Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Říjen 2013

Náš nejlepší učitel

30. října 2013 v 23:45 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
"Prosím můžu začít znovu?" ptala se Eleanor Přála si to tak usilovně, jako když ve škole dostanete špatnou známku a chcete si ji opravit. Jediné co na tom bylo stejné bylo že stála před svým učitelem. V jednotlivých případech se však učitelé liší. Ten před kterým stála Eleanor nyní nepotřeboval titul aby byl dobrým učitelem, každý o něm říkal že je nespravedlivý jako žáci či studenti říkají o většině učitelů. Je to ale pravda? Rozhodně pravdivé je však tvrzení, že je ke všem přísný a nemá rád když se dopouštíme chyb a tvrdě nás za to trestá. A pokud mu někdo položí tu samou otázku jako teď Eleanor odpoví ne.
"Ne," odpověděl život, náš učitel.

Padám do toho znovu a znovu

30. října 2013 v 19:42 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Dneska ráno jsem se probudila, vedle mě žiletka, ruka pořezaná, na polštáři zaschlá krev... Ne, já už prostě nemůžu! Jsem na tom závislá... Jela jsem na chatu a žiletku jsem schválně nechala doma a v pohodě. Pak jsem přijela domu a lehla jsem si do postele, šla na fb a tak. Vzpomněla jsem si na Dorta a všechno okolo toho. Jak jsme se v pátek drželi za ruce a vzpomínali na časy, kdy jsme byli spolu a ani jeden z nás nedokázal udělat nic proto, aby to vrátil. Já mám takovej strach. Když to zkusim, tak se to třeba nepovede a všechno se podělá a navíc nechci bejt podruhý iniciátor... I'm waiting... I'm still waiting... A NIC! Tak si krátím čas tím, že se pořežu.
Jsem fakt zoufalá. Ten první pohled, co se mi dnes ráno naskytl, na tu krev, rány... Říkám si už od rána vlastně ještě teď, že už to nikdy neudělám, ale přijde to zas. Znovu a znovu. Uvízla jsem v nekonečnym kruhu. Vytáhněte mě někdo!!
Bojím se bejt otevřená. Protože buď lidi pomůžou nebo odsoudí. Ale jak mám vědět, co udělají?? Mám tohle riskovat? Mám riskovat, že se mi všechno ještě víc zhroutí tím, že lidi o mě budou říkat, že jsem blázen a nebudou se se mnou bavit?
Né díky, to radši nekonečný kruh.
Cítím se tak slabě, zranitelně a křekce. Stačil by jediný pohled na mou levou ruku a všechno by bylo v háji...

Psychotic (part 7)

29. října 2013 v 21:04 | Eleanor Blackburn |  Psychotic
Jsem z toho chlápka strašně nervózní. Stále přechází po místnosti a já ho sleduju, jakmile se ale otočí na mě, sklopím zrak a sleduju stůl, u kterého sedím. V místnosti jsem jenom já a on a nikdo jiný, kdo by mi pomohl.
"Slečno, ještě než se dostaneme k událostem předešlého dne, můžete mi vysvětlit své chování na chodbě," promluví konečně, předklání se, opírá se prsty o stůl a zírá přímo na mě.
"Oni mě obvinili…"
"Měli k tomu důvod?" propichuje mě šedýma očima.
"Neměli," vyjekla jsem okamžitě, jako kdyby mi ubíhal čas na odpověď. Musím přece rychle všechno popřít.
"Tak proč by to říkali."
"Nevím."
"Vy to víte. Vidím to na vás."
"To není pravda."
"Je to pravda! Pravdu a lež snadno rozeznám."
"Pavel jim o mně navyprávěl dost ošklivých věcí. Neměl vůbec právo něco takového říkat! Lhal jim a oni mu věřili!"
"Určitě Pavel lhal?"
"No dovolte, myslíte si snad o mně, že jsem šílená?"
"Vzhledem k tomu, co jste předvedla na chodbě…"
"Já tady končím!" vstala jsem tak prudce, až se židle, na které jsem seděla, převrátila. Ozvala se rána a já se prudce otáčím a chci vyrazit před, ale židle mi brání v cestě. Zakopávám o ní a padám. V poslední chvíli mě zachycuje ten chlápek, kvůli kterému jsem chtěla zdrhnout. "Stůj, nikam nepůjdeš," chytá mě za pořezanou ruku. Vyprošťuju se rychlým pohybem. "Půjdu! Mám na to právo!"
"Nemáš," uchechtne se. Vyděšeně na něj koukám a zhluboka dýchám s otevřenou pusou. Chci odsud pryč! "Narovnej tu židli a posaď se," říká přísně a zamračeně, jako když mu už docházejí nervy.
"Takhle se mnou zacházet nemůžete."
"A ty se takhle chovat můžeš?" Proč mi sakra najednou začal tykat? Co si to vůbec dovoluje?
"Proč mi tykáte?"
"Protože jsi patnáctiletá holka, o které jsem si myslel a mýlil jsem se, že už se chová jako dospělá."
Mlčím, nemám na to co říci. Sklopím zrak a jak mi ten chlápek řekl, narovnávám židli a sedám si na ní.
"Tak správně!" přikyvuje a ohnul se pod stůl. Vytáhuje plastovou krabici, které jsem si předtím nevšimla a pokládá ji přede mne na stůl. Vytáhuje z ní jakýsi sáček, vůbec netuším, co by to mohlo být. Moment... Co důkazy? Důkazy, které by mohly usvědčit, že jsem vinná já? Ne, prosím, hlavně ne... Odvážím se pohlédnout na obsah průhledného sáčku. Žiletka, moje žiletka. Tohle je v háji.
"Tohle bylo nalezeno na schodech," Neřikej ty jo! "Máš s tím něco společného?"
"Co to je?"
"Žiletka, stále na ní je krev. Uděláme rozbor, analyzujeme DNA a budeme mít prvního podezřelého."
"Není to náhodou Pavlova krev," dělám, že je to záhada, kterou chci s ním společně vyřešit. Hmm, to je ale zajímavé, musím na to přijít.
"Byla nalezena přede dveřmi na schodech, Pavel byl dole pod schody. Pak tu máme ještě cigarety a zapalovač," vatahuje další dva sáčky. Oba předměty poznávám. "Nalezeno na tom samém místě."
Zamračím se. "Alice, přiznej se hned," řekl prosebně.
"Co prosím?"
Sedá si naproti mě. "Ukaž mi ruce."
"Cože? Proč?"
"Dělej, natáhni je před sebe."
Natahuji je dlaněmi dolů. Uchopuje je velmi opatrně. Vyhrnuje mi pravý, poté levý rukáv, otočí je a bude háji. Děje se čeho se obávám, drží je pevně a otáčí dlaněmi nahoru. Spatřil to, nic nezmění můj osud. Krvavé jizvy na mém levém zápěstí. Vypadají čestvě. Mám chuť křičet. Taková bezmoc. Mám chuť říct, aby to nikomu neříkal, ale jak by to vyznělo pitomě v téhle situaci. Je se mnou konec. Chci se zhroutit do Vojtovi náruče a plakat. Chci, aby mi teď šeptal, že bude všechno v pohodě, ale je taky možné, že už ho neuvidím, nikdy už ho neobejmu. Ruce se mi klepou. Stále je sleduju, stejně jako ten chlápek, jako bychom oba nemohli uvěřit svým očích. On určitě tuší, že všechno, co si myslela a co tvrdila Pavlova šílená matka, je pravda.

Oba víme

29. října 2013 v 21:00 | Eleanor Blackburn |  Básničky
Oba přece víme jak co chceme.
Tak proč si to prostě neřekneme?
Tolik nás baví spolu mlčet.
A potom o samotě brečet.
Baví nás hrát, jak je vše pohodě.
Necháváme náš život jan prosté náhodě.

Prostě se bavíme ovšem možném.
Vidíš jak se ve všem shodnem?
Tolik toužíme po blízkosti druhého.
Říct mu to, není nic snadného.
Budeme jen dělat, jak jsme šťastni
a necháme se spálit beznadějí lásky.

Nenápadně se dotýkáme,
každý ten náš dotyk počítáme.
Najednou se za ruce držíme.
Jak se stalo, ani nevíme.
Tolik si to užíváme,
na naší minulost vzpomínáme.

Vím, že mě chceš.
Vím, jak moc mě stále miluješ
Víš, že jsem na tom stejně,
z mého vyrazu se to přímo směje.
Hlavně, že nás tohle baví.
Jednou nás to stejně unaví.


(Pomalu se s Dortem dáváme dohromady)

29. listopadu

24. října 2013 v 23:01 | Eleanor Blackburn
Psychoušové, jdem do toho! Šiřte dál!


Potřebuju Tě

24. října 2013 v 22:36 | Eleanor Blackburn |  Básničky
Nic víc jsem nikdy nikdy nechtěla
jako teď vrátit čas.
Už přeci dost jsem trpěla
a nechci to zažívat zas.
Prosím vrať se na chvíli.
Hodně mě to posílí.
Chci jen čas a lásku tvojí.
Cokoliv mi za to stojí.
Proč jen žiju minulostí?
Trápení už bylo dosti.
Chci jen lehce zapomenout.
Dnes je to rok
Musím si to přimenout.
Dnes je to rok,
cos na mě poprvé promluvil.
Tak zamilovaný jsi byl.
Dnes je to den kritický.
Náš vztah nevydržel navždycky.
Žiju jenom vzpomínkami
na lásku, které jsme se vzdali.
Chci to všechno vrátit zpátky.
Chci jen zpátky do pohádky.
Ještě jednu šanci prosím.
Tebe stále v srdci nosím.

Nikdo nepomůže

22. října 2013 v 22:26 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Kolik lidí už se mě zeptalo: co se ti stalo s rukou? nebo Co to máš na ruce? Odpovídám, jsem se odřela na bradlech. Jedinej kdo mi tohle nesežral byla moje nejlepší kámoška. Ta to věděla že se řežu už dřív... když jsem začala podruhý tak jsem jí to neřekla ale bylo jí to jasný. Každej mi na mou odpověd řekne jenom "aha" nebo mlčí. Ikdyž ty řezance rozhodně nevypadají jako odřenina. Moje nej kámoška to ví a řekla mi, že pokud mám depresi mám jí okamžitě volat. Depresi mám skoro každej den. Nikdy jsem jí kvůli tomu nevolala, protože prostě nechci. Čekala jsem, že si mě bude kontrolovat, ale nic. Asi jí na mně tolik nezáleží. Další kámošky to neřeší vůbec, ačkoli jim to ta moje BFF určitě řekla nebo aspoň naznačila nebo na to přišly sami. Nikdo mi nepomůže, nikdo nic nedělá.
No a v rodině? Tady jsou buď všichni slepí, nebo jim na mně nezáleží. Sestra to ví. Naznačuje to mámě při každé příležitosti. Máma si buď myslí, že si to 12ti letý děcko vymejšlí anebo to nepochopila. Táta ten je total mimo. Babička ví, jaký píšu depresivní povídky a hrozí mi, že jak o tom řezání píšu, tak to jednou udělám, ale když jí řeknu, že jsem si odřela ruku na bradlech, tak tomu asi věří. Nebo tuší, ale nepomůže mi. Nic neudělá.
Teď vidím, jak na mně všem záleží! Já umřu jo? Ani si toho nevšimnete!

Deprese, která nikdy neodejde

21. října 2013 v 18:03 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Nemůžu říct, že mi zlomil srdce, protože za to můžu já. Běžně si lédé lámou srdce navzájem. Jako se říká, kdo se směje naposled, ten se smeje nejlíp, tak platí kdo srdce zlomí poslední, tak to bolí nejvíc. Bolí to mě. On už se přes to nejspíš dostal a kouká po jinejch, nebo to jenom dobře hraje. On byl vždycky hráč. Náš vztah byl hra kdo dá víc, kdo je ten lepší,kdo to vede... Kdo si koho víc vážil? Kdo má všechno, nestačí mu to. Pořád si myslí, že tohle není to pravé a chce něco lepšího, až o všechno přijde. Co ztrazil si uvědomí až později. Myslela jsem si, že jsem už zapomněla, ale najednou na něj znovu celé dny myslím a vzpomínám. Večery i noci propláču, poku tedy nespím a nezdá se mi o něm. Pořád o něm mluvím. Usmívat se u toho, přitom mám v očích slzy. A jediné, co slyším, je ať ze bebe nedělám chudinku... Chci tolik vrátit čas nebo dostat druhou šanci. Všechno bych udělala v obou případech jinak. Hlavně bych si ho víc vážila jako nikoho jinýho, protože on je ten nejdražší poklad. Prosím, dej mi ještě šanci! Vím, že jsem to podělala a potisící se ti omlouvám... prosím... chybíš mi... hrozně moc... asi tě pořád miluju... Dortíku... prosím...

Prostě deprese... Jsem totálně v háji. Vždycky si říkám, že to přejde, ale tohle nepřejde... To je v háji. Fakt radši umřít, než žít v beznaději minulostí a vzpomínkami a trápit se každým pohledem na to, jak je šťastný!!! Beze mě!!!

Pronásleduješ mne

14. října 2013 v 22:47 | Eleanor Blackburn |  Básničky
Všude vídím tvojí tvář.
Když zavřu oči.
Vídím těch tvých zář.
Noční můry v noci.

Vzpomínky se promítají.
Dobré se zlými se prolínají.
Moje hlava je tě plná.
Čekám kdy přijde poslední vlna.

Stále si vzpomínám na ty chvíle.
Když jsme se poprvé políbili.
Byli jsme dva, sobě jsme si zbyli.
Nic se nevyrovnalo naší lásky síle.

Jsi jako melodie sladká jako med,
kterou nemůžu z hlavy dostat.
Pode mnou je led,
který může kdykoliv roztát.

Otevřu oči, probouzím se ze snu.
Hlavní roli v něm byl tvůj stín.
Celý den na tebe myslím.
Dokud znovu neusnu.

Když se s tebou bavím.
Tak moc to bolí.
Ta bolest mě skolí.
Už se jí nezbavím.

Nemůžeme být kamarádi.
Když chceme to každý jinak.
Víme jak to kdysi bylo.
Jak jsem se měli rádi.

(zblázním se, chci umřít radši, než žít takhle)

I need to cut myself

14. října 2013 v 22:08 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Rozhodla jsem se popsat, jak u mě dochází k sebepoškozování.
Celej den je mi blbě, většinou už od rána nebo od předchozího dne. Prostě jsem pesimistická a do totální deprese mě může dostat jakákoli blbost. Třeba menší hádka s někým koho mám ráda nebo vzpomínka na někoho koho jsem ztratila. Pokud jsem třeba ve škole a nevydržím to, řežu se něčím na záchodě. Ale většinou to v sobě dusím, maskuji úsměvem a vydržím to až domů. Tam se zhroutím, pustím si nějakou smutnou písničku a trápí mě ten problém. Bolí to, tak se říznu. Vidím krev, bolí to, pálí to. Ta vnitřní bolest způsobená daným problémem je pryč, protože jí předehnala ta vnější způsobená říznutím. Ta je snesitelnější, a proto se řežu. Je to osvobozující pocit, uvolní mě to a cítím se líp.
Pak mám výčitky a říkám si jak už to znovu neudělám a že ty svoje stavy budu řešit jinak, ale nakonec se říznu znovu. To je koloběh, nekonečný kruh. Někdy se řežu, kvůli tomu, že se řežu a to je fakt krize.