Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Prosinec 2013

Tak teď už nevim...

31. prosince 2013 v 11:36 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Tak jo, řekla jsem si, že mu natočim video. Natočila jsem video se spoustou omluv, žádostí o obnovení našeho vztahu a sdělení, jak moc mi chybí... Jo Dorte, opravdu jsem to udělala. Po tom co mi ani neodpověděl na esemesku s přáním k Vánocům a po mym snu, ve kterém mi zachránil život a byli jsme znovu spolu (já vim blbost), jsem to video opravdu natočila. Stálo mě to spoustu práce a času ale výsledek mám.
Jenco jsem se rozhodla to hodit na CD odpověděl mi na esemesku. Kdyby si ji přečetl kdokoli jinej, řekl by si co to píše za blbost. Ale já tomu rozumněla. Stačilo so přečíst ty dvě slova -pitomej signál. Jak byste to pochopili? Tak poslouchejte, znamená to: zase vánoce na chatě, je tu nuda, neni tu signál ani internet, přijeli jsme sem, narychlo to tady uklidili a ozdobili stromek, z nudy čtu všelijaký knihy ale stejně na to nemám klid protože tu mám neteř... mám pokračovat? Stačej dvě slova a... proč se zase zachoval jako můj nej kámoš, když to tak není? O dva dny pozdějc mi komentpval status. Proč?
Připravila jsem si dokonalé řešení situace a zase se to zkomplilovalo... jako vždycky jsi to zas posral kámo... teď můžu přepsat scénář a točit to znova. Než to pošlu tak se určitě znova všechno změní.
Už nemůžu takhle žít. Řežu se, skoro nejím. Ze všeho je mi špatně. Narvala jsem si na prázdniny chatu kde teď jsem, pak hned soustředění z gymnastiky. Úžasný!
Asu to vyřešim tak, že si těch jeho divnejch reakcí nebudu všimat a prostě to pošlu. Odvahu... to dám!

