Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Jsem tady

19. prosince 2013 v 23:01 | Eleanor Blackburn |  Povídky
Cesta do školy, jako každá jiná. Blíží se zima. Vlastně už je tak trochu zima. Dneska je 30. listopadu. Přesně před rokem jsme s Vojtou měli první rande. Vzpomínám si na něj dopodrobna. Přesně před rokem jsem taky takhle kráčela do školy, akorát mi bylo ze všeho špatně a byla jsem nervózní jako nikdy předtím. Ani před zkouškama na gympl, ani první den ve škole, dokonce ani při gymnastickém vystoupení. Vzpomínám si, jak jsme se procházeli u řeky a on mi líčil, co všechno kdy zažil, mluvil o svých zájmech, oblíbené hudbě. Tolik jsme se nasmáli. Už jsem věděla, že bude můj! Blazínek.
"Ahoj," známý hlas mě vyrušil ze vzpomínání. Ne, nemůže to být on. Otáčím se. Je to on…
"A-Ahoj," říkám velmi nejistě. Zadívám se mu do očí a slyším, jak v mé hlavě něco křičí. Hardweeeell! A zároveň hraje hudba. Jako vždycky, když ho potkám. You'll never fly, if you just to scare to high! We are the lucky ones! We are! Dvě písničky v jednom dokonce. Nojo, párty. Ne, nedělej to. Přestaň! Proč mě drží za ruce, proč mě objímá, proč mě líbá???
"Jak se máš?" ptá se, přidává se ke mně a dál pokračujem směr škola.
"Ujde to," je mi hrozně. Kdyby teď jel Vojta kolem a viděl nás zase spolu… JE MEZI NÁMI KONEC, ROZUMÍŠ? OBA VÍME, CO ZA TÍM STOJÍ!! Spíš kdo za tím stojí. Hučí mi Vojtův hlas v hlavě. Uvědomila jsem si, co jsem provedla. Muselo ho to bolet. Nenechal si nic vysvětlit a to bolelo mě.
Hardwell mi něco říká, uvědomuji si, že ho neposlouchám. "Promiň, cos říkal?"
"Že jsme se dlouho neviděli." Nojo pravda, od párty a nevěry jsem ho odmítala vidět.
"Hm." Prosím, ať už jsme u školy.
"To bychom mohli…"
"Ne, teď ne. Někdy, až budu mít víc času, protože teď toho mám hodně… Do školy a tak a dělám brigádu a…"
"Dobře, dobře tak jindy," zpomaluje mě, protože ze sebe chrlím výmluvy. "V klidu."
"Jo jasně, promiň," připadám si jak blbka, co neumí mluvit na rovinu.
"Já to chápu, potřebuješ čas… S Vojtou už nejsi viď?"
"Nee…"
"Víš, já bych se ti chtěl omluvit, kdybych to nechtěl udělat, ale já chtěl… No vlastně… Promiň, že jsem chtěl… Můžu za to…"
"Ne, jsem prostě blbá…"
"Tak jo, chápu, že už se nechceš vídat." Konečně jsme u školy!!
"Měj se…"
"Taky."
Skvělý setkání po ránu. Ještě, že nás dva nikdo neviděl. Omyl. Přijdu do šatny a tam stojí kámoška: "Ty se s ním bavíš?"
"Co by ne?"
"Fakt výhra teda!"
Mlčím. "Ne fakt. Neubližuj mu ještě víc…"
"Komu?!"
"Vojtovi přece!"
"Co my spolu teď máme společnýho?"
"Přece ho nechceš dostat úplně na dno."
"Ne nechci. A Hardwella jsem teď odmítla!"
"Dobře, dobře, to je v pořádku."
Co se do nás plete? Mezi mnou a Vojtou je konec. Já bych si teď mohla dělat, co chci, ale nechci, protože mu nechci ublížit ještě víc. Asi ho mám pořád ještě ráda… Kéž bychom se dokázali bavit, ale prostě to nedáváme. Ani jeden.
Před třídou stojí hlouček lidí. Asi ještě neodemkli učebnu. Já chci ale dovnitř! Co kdyby šel Vojta kolem. Já se s ním nechci potkat. Bolí mě to. On ale kolem nejde, přitom tudy chodí vždycky do učebny v podkroví. A my tu stojíme u schodů, takže bych ho neměla přehlédnout. Třeba přišel do školy dřív…
Konečně otevírají učebnu. Už zbývá jen minuta do zvonění. Do třídy se přiřítí spolužák, co chodí vždycky později a křičí: "Hej slyšeli jste to? Vojtu ze sexty prej srazilo auto!"
"Cože?" vyhrkla jsem dřív, než ostatní stačili reagovat. Všichni se teď podívali na mě. Hned po tom se začali vyptávat. Dozvídám se, že jel na kole. Asi pospíchal, sluchátka v uších, nerozhlédl se na křižovatce kousek od školy a… Chce se mi brečet. Kde je teď? Je v nemocnici? V jakém městě??? Musím všechno zjistit! Ale to budou vědět asi jenom jeho rodiče.
Musím vyrazit hned teď. Odcházím ze školy bez omluvení, jako kdybych tam dneska vůbec nebyla. Nechápu, co to vůbec dělám! Proč za ním jedu? Vůbec vlastně nevím kam jedu. Dávám se do běhu. Běžím přímo na tu křižovatku. Sotva popadám dech, ale jsem tu! Stojí tam auto, kolem něj postává hlouček lidí. Jeden muž má nešťastný výraz ve tváři. Sanitka tady není. Už asi odjeli. Prodírám se davem. "Promiňte, promiňte, to vy jste srazil toho chlapce na kole?" ptám se, co nejpříjemněji to jde, pána se smutným výrazem ve tváři. "Ano… A přestaňte se mě všichni ptát! Bude stačit policie, která každou chvíli přijede!"
"Já vám ale nic nevyčítám! Chci jenom vědět, kam toho chlapce odvezli."
"Já nevím!" zaúpěl muž.
"Snad do Kolína slečno. Myslím, že volali právě tam," odpovídá mi místo něj paní za mnou. Kolínskou nemocnici znám. Teď rychle sednout na vlak.
Na nádraží je to čekání nekonečné, ale konečně nasedám a jedu. Sice mě čeká dlouhá cesta přes celé město pěšky, ale já jsem odhodlaná jí podstoupit.

Běžím přes oddělení chirurgie. Na recepci jsem se dozvěděla, že leží na pokoji č. 512. Měli trošku problém s tím, že nepatřím do rodiny, ale řekla jsem, že jsem jeho přítelkyně… Nejsem… Už čtvrt roku…
Míjím dveře… 510… 511… 512! Jako 5.12. - datum našeho výročí. Nikdy jsme ho neoslavili. Ťukám, ale pak si uvědomuji, že asi spí, takže mi neodpoví. Opatrně otevírám dveře. Až teď si uvědomuji, že by tu vlastně mohli být jeho rodiče. Ale oni tu nejsou. Spí… A vypadá jako andílek. Má obvázanou hlavu a velkou náplast na čele. Nejspíš se uhodil do hlavy. Levou ruku má v sádře. Mám slzy v očích. Pomalu jdu blíž a blíž. Neubráním se vzlykům. Dala bych život za to, aby byl zase v pořádku. Sedám si na stoličku vedle jeho postele. Jeho pravá ruka bezvládně leží podél jeho těla. Lehce se jí dotýkám a přejíždím prsty po předloktí až ke konečkům prstů. Jemně mu stisknu dlaň a hladím mu palcem hřbet ruky. Prosím, buď zase v pohodě. Podívala jsem se mu do obličeje. Zdá se mi, že má hlavu v jiné poloze, než když jsem přišla. Otočil ji víc ke mně. Opravdu spí? Otevírá oči a dívá se na mě utrápeným pohledem. Nadechuje se a chce něco říct. "Šššš, jsem tady," šeptám se slzami v očích. "Budeš v pořádku, neboj se." Ze svých posledních sil na oplátku stiskne moji ruku a šeptem vzdychá: "Zůstaň, prosím…"
"Neboj se… Já nikam nejdu…" ujišťuju ho a pokouším se o úsměv. Oplácí mi ho. Taky z posledních sil. Musíme si toho tolik říct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama