Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Jen jsem šeptal

2. listopadu 2013 v 0:31 | Eleanor Blackburn |  Povídky
Parkuju kolo do kolostavu a snažím si vzpomenou, co máme jako první hodinu. Myšlenky mi však sklouznou jinam, při pohledu na prosklenou část budovu u kolostavu. Říkáme (říkali jsme, teď říkám sám) tomu skleník. Při pohledu skrz sklo na ten balkónek u schodů se pousměju. A hned na to si říkám, proč vlastně. Není proč se usmívat. Je to spíš k pláči. Tolik jsem jí věřil. Ona se jen usmívala a omotala si mě kolem prstu. Udělala to přesně tak, jako ta holka v té básničce, co mi kdysi poslala. Nechtělo se mi věřit, že to psala ona. Bylo to hezky napsaný, obsahově zvláštní. Poslední verš mi nejvíc utkvěl v paměti: Můžu si tě komel prstu omotat, z tohohle se nikdy nemůžeš sám rozmotat. Ok, nehodí se to, ale dala to tam, protože mi tím chtěla něco vzkázat. Celou dobu se culila s pohledy, užívej dokud můžeš, protože bude léto. LÉTO! Zamotala se mi hlava z vůně chlóru a jejích vlasů, cítil jsem teplo a zároveň chlad, voda byla studená a její tělo tak horké. Nikdy nezapomenu, jak jsem naposledy jedl kukuřičné lupínky s mlékem, neboť mi zůstali suché v puse a nemohl jsem je polknout, jako kdybych měl angínu. Ale bylo to tím, že jsem měl v krku knedlík. Tenhle pocit jsem, jakože jsem kluk, dlouho nezažil. Dřív, když se mi rozbilo kolo, cítil jsem se stejně. Teď, když se mi rozbije kolo (jakože se to stává hodně často), říkám jebu na to, jdu pěšky. Kluci přece nebrečí. Ale když mi ty lupínky zůstaly v puse a nemohl jsem je polknout, cítil jsem teplo a zároveň chlad. Bylo mi horko a zároveň hrozná zima. Všude jsem totiž měl husí kůži, ale můj obličej hořel. Nemohl jsem se nadechnout. Najdenou jsem pocítil něco teplého, velmi neznámého pro "velkýho" kluka. Stékalo to po mé tváří a hřálo to, přestože to bylo ledově chladné. Říká se tomu slza. Přestaň, kluci přece nebrečí! Vzchop se a dej jí najevo, že jsi silný. Vždyť jsi silný! Ona byla nevinná po celý půlrok, tak jí dej najevo, že ona nevyhraje. Prostě ne! Ok, nebylo to upřímný. Udělal jsem to jenom pro svůj pocit výhry. Výhra za strašnou cenu! Teda to byla spíše prohra. Litoval jsem, ach kdybys věděla jak moc! Důležitější byla moje hrdost, kterou jsem stejně ztratil.
Prudce jsem zatřásl hlavou, abych si urovnal myšlenky. Až teď jsem si uvědomuji, že jsem automaticky kolo zamknul jako každé ráno. A jako každé ráno zase zírám do skla skleníku, jestli jí tam náhodou nezahlédnu. Každé ráno si přeju, aby tam byla. Aby se opírala o zábradlí na balkónku a zářivě se usmála. Tak jako se usmívala každé ráno. Ty úsměvy patřily mně. Byly jenom moje. Ona byla moje.
Nejradši bych si dal facku. Kroutím nad sebou hlavou. Mysli na jinou, jakoukoli. Počkat na koho? Hmm, žádná jiná není? Ona by mi řekla, která je jiná. A pak bych jí musel přesvědčovat o tom, že neberu drogy jako minule. Tolik mě mrzelo, že jsem jí lhal. Jenom, abych jí ublížil. Z principu. Abych jí začal zajímat. A ona se na tu brunetu z hotelovky ještě zeptá! A já kurva zapomenu, co jsem jí nalhal. Zase před ní za debila. Totální imbecil! Myslel jsem, že ho ze mě dělá ona, ale já jsem ten debil. Ok, končim s tím, že před ní budu za debila!
Šourám se cestičkou podél kolostavů. Svoje kolo totiž vyždycky dávám, co nejblíž ke skleníku. Bůhví proč! Ne, já to vim. Kurvaa, kopu do kamene při cestě, který naráží do zadní pneumatiky docela pěknýho kola. No a co tyvole? Je mi to u prdele!
Její úsměv na růžových rtech vybledl, zarazila se a zamračila se. Řekl jsem 'ty vole'. Tak sorry no! Ne promiň... fakt, já to tak nemyslel. Sakra, proč jí mám pořád v hlavě?! Zabuchuju za sebou vrata od kolostavu příliš prudce. A je to dost slyšet. Nějakej kluk, myslim, že mu řikaj fredy něbo nějak tak, vrhá vražedej pohled, protože jsem mu ty vrátka přibouchl před nosem. Nečum, ne? Se stane no!
Jsem opět naštvanej sám na sebe. Jako vážně na všechno seru! Stačí myšlenka na ní a...! Čipem, jímž otevírám dveře školy každé ráno, udeřím prudce do toho magnetickýho kolečka, či co to je. Světýlko nad ním svítí pořád červeně. Kurva už! Co ještě chceš?! Zelená, konečně! Jak samafor tyvole. Prudce dveře otevírám.
Pokračuji chodbou vedle schodů. Notak Vojtěchu uklidni se! Už dohlédnu na hlavní chodn)bu a sedí tam moji spolužáci. No jasně, nad čim jsem to původně přemýšlel? Co máme první hodinu - chemii. Kývnu na pozdrav spolužákům. Otáčím se doprava s výrazem 'otrávený ksicht'. A v tu chvíli se to znova posere! Ano dneska máš super den Vojtěchu!
Přímo proti mě kráčí holka (ano, opravdu je to holka), první jsem viděl nohy. Fialový boty a vysokym podpatku. Pak dlouho přejíždim očima po dlouhých nohách, než se dostanu k hezky tvarovanému pasu, přeskakuju prsa (já vim kluci to nědělaj), neboť jsem postřehl obličej. Smála se, oči jí zářily, vypadala vesele, narozdíl ode mě. Vlasy měla nakulmované. V hlavě mi zněl hlas a smích: "Můžu ti nakulmovat vlasy?" Jako bych znovu citíl, jak mi je někdo (ne jen tak někdo) prohrabuje prsty. Projela mnou bolest. Jako eletrickej šok. Jako pokaždý když se mě dotkla, akorát to byla příjemná bolest.
Patku natočenou tak, že jí dělala nad očima a po pravé straně hlavy vlnu. Vzpomněl jsem si, jak na mě s tímhle účesem čekala jednou ráno. "Sluší ti to," řekl jsem tehdy.
"Sluší ti to," šeptám teď. Neslyšela mě, rozhodně ne, ale dívá se na mě. Nejsem schopen slova, protože to, co jsem teď nejvíc chtěl říct už jsem řekl, tedy jen jsem šeptal. A tak zas stojím jako trotl a dívám se jak odchází. Nechal jsem jí jít jednou, budu jí navždy vidět, jak odchází. Jednou zapomenu, jak vypadá její tvář. Ale nikdy nezapomenu, jak se jí vzadu vlní vlasy, protože vždy, když odchází, ke mně je zády.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama