám.
"Ahoj, mami," pozdravil jí Vojta, ne moc nadšeně.
"Dobrý den," Pozdravila jsem stejným tónem jako Vojta.
"Ach děti... Alice... Projížděla jsem okolo vašeho domu... Nemohla jsem uvěřit..." šla přímo k nám a oba nás obejmula. Bylo z toho celá pryč, ale ne víc než my. "Dáte si něco k jídlu?"
Uvědomila jsem si, že jsem od rána nic nejedla a že vlastně ani nic jíst nechci. Nemám hlad. "Ani ne, děkuju," slušně nabídku odmítám.
"Taky ne," shodne se se mnou Vojta. "Nemáme na jídlo ani pomyšlení." Chytá mě konejšivě za ruku.
"Vadilo by, kdyby u nás Alice přespala?"
"Samozřejmě, že ne."
"Nechci se vrátit zpátky..."
"Chápu tě... Musí to bejt hrozný... Najít před vlastním domem..."
"Zítra máme jít k výslechu..." sděluju poslední důležitou informaci.
"Oba?" diví se.
"Nejspíš..." odpovídá za mě Vojta, protože vidí, že už nemůžu mluvit. Když pomyslím na výslech, všechno se ve mně hroutí. Zničehonic, aspoň to tak vypadalo, jsem se rozplakala. Utekla jsem zpátky do pokoje. Za mnou přiběhl jen Vojta.
"Co se děje?" objal mě kolem ramen.
"Já se strašně bojím," vzlykala jsem na jeho rameni.
"Čeho? Toho výslechu?" konejšivě mě hladil po zádech.
"Jo..."
"Ale proč? Jsme přece nevinní... Jenom řekneš, co víš.."
"Budeme muset vytahovat tu naší hádku... Moji nenávist vůči Pavlovi... Jako to mezi námi bylo..."
"Jak to s tím souvisí?"
"Ne nijak... Jen... O tom nechci mluvit před rodiči."
"Myslím, že tě budou vyslýchat o samotě."
"Prostě o tom nechci mluvit..."
"Nebudeš o tom muset mluvit... Nijak to s tím nesouvisí... Nebo snad...?"
"Ne, ne máš pravdu?"
"Tak čeho se bojíš? Že tě obviní? Nemají k tomu přece důvod."
"Ne, jenom mám prostě strach."
"Pokud je člověk nevinný, nemusí mít strach... Věř mi."
"Dobře."
Jenomže já nejsem nevinná sakra! Přijdou na to, obviní mě. Pavlova matka si bude stát za svým, na schodech se najde i moje krev, potom budou kontrolovat, jestli nemám řeznou ránu na ruce a samozřejmě si najdou. Je to v háji... Divíš se, že se bojím? Ale prostě ti nemůžu říct proč... Stejně o všechno přijdu... Všechno se proflákne... Kdybych to Vojtovi řekla hned teď, bylo by to možná lepší, než kdyby se to dozvěděl od policistů, až mě budou zatýkat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama