Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Zapomněl jsem jak vypadá tvůj úsměv

14. listopadu 2013 v 22:58 | Eleanor Blackburn |  Povídky
"Nemá to cenu," zní to jako ozvěna. Její hlas se mi ozývá v hlavě a pomalu utichá. Ale každé to slovo, co řekla se mi vrylo do paměti tak, že se ta celá věta v mojí hlavě ozývá. Zní to spíš jako hučení. Nepříjemný zvuk. Tak specifický jako foukání silného větru, hučení hořícího ohně, jekot nebo třeba pískání brzd vlaku. Úplně to bolí. Nemůžu to vydržet. Zavírám oči a chytám se za hlavu na spáncích a mačkám je jako bych si z ní chtěl ten bolestivý pískot vytlačit. Bolì to ještě víc a já se zoufalstvím otevírách oči a chci najít něco co mi od té bolesti pomůže. Doteď jsem viděl jen tmu a najednou světlo. Tolik mě oslnilo, že jsem na pískot v hlavě úplně zapoměl. Pro změnu mě pálí oči. Pohled však od těch zářivých paprsků a plamenů nemohlu odtrhnout. Ona stojí uprotřed nich. Zjevila se mi jako náherná bohyně krásy. Usmála se potom pokynula hlavou na pozdrav a otáčí se ke mně zády. Chce odejít... "Neodchàzej... Buď se mnou..." prosím jí. Mám však tak slabý a ochablý hlas, že mě nemohla slyšet. Ale ona se otáčí. Tedy jenom hlavu a špitne přes rameno: "Zůstaň silný." Mírně se usmívá. "Prosím..." nevzdávám se.
"Vždyť sám víš. Nemá to cenu," znělo to naléhavě. Zamračila se přitom jako když pospíchá a už chce odejít. "Ne... Stůj!" Chci jí zabránit. Nevím proč, ale nemohu se hnout z místa. Tak jenom chsbě natahuji hubenou ruku před sebe ale ona je mpc daleko. Nemohu se jí dotknout.
Obraz krásné ne ladajaké odchazející dívky se rozplývá a já otevírám očí ruku stále vztyčenou nad sebou šeptám: "Neodcházej... neodcházej..." Uvědomuji si co právě dělám za šílenost. Meh. Posadím se a mnu si oči. Tak jo Vojto, vrať se zpět do normálního života. Spouštím nohy z postele na chladnou podlahu. Vedle postele se válí papír. Při pohledu na něj si vzpmenu, co jsem dělal včera večer. Co jsem včera večer konečně dokončil a odložil vedle postele. Z bílého papíru se na mě dívá portrét krásné dívky s hustými, lesklými vlasy, zářícíma očima a nádherným úsměvem. Není to jen tak nějaká dívka. Náhodou je to zrovna ta, co se mi o ní dnes v noci zdálo. Nad svým celkem povedeným dílem se musím pousmát, ale pak mi dojde, že je to všechno spíš k pláči. Protože tahle holka už mi úsměv nikdy nevěnuje. Já jsem jí ho totiž ukradl. Musím jí ho vrátit.
Vstávám a zjišťuji, že mi budík zvoní až za dvacet minut. To teda fakt neusnu. Mám před sebou totiž dnešní velký úkol. Budu vracet úsměv.
Jdu rovnou do koupelny a dívám se do zrcadla. Moje pravá ruka se automaticky hrabe ve vlasech a upravuje patku co mi trčí do vzduchu. Takovej zlozvyk. Spíš se tím vždycky rozcuchám než učešu. "Kámo to zvládneš," dodávám si odvahy. Znám jí přece nejlíp. Vím kdy kam chodí, kdy a kde je sama. Ne nestalkuju jí, jenom mě zajímá a nemůžu bez pohledu na ní vydržet. Jen mi chybí, že už se neusmívá. Aspoň se na mě.
Sedám si ke snídani. Padá na mě nervozita, že zas selžu. Jako vždycky, když už se chystám něco radikálního udělat, tak to vzdám. Ona mibdodávala odvahu a najednou jsem se vždycky přestal bát. Ale tohle se týká jí takže mi nepomůže. "Jsi v pořádku?" ptá se mě máma a užuž mi chce ohmatat čelo jestli náhodou nemám hořečku. Rychle jí v tom zabráním mrštným pohybem."Nic mi neni," skláním hlavu a dívám se do misky s lupínky a mlékem. Chci si dát další sousto do pisy, ale málem si poliju mou oblíbenou košili. "Tak conse děje? Jsi celej nervózní..." nedá se.
"Píšem čtvrtletku z matiky..." zalžu.
"Kvůli tomuhle ses nikdy nestresoval," poznamená.
"Já radši jdu."
"Neni ani půl osmé."
"No a?" krčím rameny, hážu batoh přes rameno a vydávám se na cestu do školy. Brzo ale vim proč. Můžu na ní počkat na nádru... jako jsem to dělal půl roku. Nebo ne to je blbý... bude dělat že mě nevidí nebo tak něco. Vzdávám plán číslo jedna. Tak zas dobře selhávám.
Dorážím do školy dřív než ostatní. Sedám si do bufetu poblíž k automatu s kafem. Vím proč zrova sem. Vím proč v tenhle čas. Vytahuji portét, který jsem si samozřejmě pečlivě založil do desek. Vytahuji obyčejnou tužku a gumu. Zadívám se na kresbu a přesně vím co udělat. Gumuji její úsměv. Obličej jen nyní bez úst a výrazu. Přijde... určitě přijde.
Přichazí dívky s hnědými vlasy, krásnýma očima, dokonale oblečená a decetně namalovaná. Zahlédla mě a trochu zaváhala. Nevědéla jak se má zachovat. Jsme tu sami dva. Dělá že mě nevidí a kupuje si kafe. Přesně jak jsem to čekal. Důležitě si odkašklu. Držím před sebou kresbu, ale tak aby naviděla co na ní je. Když už se chystá odejít, konečně se zmůžu na slovo: "Počkej!" otáčí se na mě s nechàpavým výrazem co jako chci. "Zapomněl jsem jak vypadá tvůj úsměv."
"Cože?!" vyhrkne zmateně.
"Usměj se," zkousávám obyčejnou tužku mezi zuby. "Prosím."
Jakoby roztála! Opravdu se krásně usmívá. Rychle jsem začínám kreslit a přitom opakuji: "Vydrž ještě chvíli... ještě chvilku se usmívej..." Koukám střídavě na ní a na kresbu. Dolaďuji to do poslední detailů. Její výraz teď vypadá nechápavě a zároveň pobaveně. "Hotovo!" Vykřikuji slavnostně a otáčím kresbu pro ni. "Vojto... to je... krásný!" vydechuje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama