Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Listopad 2013

Korunka padá

28. listopadu 2013 v 22:39 | Eleanor Blackburn |  Básničky
Už není krásná.
Bývala však hvězda jasná.
Princezna hlavu sklonila.
Korunka se o podlahu tříštila.
"Slečno, proč tak smutníte."
"Pane králi, nepochopíte."
"Hlavu vzhůru, korunka ti padá.
Na to, aby ses hrbila, jsi příliš mladá!"
"Chlapce jsem měla příliš ráda.
Utekl ode mě, ukázal jen záda.
Utekl, utekl za jinou.
Za jinou dívkou spanilou.
Nechal mě jít, ale já zůstala stát.
Nevracel se a já se začala bát.
Pohnul se dál.
Tančí přes sál.
On tančí s ní.
Osud je zlý.
Zůstala jsem tak sama.
Už nemám ani sebe ráda!"
"Lidé tě milují přece,
Tak vylez z té své neviditelné klece!"
"Pane králi, o to mne nežádejte.
Tu zmiji, co mi ho ukradla, zabijte!"
"Mlč ty hloupá!
Můj vztek stoupá!
Nevážíš-li si mých rad,
nechť tě uštkne další had!"
Slyšela jeho smích.
Uvědomila si svůj hřích.
Přála si smrt jiného děvčete.
Slečno, snad zabíjet nechcete.
Ukradla bys svému milovanému štěstí.
Zasloužil by stejně pěstí.
Zde stojí princezna.
Je k tobě líbezná.
Ty si jí nevšímáš.
Na ni si nevzpomínáš???

(Jsem jako ta princezna)
(Listopad 2013)

Nedívejte se na mě

26. listopadu 2013 v 23:04 | Eleanor Blackburn |  Básničky
Nedívejte se na mě

Nechte mě samotnou
ve vlastním světě.
Mám náladu smutnou.
Co po mě chcete?
Nechte mě být.
Nic nezměníte.
Zavřete oči.
Ať to nevidíte.
Ať nevidíte tu ubohou.
Dívku, které nepomohou.
Dnes večer ji krev z rukou poteče.
Dnes večer do svého světa uteče.
Je pozdě v noci, krev z ruky stéká,
smrtka si černou kápi obléká.
Mám v ruce nůž, ona kosu.
Na noži mám krvavou rosu.
Smrt se mou přítelkyní stává.
Pomalu ze mě život vysává.
Předávám ten vzácný dar ochotně.
Chci jenom umírat postupně.
Buď silná přitom umírání.
Nepomůže ti sebe proklínání.
Chci umřít přece!
Zavřeli jste mě do neviditelné klece.
Kdo se o mě někdy bál?
A kdo se mi pořád smál?
Těch druhých lidí bylo víc.
A proto vycházím smrti vstříc!
Tak tedy sbohem krutý světe.
Snad si jednou vzpomenete
na dívku se slzou na tváři
a na krev na jejím polštáři.


(nenávidím svůj život; všechno se hroutí)
(listopad 2013)

Who's the most successful person I know?

21. listopadu 2013 v 21:37 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Aneb: Today's english lesson
Pohodičkaa, skoro celou hodinu jsme četli text o nějakym filmu. ale proč to sem píšu... Byly tam otázky, co si myslíme, že je úspěch. Zaškrtla jsem odpovědi: Being happy, find a perfect partner, live as we want to... ale to neni to nejzajímavější. Jako dala by se na to napsat dobrá esej, ale to se mi nechce. K věci.
Our dear teacher asked us a question: "Who's the most successful person you know?" My friend said: "Pája Nedvěd. He was the best footballer of the world." Another friend said: "My brother." Another: "My parents, because they have all that they need." What if she ask me??? I know. I know, what I should say. My aswer is clear: "I think... My ex, because he broke up with me and he was alright like a few days later and he is happy now. That's a really success."
But the lesson is over. The bell is ringing, everybody stand up and go on next lesson, but I could stay sitting here ang think of us. What we used to be and what we could be right now without my mistakes.

Kašlu na něj!!

20. listopadu 2013 v 21:43 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Je to hajzl! Neskutečnej zmetek.. Je to rok co ho znám, z toho jsem s nim půl roku chodila. On furt ňuňu milášku já nic já hodnej nevinnej. Nic neumim, jsem hloupej, takový tvoje trdlo. Ale jakej je, jak on říká, in a nutshell? (pod slupkou) To byste se divili, teda já se taky divim.
Buď mě týrá schválně nebo si to neuvědomuje. Já to furt sváděla na nízký EQ ale kámo, to by muselo bejt brutálně nízký. To už by tě lidi zabili. To je prostě, je na mě hnusnej, nemá zájem, pomlouvá mě, ani mě nepozdraví a za tejden zas 'ahój , my jsme nejlepší kamarádi, co říkáš na novej díl tohodle seriálu, nechceš něco doučit, zatancujeme si v tanečních blablabla a tejden na to zpátky nezájem. Ale kámo mě už tohle fakt sere! Co si mám jako myslet? Takhle to bylo i ve vztahu, což bylo horší. Ale co to s tebou sakra je?! Já tě mám ráda, chápeš? Teda měla... Teď už se při pohledu na tebe zvedá z tvýho chování žaludek... Vždycky, když jsem ti chtěla říct, prosím nedělej tohle, nelíbí se mi to, nechovej se tak, tak jsi to nakonec obrátil tak, že jsem se ti buď já musela omlouvat, nebo sis z toho udělal srandu a odpověděl: "Ježiš, co šílíš? Vždyť je všechno v pohodě. Ve všem zas vidíš problém." Kámo, ale život neni bez problémů. A pokud je nechceš řešit, to je teprv problém. A víš co? já na tebe seru! Už mi žádný problémy dělat nebudeš! Nějak to vydržet do konce tanečních a prostě konec!!
Jo a zklamal jsi když si dal jenom nějaký random holce přednost před, jak OBČAS říkáš, tvojí kamarádkou. Asi jsem zrovna v TU chvíli kamarádka nebyla. Jestli přilezeš, tak tě pošlu do prdele, já už na tebe nemám náladu ani nervy. Je mi z tebe a tvýho chování na blití.

Ten moment kdy opravdu dostaneš strach

16. listopadu 2013 v 13:24 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
"Promiň, řekla jsem to špatně," omlouvám se, slzy už mám skoro v očích. Prosím o milost. Ne on křičí dál... Vypadá to, že už chce odejít, ale naposledy opakuje, že dostanu přes hubu. Klepu se strachy, schoulená na křesle, bojím se udělat jakýkoli pohyb. Vím, že cokoli teď udělám či řeknu bude to špatně. On ale pořád čeká na odpověď. "OK," říkám co nejméně škodnou odpověď. On se ale vrací, jde rychlým krokem přímo proti mě. Bojím se, může teď udělat cokoliv. HHlavou mi projíždějí vzpomínky z dětsvtí. Pevně mi svíral paži a potom se mnou mrštil o zeď, až jsem se uhodila do hlavy. Brečela jsem. On mě tam nechal a odjel pryč. Bylo mi pět. Mamka mi to věřila, když jsem jí to řekla. Moje jediný štěstí. Od té doby mu hrozila, že jestli na mnou ještě jednou vztáhne ruku, tak ho vystěhuje. Pohlavky za kraviny ale lítali dál. Toho řevu co bylo. Zak každou blbost. Normálně se bavim s mamkou a on na mě začne řvát za úplnou blbost, ze které dokáže udělat aféru století. Vzpomínám na všechno, co se kdy mezi námi stalo. Jak jsem s ním musela být tři dny sama na chatě. Jak jsem prožila tři dny ve strachu, aby ho něco nenaštvalo. Znovu opakuje, že pokud toho nenechám tak mě zmlátí. A čeho mám nechat? Vždyť tu jen sedím schoulená na křesle do klubíčka se slzami v očích. Zase čeká na odpověď s napřaženou rukou nade mnou. "Dobře..." šeptám se vzlyky. "co jsi řikala?!" nebezpečně se přiblíží. Tentokrát mám opravdu strach. Je teď nejblíž k tomu, aby mě uhodil. Nech prosím... nech mě... "Říkala jsem dobře... že s tebou souhlasím."
"Moc dobře vím cos řekla a jaks to řekla a už mě neser nebo ti fakt dám přes hubu!!"
Co jsem řekla, sakra? Co?
Odchází pryč. Ach bože, já ho tak nenávidím! Za všechno co mi kdy dělal! Ať už to byly pohlavky či nadávky... Za všechny ty chvíle toho největšího strachu!
jdu za žiletkou :-))) tu mám ráda, ikdyž mi ubližuje...

I'm sorry

16. listopadu 2013 v 12:07 | Eleanor Blackburn
Omlouvám se, že teď píšu tak málo. Kleknul mi harddisk u počítače... Jentak zničeho nic. O všechno jsem přišla. Neměla jsem nic zálohované, neboť jsem netušila, že se tohle může stát zničehonic. Proto chci vyjádřit velký dík blogu.cz, protože kdyby neexistoval, neměla bych svůj blog a nebyla by většina mého díla zachráněna. Takhle mám většinu povídek (těch lepších), 7 dílů Psychotic a všechny(!!) básničky zachráněné.
Teď jsem na sestřině netbooku a jdu všechno zachraňovat...

Zapomněl jsem jak vypadá tvůj úsměv

14. listopadu 2013 v 22:58 | Eleanor Blackburn |  Povídky
"Nemá to cenu," zní to jako ozvěna. Její hlas se mi ozývá v hlavě a pomalu utichá. Ale každé to slovo, co řekla se mi vrylo do paměti tak, že se ta celá věta v mojí hlavě ozývá. Zní to spíš jako hučení. Nepříjemný zvuk. Tak specifický jako foukání silného větru, hučení hořícího ohně, jekot nebo třeba pískání brzd vlaku. Úplně to bolí. Nemůžu to vydržet. Zavírám oči a chytám se za hlavu na spáncích a mačkám je jako bych si z ní chtěl ten bolestivý pískot vytlačit. Bolì to ještě víc a já se zoufalstvím otevírách oči a chci najít něco co mi od té bolesti pomůže. Doteď jsem viděl jen tmu a najednou světlo. Tolik mě oslnilo, že jsem na pískot v hlavě úplně zapoměl. Pro změnu mě pálí oči. Pohled však od těch zářivých paprsků a plamenů nemohlu odtrhnout. Ona stojí uprotřed nich. Zjevila se mi jako náherná bohyně krásy. Usmála se potom pokynula hlavou na pozdrav a otáčí se ke mně zády. Chce odejít... "Neodchàzej... Buď se mnou..." prosím jí. Mám však tak slabý a ochablý hlas, že mě nemohla slyšet. Ale ona se otáčí. Tedy jenom hlavu a špitne přes rameno: "Zůstaň silný." Mírně se usmívá. "Prosím..." nevzdávám se.
"Vždyť sám víš. Nemá to cenu," znělo to naléhavě. Zamračila se přitom jako když pospíchá a už chce odejít. "Ne... Stůj!" Chci jí zabránit. Nevím proč, ale nemohu se hnout z místa. Tak jenom chsbě natahuji hubenou ruku před sebe ale ona je mpc daleko. Nemohu se jí dotknout.
Obraz krásné ne ladajaké odchazející dívky se rozplývá a já otevírám očí ruku stále vztyčenou nad sebou šeptám: "Neodcházej... neodcházej..." Uvědomuji si co právě dělám za šílenost. Meh. Posadím se a mnu si oči. Tak jo Vojto, vrať se zpět do normálního života. Spouštím nohy z postele na chladnou podlahu. Vedle postele se válí papír. Při pohledu na něj si vzpmenu, co jsem dělal včera večer. Co jsem včera večer konečně dokončil a odložil vedle postele. Z bílého papíru se na mě dívá portrét krásné dívky s hustými, lesklými vlasy, zářícíma očima a nádherným úsměvem. Není to jen tak nějaká dívka. Náhodou je to zrovna ta, co se mi o ní dnes v noci zdálo. Nad svým celkem povedeným dílem se musím pousmát, ale pak mi dojde, že je to všechno spíš k pláči. Protože tahle holka už mi úsměv nikdy nevěnuje. Já jsem jí ho totiž ukradl. Musím jí ho vrátit.
Vstávám a zjišťuji, že mi budík zvoní až za dvacet minut. To teda fakt neusnu. Mám před sebou totiž dnešní velký úkol. Budu vracet úsměv.
Jdu rovnou do koupelny a dívám se do zrcadla. Moje pravá ruka se automaticky hrabe ve vlasech a upravuje patku co mi trčí do vzduchu. Takovej zlozvyk. Spíš se tím vždycky rozcuchám než učešu. "Kámo to zvládneš," dodávám si odvahy. Znám jí přece nejlíp. Vím kdy kam chodí, kdy a kde je sama. Ne nestalkuju jí, jenom mě zajímá a nemůžu bez pohledu na ní vydržet. Jen mi chybí, že už se neusmívá. Aspoň se na mě.
Sedám si ke snídani. Padá na mě nervozita, že zas selžu. Jako vždycky, když už se chystám něco radikálního udělat, tak to vzdám. Ona mibdodávala odvahu a najednou jsem se vždycky přestal bát. Ale tohle se týká jí takže mi nepomůže. "Jsi v pořádku?" ptá se mě máma a užuž mi chce ohmatat čelo jestli náhodou nemám hořečku. Rychle jí v tom zabráním mrštným pohybem."Nic mi neni," skláním hlavu a dívám se do misky s lupínky a mlékem. Chci si dát další sousto do pisy, ale málem si poliju mou oblíbenou košili. "Tak conse děje? Jsi celej nervózní..." nedá se.
"Píšem čtvrtletku z matiky..." zalžu.
"Kvůli tomuhle ses nikdy nestresoval," poznamená.
"Já radši jdu."
"Neni ani půl osmé."
"No a?" krčím rameny, hážu batoh přes rameno a vydávám se na cestu do školy. Brzo ale vim proč. Můžu na ní počkat na nádru... jako jsem to dělal půl roku. Nebo ne to je blbý... bude dělat že mě nevidí nebo tak něco. Vzdávám plán číslo jedna. Tak zas dobře selhávám.
Dorážím do školy dřív než ostatní. Sedám si do bufetu poblíž k automatu s kafem. Vím proč zrova sem. Vím proč v tenhle čas. Vytahuji portét, který jsem si samozřejmě pečlivě založil do desek. Vytahuji obyčejnou tužku a gumu. Zadívám se na kresbu a přesně vím co udělat. Gumuji její úsměv. Obličej jen nyní bez úst a výrazu. Přijde... určitě přijde.
Přichazí dívky s hnědými vlasy, krásnýma očima, dokonale oblečená a decetně namalovaná. Zahlédla mě a trochu zaváhala. Nevědéla jak se má zachovat. Jsme tu sami dva. Dělá že mě nevidí a kupuje si kafe. Přesně jak jsem to čekal. Důležitě si odkašklu. Držím před sebou kresbu, ale tak aby naviděla co na ní je. Když už se chystá odejít, konečně se zmůžu na slovo: "Počkej!" otáčí se na mě s nechàpavým výrazem co jako chci. "Zapomněl jsem jak vypadá tvůj úsměv."
"Cože?!" vyhrkne zmateně.
"Usměj se," zkousávám obyčejnou tužku mezi zuby. "Prosím."
Jakoby roztála! Opravdu se krásně usmívá. Rychle jsem začínám kreslit a přitom opakuji: "Vydrž ještě chvíli... ještě chvilku se usmívej..." Koukám střídavě na ní a na kresbu. Dolaďuji to do poslední detailů. Její výraz teď vypadá nechápavě a zároveň pobaveně. "Hotovo!" Vykřikuji slavnostně a otáčím kresbu pro ni. "Vojto... to je... krásný!" vydechuje.

Chci se zničit

4. listopadu 2013 v 16:52 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
yea!
Já vážně chci mít ten důvod se pořezat. Teda já ho mám ale chci jich mít víc. A když se kurva chci pořezat, tak ta žiletka prostě neni po ruce, protože se jí bojim nosit do školy a tak.
Pak přijdu domu a cítím se třeba líp, ale znova do toho spadnu a řežuuu.
Teď jsem nechala jít to jediný, co o mě ještě stojí - můj 'kamarád' Ondra. Joo, tak dlouho jsem to chtěla udělat. Myslela jsem, že se budu citít volnější, ale tak nic no. Asi jsem na tohle necitlivá.
Dneska mě může nasrat úplně i ta největší blbost, lidi a tak...
Já se zničim tak, až budu mít důvod k sebevraždě a nikdo se tomu nebude divit.
Takže byyee jdu za kámoškou žiletkou.

Please don't cut

3. listopadu 2013 v 21:28 | Eleanor Blackburn
Self Harm song. I love.
Pro všechny, kdo se řežou.
Pomůže vám :)

Šepot

3. listopadu 2013 v 1:00 | Eleanor Blackburn |  Povídky
Blíží se jedenáctá a já stále sedím u televize, ikdyž program je nic moc. Teď začla nějaká kriminálka, ale nějak se nedokážu soutředit na děj. Není to tím, že bych byl unavený. Je sobota a já se na dnešek dobře vyspal. Několikrát se přistihuji, že koukám jinam než na obrazovku a přemýšlím nad něčím jiným. Uniká mi děj a mám pocit, že tohle nemá smysl. Táta však zaujatě sleduje obrazovkku a rozhodně to nehodlá přepnout. Opírám si hlavu dozadu a koukám do stropu. Hlasitě si povzdechnu. Pak je chvíli ticho Zavírají se mi oči. Slyším nějaké zašustnutí. Otevírám oči, neskytne se mi stále stejný pohled, táta sledující obrazovku. "Jdu spát," oznamuji znuděně, ale táta mě nějak nevnímá.
Šourám se tmavou chodbou. Jsem línej si rozsvítit. A zase jako když něco šustí. To bude určitě kocour. "Psst, Tome... čičí." šeptám. "Vojto..." ozývá se z neznáma. Moment, kočky přece neumí mluvit! Ztuhnu a zarazím se, určitě se mi to jenom zdálo, protože je zas ticho. Užuž chci pokračovat v cestě do pokoje, smířen s tím, že Toma nenajdu (pokud tady vůbec je), když vtom najednou se ten šepot ozve znovu. Nepřichází odněkud zdaleka. Spíš z mé hlavy, jako bych si šeptal sám pro sebe, ale nemůžu to ovlivnit. Navíc takhle můj šepot nezní. Takhle zní dívčí šepot. Zatřásl jsem hlavou, asi jsem přece jenom unavený. Pokračuju v cestě do pokoje a bezmyšlenkovitě si lehám do postele a zavírám oči. Určitě jsem unavený. "Vojto," zašeptá hlas v hlavě. Zní to naléhavě, jako když mě zoufale volá, hledá a já se nechci ozvat. Otevírám oči a strnule koukám. Co to sakra...? "Vojto... Dortíku..." ozve se. Já ten hlas znám! Jen ona mi řikala Dortíku. Projela mnou bolest při vzpomínce na ní. Zasáhla hlavu, tělo, mysl, duši... Najednou mám pocit, že se rozpadám. Připadám si nechutně zestárlý a připravený zemřít. Už jsem dost. "No tak... Dorte... Mluv se mnou," zní to už přímo zoufale. "Ano?" šeptám. Jako bych se s někým propojil. Co když je to opravdu ona?!? Nic se neozývá, jakoby se spojení přerušilo. "Slyšíš mě?" šeptám. Pro jistotu zavírám oči, abych se mohl na ten vnitřní hlas soutředit. Hned mi dojde, že se chovám jako magor, co mluví sám se sebou. Ale co? Nikdo se o tom nedozví, takže si prakticky můžu dělat, co chci. Teda ten druhý, s kým vlastně mluvím, to ví. Jestli je to opravsu ona, je tohle takemství v bezpečí, to se nemusím bát. Co bych zato dal, aby to byla ona... "Prosím..." ozve se mi v hlavě. "Slyšíš mě???" ptám se nedočkavě. "Vojto? Vojto! Ty mě slyšíš?"
"Myslím, že ano," jsem si stoprocentně jistý, že je to ona!! Tolik mě to zahřálo u srdce. Jako by se vyplnilo to prázdné místečko ve mně, které po jejím odchodu zůstalo. Jako bych viděl plamínek naděje. A v tom plameni vidím jí. Odchází... "Prosím neodcházej, zůstaň se mnou..." žadoním. Plamen najednou zhasne. Otevírám oči a připadám si za prvé jako magor, za druhý jako, kdybych se probudil ze snu a za třetí šťastný, že jsem s ní mluvil a zároveň nešťastný, že mě zas opustila... Prostě magor no.
Nemůžu usnout. Co se to právě stalo? Podvědomě jsem se propojil s osobou, kterou nejvíc znám. Je mi jasný, že se jentak nepropojim s někým koho neznám, ale s ní... Nejsnaží! Vždycky (skoro vždycky) jsem věděl na co myslí.
Ráno se probouzím a zmateně přemýšlím o tom zmatku, co je mi zdál. Znovu tančila v plamenech, ve kterých nechávala shořet lístky papíru a volala moje jméno. Viděl jsem kamínek točící se na stránce popsané textem. Nevím co tam bylo napsané, škoda. Točící se kamínek najednou zastavil prst s rudě nalakovaným nehtem. Do toho jsem stále slyšel, jak volá moje jméno. Naposledy zatančila v plamenech a zády ke mně se vzdalovala. Plamen zhasl. Celou noc jsem sebou musel strašně házet, neboť jsem spal hlavou na druhou stranu postele a polštáře byly všude po zemi.
Posadil jsem se tak prudce, až se mi z toho motá hlava. Něco se válí na zemi, nejáký papírek. Včera jsem tady luxoval a už je tady zas bordel!! Pomalu vstávám a chystám se lístek sebrat. Je ze stran ohořelý. Co sakra je? Zvedám ho na něm stojí nápis 'I still love you' Vybavuje se mi ten lístek, co pálila plamenem svíčky ve snu. Do háje, kde mám ten zatracenej mobil!?! Teď nebo nikdy! Musí bejt na stole. Odhazuju učebnice, různé papíry, dokonce jsem převrhl kelímek s tužkami, ale mobil jsem našel. Vytáčím její číslo. Dlouho to vyzvání. Děkej, zvedni to, dělej. "Vojto?!" ozve se z telefonu. Zase se zaplnilo to prázdné místečko uvnitř mne a tak zvláštně to hřálo. "Našel jsem u mně na zemi lístek..." jdu na to strategicky, pokud řekne: Cože? nebo kvůli tomu mi jako voláš, tak mezi náma žádná podvědomá komunikace nproběhla a všechno jsem si jen nalhal. "Vážně??? Co na něm bylo???" vyptává se naléhavě.
"No, je ohořelý a je na něm, že mě stále miluješ."
"Jaks to věděl??? Že je to ode mě?"
"Slyšel jsem šepot..."

Šeptá mi do ucha a hladí mě u toho ve vlasech. "Vojto... Dortíku... No tak.. Dorte... Mluv se mnou... Vojto prosím... Tak nějak?"
"Přesně tak," říkám zasněně, jako bych si tu chvíli snažil, co nejvíc vybavit. "Víš, že najednou jsem citíl teplo... Byl jsem zas celý... Bez tebe jakoby mě část chyběla..."
"Já tě taky slyšela. Prosil jsi ať nejdu pryč... Zaslechla jsem to naposledy. Něco mi řeklo, ať sfouknu svíčku..."
"Protože jsem, tě viděl v plamenech odcházet..."
"Neboj se, už nikdy neodejdu... Stejně to je skvělý, co se nám povědlo. Podvědomá komunikace."
"To máš lepší než skype viď?" oba se rozesmějeme.