Třikrát

20. prosince 2013 v 21:33 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Dneska se Dort (zas bejvalej) zase vyznamenal. Nemluvila bych o něm, neupozorňovala bych na něj a neřešila ho, kdyby on neřešil mě. Je jak nemocnej. Předvádí se přede mnou tim nejhorším způsobem, pomlouvá mě, ikdyž na něj zrovna koukám jenom, abych si ho laskavě všimla a přitom mě ani nepozdraví a nereaguje na ty moje pokusy o komunikaci. O tomhle píšu, jenom protože je to zajímavý. Příběh nás dvou je hrozně pestrej, ikdyž už se spolu nebavíme. Nemusíme spolu promluvit ani jediný slovo, ale přesto mezi náma dvěma stále něco je.
Dneska poklidnej den. Jenom vánoční besídka, tak jsem jela o vlak dýl. Pohodička si to jdu do školy. Procházím podchodem, kde na mě vždycky čekal. Přesně před rokem, i přesně na den, hodinu, minutu, stál tady a čekal. Přivítal mě polibkem. Tenkrát to byly takový ty nejsladčí, jedny z našich prvních. Potom mě chytil za ruku, šli jsme a povídali jsme si. Šťastni! Vzpomněla jsem si na něj. Myšlenka na něj mi ztas utkvěla v hlavě. Pokouším si jí vyhnat z hlavy nějakou hudbou. Vycházím z podchodu a už mám v uších sluchátkách a v uších mi zní Freght Train od Sary Jackson-Holman. Neskutečně smutná písnička o ztrátě něčeho, co jsme milovali. Najednou kolem mě projíždí někdo na kole. Je to Dort. Ani si mě nevšiml. Teda určitě si mě všiml, ale nedal to najevo. Normální dva lidi, co se znají, tak když se potkaj, tak ten jeden zastaví a jde s tím druhým pěšky. Naah, on jede dál. Pohodaa. proč mě vůbec zdravit, když po půl roce chození sliboval věčné přátelství? Měla jsem chuť vykřiknout jeho jméno a pak se oh zeptat, jestli si vzpomíná na časy před rokem tak jako já. Ale místo toho jsem se začala tiše smát. Vzpomínám na něj, když on se zničehonic vynoří na kole, projíždí kolem mě, a vzdaluje se a k tomu všemu hraje smutná písnička. Skutečnost se prolíná se vzpomínkami a tak krásně vidíme rozdíly. Byli jsme o rok mladší, šťastnější a vysmátější. Scěna jak z filmu nebo seriálu a to mě donutilo k úsměvu a slzám zárověň.
Druhý setkání. To jsem si šla koupit horkou čokoládu a on seděl v bufetu na gauči, přímo vedle toho automatu. Jakmile mě spatřil, začal něco hlasitě a důležitě hulákat jako vždycky, abych ho náhodou nepřehlídla a aby mi došlo, jak je strašně v pohodě i beze mě. Nepozdravil mě. Co taky chci?
Zároveň jsem nešťastná, když mu někdo ubližuje. Ikdyž on to nedává najevo. Podle jak se chová, tak mu rozhodně nejsem u prdele, jak všem tvrdí. Jsem si jistá, že tohle mu rozhodně u prdele nebylo: Šla jsem o velký přestávce s kámoškou k ní domů (bydlí 2 minuty od školy) pro zapomenutej dárek. Šly jsme už zpátky do školy a někdo volal moje jméno. Klučičí hlas. Přicházel z okna z druhého patra. Byl to jeden z nejlepší Dortovejch kámošů. "Ahóóój," kříčel. Mávla jsem na něj. Takhle ho ti jeho kámoši provokujou. Třeba mě chtěj, ale on jim to nedovolí, tak ho štvou. Nebo ho ho chtěj prostě jenom vyhecovat, aby sám něco dělal. On toho dělá.. Ale všechno špatně... Doufala jsem, že sedí v bufetu a nebyl u toho, jak na mě jeho kámoš volal. Neseděl tam, neboť jsem ho neviděla, když jsem šla kolem. Takže pravděpodobně byl ve třídě..
Nejhůř se ke mě zachoval v jídelně na obědě. Zrovna jsem vcházela, kdy mě spatřil. Na hlavě jsem měla z legrace velkou růžovou mašli co mi moje vtipná kámoška dala schválně k Vánocům. Když jsem se na něj podívala, spatřila jsem jak šťouchá loktem do svěho kámoše vedle a kývá hlavou směrem ke mně. Jak se na mě podíval, zjistil, že na něj taky koukám a kroutím hlavou s výrazem 'podívejte se na toho debila...' a úplně se zarazil, jako by v něm hrklo a zatvářil se provinile. Abych mu to ulehčila, koukla jsem se jinam a pokračovala dál. chudáček, už neví, co by dělal... Já už taky ne...

Sem přehnala

20. prosince 2013 v 0:43 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Jak jsem dopsala ten poslední článek, šla jsem se řezat. Povrchoví rány, tak jsem přitlačila a najedou taková otevřená rána na dva až tři milimetry. tyvole, to jsem fakt přehnala a hrozně to krvácí. Nemůžu jít spát, dokud to nepřestane, bojim se, že ušpinim pyžamo a povlečení...
Už se to trochu uzavřelo a krvácí to míň. Bolest krásná, ale strach, že se něco prozradí jenom tím, že třeba nědko uvidí kapesník od krve v koši... To je hrozný

Na mrtvém bodě beznaděje

20. prosince 2013 v 0:10 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Jsem tu teď sdílela tu povídku, ať víme na čem jsme. Na mrtvym bodě beznaděje. Tak co se děje?
Ó můj bóže, já zas krvácím. Udělala jsem si to sama. Nic novýho.
Přestala jsem chodit do školy. Stejně už budou prázdniny. Nechce se mi mezi lidi. Schovávat ty jizvy. Kvůli tančním a gymnastice jsem se vzdala řezání na ruce (ikdyž to bylo to neúžasnější a strašně moc mi to chybí :( ) ale stehna, boky a břicho taky nejsou špatný.
Teď nemám přátele. Pohádala jsem se i s mou nejlepší kámoškou. Nemám s kým mluvit. Jako vážně ne. Johánek mě opustil. Spíš to vzdal. Já jsem mu jasně dávala najevo, že děvka nejsema když už má mezi náma něco bejt, tak to bude opravdu jenom mezi mnou a jím. Bude to jeden rovnocennej vztah holky a kluka. Né harém, jak je zvyklej. Nejsem jedna z těch dvaceti bitchez, co ho obskakujou. A při pozdravu mi šahat na prdel nebude.
Nejen že mi chyběj kamarádky, ale už pár měsíců i kamarád. Chybí mi kamarád Dort. Strašně moc. On se se mnou dokonce ještě taak před 2-3 měsícema bavil jako kamarád. Ale vzdal to. Přestal psát. Nereagoval na zprávy ode mě tak jako dřív, pokud na ně vůbec reagoval. Přestal mě zdravit. Vyhýbá se mému pohledu, ale přistihla jsem jak na mě zírá. V tanečních mu pořád mohli oči vypadnout, ale mlčel. V září a na začátku října se z nás znova stávali nejlepší kámoši. Najednou ale bylo ticho. A ty jeho žárlivý reakce na můj flirt s Johanem... Byla bych ráda, kdyby mi tohle vysvětlil. Aby mi vysvětlil spoustu věcí... Proč se se mnou přestal bavit? Chtěl se se mnou vůbec bavit, nebo mu zas někdo poradil? Proč mi nedal tu druhou šanci, když mě prej tolik miloval? Co myslel tou nevěrou? Proč teda brečel, když jsem se s nim rozešla a pak tvrdil, že to chtěl??????? bla bla bla. Na to si musíme někde sednout a pokecat. Ale jak? Jednou, když jsme byli ještě nej kámoši jsem mu navrhla, že můžeme někam jít a on nadšeně souhlasil, jenom řikal, že tenhle tejden má už plnej i s víkendem a hned na to se se mnou přestal bavit. Jako kdyby mu to někdo zákazal. Ale jak to vlastně bylo a je?????? Chci to vědět!!! Dorte prober se a začni se mnou mluvit. Ne, nechci novej vztah! Jenom mě frustruje, že nevím, co se mýmu nejlepšímu kamarádovi stalo... :( co tě trápí, trápilo...? Řekni mi to prosím. Já nedokážu žít s vědomím, že nevím jak se cítíš, co si myslíš a proč se chováš takhle. Už tak dlouho mě to trápí. Nedokážu ti ani napsat a když to udělám, jen tak mimo téma, obyčejná věc, nic vážnýho, neodpovíš mi. Prosím, prosím, komunikuj se mnou. Já tě mám ráda a nenechám tě takhle zabejčenýho!
Taky potřebuju pomoct. Vypadám nějak takhle
a potřebuju tohle

Jsem tady

19. prosince 2013 v 23:01 | Eleanor Blackburn |  Povídky
Cesta do školy, jako každá jiná. Blíží se zima. Vlastně už je tak trochu zima. Dneska je 30. listopadu. Přesně před rokem jsme s Vojtou měli první rande. Vzpomínám si na něj dopodrobna. Přesně před rokem jsem taky takhle kráčela do školy, akorát mi bylo ze všeho špatně a byla jsem nervózní jako nikdy předtím. Ani před zkouškama na gympl, ani první den ve škole, dokonce ani při gymnastickém vystoupení. Vzpomínám si, jak jsme se procházeli u řeky a on mi líčil, co všechno kdy zažil, mluvil o svých zájmech, oblíbené hudbě. Tolik jsme se nasmáli. Už jsem věděla, že bude můj! Blazínek.
"Ahoj," známý hlas mě vyrušil ze vzpomínání. Ne, nemůže to být on. Otáčím se. Je to on…
"A-Ahoj," říkám velmi nejistě. Zadívám se mu do očí a slyším, jak v mé hlavě něco křičí. Hardweeeell! A zároveň hraje hudba. Jako vždycky, když ho potkám. You'll never fly, if you just to scare to high! We are the lucky ones! We are! Dvě písničky v jednom dokonce. Nojo, párty. Ne, nedělej to. Přestaň! Proč mě drží za ruce, proč mě objímá, proč mě líbá???
"Jak se máš?" ptá se, přidává se ke mně a dál pokračujem směr škola.
"Ujde to," je mi hrozně. Kdyby teď jel Vojta kolem a viděl nás zase spolu… JE MEZI NÁMI KONEC, ROZUMÍŠ? OBA VÍME, CO ZA TÍM STOJÍ!! Spíš kdo za tím stojí. Hučí mi Vojtův hlas v hlavě. Uvědomila jsem si, co jsem provedla. Muselo ho to bolet. Nenechal si nic vysvětlit a to bolelo mě.
Hardwell mi něco říká, uvědomuji si, že ho neposlouchám. "Promiň, cos říkal?"
"Že jsme se dlouho neviděli." Nojo pravda, od párty a nevěry jsem ho odmítala vidět.
"Hm." Prosím, ať už jsme u školy.
"To bychom mohli…"
"Ne, teď ne. Někdy, až budu mít víc času, protože teď toho mám hodně… Do školy a tak a dělám brigádu a…"
"Dobře, dobře tak jindy," zpomaluje mě, protože ze sebe chrlím výmluvy. "V klidu."
"Jo jasně, promiň," připadám si jak blbka, co neumí mluvit na rovinu.
"Já to chápu, potřebuješ čas… S Vojtou už nejsi viď?"
"Nee…"
"Víš, já bych se ti chtěl omluvit, kdybych to nechtěl udělat, ale já chtěl… No vlastně… Promiň, že jsem chtěl… Můžu za to…"
"Ne, jsem prostě blbá…"
"Tak jo, chápu, že už se nechceš vídat." Konečně jsme u školy!!
"Měj se…"
"Taky."
Skvělý setkání po ránu. Ještě, že nás dva nikdo neviděl. Omyl. Přijdu do šatny a tam stojí kámoška: "Ty se s ním bavíš?"
"Co by ne?"
"Fakt výhra teda!"
Mlčím. "Ne fakt. Neubližuj mu ještě víc…"
"Komu?!"
"Vojtovi přece!"
"Co my spolu teď máme společnýho?"
"Přece ho nechceš dostat úplně na dno."
"Ne nechci. A Hardwella jsem teď odmítla!"
"Dobře, dobře, to je v pořádku."
Co se do nás plete? Mezi mnou a Vojtou je konec. Já bych si teď mohla dělat, co chci, ale nechci, protože mu nechci ublížit ještě víc. Asi ho mám pořád ještě ráda… Kéž bychom se dokázali bavit, ale prostě to nedáváme. Ani jeden.
Před třídou stojí hlouček lidí. Asi ještě neodemkli učebnu. Já chci ale dovnitř! Co kdyby šel Vojta kolem. Já se s ním nechci potkat. Bolí mě to. On ale kolem nejde, přitom tudy chodí vždycky do učebny v podkroví. A my tu stojíme u schodů, takže bych ho neměla přehlédnout. Třeba přišel do školy dřív…
Konečně otevírají učebnu. Už zbývá jen minuta do zvonění. Do třídy se přiřítí spolužák, co chodí vždycky později a křičí: "Hej slyšeli jste to? Vojtu ze sexty prej srazilo auto!"
"Cože?" vyhrkla jsem dřív, než ostatní stačili reagovat. Všichni se teď podívali na mě. Hned po tom se začali vyptávat. Dozvídám se, že jel na kole. Asi pospíchal, sluchátka v uších, nerozhlédl se na křižovatce kousek od školy a… Chce se mi brečet. Kde je teď? Je v nemocnici? V jakém městě??? Musím všechno zjistit! Ale to budou vědět asi jenom jeho rodiče.
Musím vyrazit hned teď. Odcházím ze školy bez omluvení, jako kdybych tam dneska vůbec nebyla. Nechápu, co to vůbec dělám! Proč za ním jedu? Vůbec vlastně nevím kam jedu. Dávám se do běhu. Běžím přímo na tu křižovatku. Sotva popadám dech, ale jsem tu! Stojí tam auto, kolem něj postává hlouček lidí. Jeden muž má nešťastný výraz ve tváři. Sanitka tady není. Už asi odjeli. Prodírám se davem. "Promiňte, promiňte, to vy jste srazil toho chlapce na kole?" ptám se, co nejpříjemněji to jde, pána se smutným výrazem ve tváři. "Ano… A přestaňte se mě všichni ptát! Bude stačit policie, která každou chvíli přijede!"
"Já vám ale nic nevyčítám! Chci jenom vědět, kam toho chlapce odvezli."
"Já nevím!" zaúpěl muž.
"Snad do Kolína slečno. Myslím, že volali právě tam," odpovídá mi místo něj paní za mnou. Kolínskou nemocnici znám. Teď rychle sednout na vlak.
Na nádraží je to čekání nekonečné, ale konečně nasedám a jedu. Sice mě čeká dlouhá cesta přes celé město pěšky, ale já jsem odhodlaná jí podstoupit.

Běžím přes oddělení chirurgie. Na recepci jsem se dozvěděla, že leží na pokoji č. 512. Měli trošku problém s tím, že nepatřím do rodiny, ale řekla jsem, že jsem jeho přítelkyně… Nejsem… Už čtvrt roku…
Míjím dveře… 510… 511… 512! Jako 5.12. - datum našeho výročí. Nikdy jsme ho neoslavili. Ťukám, ale pak si uvědomuji, že asi spí, takže mi neodpoví. Opatrně otevírám dveře. Až teď si uvědomuji, že by tu vlastně mohli být jeho rodiče. Ale oni tu nejsou. Spí… A vypadá jako andílek. Má obvázanou hlavu a velkou náplast na čele. Nejspíš se uhodil do hlavy. Levou ruku má v sádře. Mám slzy v očích. Pomalu jdu blíž a blíž. Neubráním se vzlykům. Dala bych život za to, aby byl zase v pořádku. Sedám si na stoličku vedle jeho postele. Jeho pravá ruka bezvládně leží podél jeho těla. Lehce se jí dotýkám a přejíždím prsty po předloktí až ke konečkům prstů. Jemně mu stisknu dlaň a hladím mu palcem hřbet ruky. Prosím, buď zase v pohodě. Podívala jsem se mu do obličeje. Zdá se mi, že má hlavu v jiné poloze, než když jsem přišla. Otočil ji víc ke mně. Opravdu spí? Otevírá oči a dívá se na mě utrápeným pohledem. Nadechuje se a chce něco říct. "Šššš, jsem tady," šeptám se slzami v očích. "Budeš v pořádku, neboj se." Ze svých posledních sil na oplátku stiskne moji ruku a šeptem vzdychá: "Zůstaň, prosím…"
"Neboj se… Já nikam nejdu…" ujišťuju ho a pokouším se o úsměv. Oplácí mi ho. Taky z posledních sil. Musíme si toho tolik říct.

Každé ráno

18. prosince 2013 v 21:11 | Eleanor Blackburn |  Básničky
Každé ráno se probouzím.
Vím, co první uvidím.
Nechci to vidět, mně se to hnusí.
Jen nevím, proč mé srdce takhle velet musí.
Chtěla bych se probouzet vedle tebe.
Ale kde by ses tu vzal? Spadl z nebe?
Tohle je důvodem mého smutku.
Tohle je důvodem toho skutku.
Jsem tak sama.
Už nemám ani sebe ráda!
Být vedle tebe tolik toužím,
zatímco se vedle žiletky a zaschlé krve probouzím.
Druhý pohled padne na ruku mou.
Krvavou a pořezanou.
Krev už zaschla,
Když večer světla zhasla.
Zhasla, abych neviděla.
Co jsem znovu udělala.
Sama sobě ublížila.
Smrti se tím přiblížila.

Zrada

11. prosince 2013 v 9:54 | Eleanor Blackburn |  Básničky

Když se usmívá, nikdo to nečeká.
Ale jednou přijde zrada veliká
Chceš to, co nemůžu ti dát.
Budeš navždy na místě o samotě stát.
Přijde mi, že nejsi nikdy sám.
A to nemůžu říct, že tě dobře znám.
Vždycky mě někdo nahradí.
A právě tohle mě nejvíce zradí.
Víš, třeba jsem se zamilovala.
Třeba jsem pro tebe něco obětovala.
Ty mi říkáš: Ano, já vím.
Ale něco jiného říkáš chování svým.
Jsem pro tebe ta jediná?
Když už jsem ta zamilovaná.
Nebo máš jiných tisíce?
A stovky nových do měsíce?
Bojím se, že se mi tvé věrnosti nedostane.
Co se má stát, ať se stane.
Nechci ale trápit se
Pro kluka, co má jiných tisíce.
Chci jednoho, co mě bude mít rád
A bude při vždycky stát.
Chci být ta jediná, a ne jedna z tisíce.
Chci, abychom spolu byli měsíce a měsíce.
Zklamala jsem se tobě a zklamání bolí.
Jde o to si uvědomit, kdo za lásku stojí.
Máš jich na každém prstu pět.
Že bych já byla mezi nimi? To ses, lásko, splet.
(Pro Johánka, protože je děvkař; prosinec 2013)

Nenávidím

9. prosince 2013 v 22:40 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Achjo, nepsala jsem tak dlouho... Jenom se učim, self-harmuju, chvílema i doufám v něco lepší a pak to zmizí... Shrnutí posledních pár dní...
Minulej a předminulej tejden jsem si vůbec nedávala. Předminulej samá písemka a pak o víkendu jsem dělala čtenářák... Možná víte, že už se Dort na mě totálně vys*al a nejsme už ani kamarádi a ani se už nesnažíme. Proč taky? Prostě jsem to celkově nedávala, tak jsem se řezala... řezala a řezala. A mám novou zábavu. Mám to ráda jako psaní básniček a pomáhá to víc. Já vyřezávám obrázky a nápisy. Samozřejmě nahoře na stehně, tam kde to neni vidět pod kalhotkama a na bocích.
Digitalism a jejich hranatý srdíčko <3 naši oblíbenci s Dortem
Miss you, hate myself a první pokud o srdíčko. Jo a zboku bylo ještě swag ale neni to vidět.
a poslední 5.12. přesně rok od okamžiku, co jsme spolu s Dortem začali chodit.
Nenávidím svůj život.
Nenáviděla jsem.
Dokud nepřišel on. Znám ho už 3 měsíce a nevím, jak jsem ho mohla ten první přehlížet a ten druhý ignorovat... Na věnečku v pátek, krásný ploužáky. Držel mě celou dobu za ruku, naše prsty se propletly a nám bylo jasný, že jsme my dva pár. Dort nás viděl a nechutně se střískal, až ho prej někde pak v noci chytli fízlové. Fakt magor. Než se sbalil a odešel tak mě ještě stihnul nasrat, protože na mě byl hnusnej. Já ale zase utekla za tim svym novym a on mi zas změnil náladu. Neřekli jsme si, že teď jsme spolu. Jenom flirt.
Pak jsme si i psali. Všechno bylo tak strašně fajn, dokud se mu nějaká kráva nezačla s*át na ask a vydávat se tam za mě a psát mu tam prasárny. Pochop Johánku, já to nebyla... věř mi, prosím... nic takovýho nych nikdy nepsala. Prosím, věř, mi... vždyť to mezi náma bylo tak krásný. Ještě pořád může bejt...
Proč ty zku*vený lidi musej všechno zkazit??!!!??! Nenávidím svůj život, nenávidím svět, nenávidím všechno!!!