Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Šepot

3. listopadu 2013 v 1:00 | Eleanor Blackburn |  Povídky
Blíží se jedenáctá a já stále sedím u televize, ikdyž program je nic moc. Teď začla nějaká kriminálka, ale nějak se nedokážu soutředit na děj. Není to tím, že bych byl unavený. Je sobota a já se na dnešek dobře vyspal. Několikrát se přistihuji, že koukám jinam než na obrazovku a přemýšlím nad něčím jiným. Uniká mi děj a mám pocit, že tohle nemá smysl. Táta však zaujatě sleduje obrazovkku a rozhodně to nehodlá přepnout. Opírám si hlavu dozadu a koukám do stropu. Hlasitě si povzdechnu. Pak je chvíli ticho Zavírají se mi oči. Slyším nějaké zašustnutí. Otevírám oči, neskytne se mi stále stejný pohled, táta sledující obrazovku. "Jdu spát," oznamuji znuděně, ale táta mě nějak nevnímá.
Šourám se tmavou chodbou. Jsem línej si rozsvítit. A zase jako když něco šustí. To bude určitě kocour. "Psst, Tome... čičí." šeptám. "Vojto..." ozývá se z neznáma. Moment, kočky přece neumí mluvit! Ztuhnu a zarazím se, určitě se mi to jenom zdálo, protože je zas ticho. Užuž chci pokračovat v cestě do pokoje, smířen s tím, že Toma nenajdu (pokud tady vůbec je), když vtom najednou se ten šepot ozve znovu. Nepřichází odněkud zdaleka. Spíš z mé hlavy, jako bych si šeptal sám pro sebe, ale nemůžu to ovlivnit. Navíc takhle můj šepot nezní. Takhle zní dívčí šepot. Zatřásl jsem hlavou, asi jsem přece jenom unavený. Pokračuju v cestě do pokoje a bezmyšlenkovitě si lehám do postele a zavírám oči. Určitě jsem unavený. "Vojto," zašeptá hlas v hlavě. Zní to naléhavě, jako když mě zoufale volá, hledá a já se nechci ozvat. Otevírám oči a strnule koukám. Co to sakra...? "Vojto... Dortíku..." ozve se. Já ten hlas znám! Jen ona mi řikala Dortíku. Projela mnou bolest při vzpomínce na ní. Zasáhla hlavu, tělo, mysl, duši... Najednou mám pocit, že se rozpadám. Připadám si nechutně zestárlý a připravený zemřít. Už jsem dost. "No tak... Dorte... Mluv se mnou," zní to už přímo zoufale. "Ano?" šeptám. Jako bych se s někým propojil. Co když je to opravdu ona?!? Nic se neozývá, jakoby se spojení přerušilo. "Slyšíš mě?" šeptám. Pro jistotu zavírám oči, abych se mohl na ten vnitřní hlas soutředit. Hned mi dojde, že se chovám jako magor, co mluví sám se sebou. Ale co? Nikdo se o tom nedozví, takže si prakticky můžu dělat, co chci. Teda ten druhý, s kým vlastně mluvím, to ví. Jestli je to opravsu ona, je tohle takemství v bezpečí, to se nemusím bát. Co bych zato dal, aby to byla ona... "Prosím..." ozve se mi v hlavě. "Slyšíš mě???" ptám se nedočkavě. "Vojto? Vojto! Ty mě slyšíš?"
"Myslím, že ano," jsem si stoprocentně jistý, že je to ona!! Tolik mě to zahřálo u srdce. Jako by se vyplnilo to prázdné místečko ve mně, které po jejím odchodu zůstalo. Jako bych viděl plamínek naděje. A v tom plameni vidím jí. Odchází... "Prosím neodcházej, zůstaň se mnou..." žadoním. Plamen najednou zhasne. Otevírám oči a připadám si za prvé jako magor, za druhý jako, kdybych se probudil ze snu a za třetí šťastný, že jsem s ní mluvil a zároveň nešťastný, že mě zas opustila... Prostě magor no.
Nemůžu usnout. Co se to právě stalo? Podvědomě jsem se propojil s osobou, kterou nejvíc znám. Je mi jasný, že se jentak nepropojim s někým koho neznám, ale s ní... Nejsnaží! Vždycky (skoro vždycky) jsem věděl na co myslí.
Ráno se probouzím a zmateně přemýšlím o tom zmatku, co je mi zdál. Znovu tančila v plamenech, ve kterých nechávala shořet lístky papíru a volala moje jméno. Viděl jsem kamínek točící se na stránce popsané textem. Nevím co tam bylo napsané, škoda. Točící se kamínek najednou zastavil prst s rudě nalakovaným nehtem. Do toho jsem stále slyšel, jak volá moje jméno. Naposledy zatančila v plamenech a zády ke mně se vzdalovala. Plamen zhasl. Celou noc jsem sebou musel strašně házet, neboť jsem spal hlavou na druhou stranu postele a polštáře byly všude po zemi.
Posadil jsem se tak prudce, až se mi z toho motá hlava. Něco se válí na zemi, nejáký papírek. Včera jsem tady luxoval a už je tady zas bordel!! Pomalu vstávám a chystám se lístek sebrat. Je ze stran ohořelý. Co sakra je? Zvedám ho na něm stojí nápis 'I still love you' Vybavuje se mi ten lístek, co pálila plamenem svíčky ve snu. Do háje, kde mám ten zatracenej mobil!?! Teď nebo nikdy! Musí bejt na stole. Odhazuju učebnice, různé papíry, dokonce jsem převrhl kelímek s tužkami, ale mobil jsem našel. Vytáčím její číslo. Dlouho to vyzvání. Děkej, zvedni to, dělej. "Vojto?!" ozve se z telefonu. Zase se zaplnilo to prázdné místečko uvnitř mne a tak zvláštně to hřálo. "Našel jsem u mně na zemi lístek..." jdu na to strategicky, pokud řekne: Cože? nebo kvůli tomu mi jako voláš, tak mezi náma žádná podvědomá komunikace nproběhla a všechno jsem si jen nalhal. "Vážně??? Co na něm bylo???" vyptává se naléhavě.
"No, je ohořelý a je na něm, že mě stále miluješ."
"Jaks to věděl??? Že je to ode mě?"
"Slyšel jsem šepot..."

Šeptá mi do ucha a hladí mě u toho ve vlasech. "Vojto... Dortíku... No tak.. Dorte... Mluv se mnou... Vojto prosím... Tak nějak?"
"Přesně tak," říkám zasněně, jako bych si tu chvíli snažil, co nejvíc vybavit. "Víš, že najednou jsem citíl teplo... Byl jsem zas celý... Bez tebe jakoby mě část chyběla..."
"Já tě taky slyšela. Prosil jsi ať nejdu pryč... Zaslechla jsem to naposledy. Něco mi řeklo, ať sfouknu svíčku..."
"Protože jsem, tě viděl v plamenech odcházet..."
"Neboj se, už nikdy neodejdu... Stejně to je skvělý, co se nám povědlo. Podvědomá komunikace."
"To máš lepší než skype viď?" oba se rozesmějeme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama