Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Leden 2014

Nezapomínám

30. ledna 2014 v 0:19 | Eleanor Blackburn
Ano jsem teď šťastná. Ano myslím že ano. Mám nejlepšího kluka pod sluncem, kamarádky prakticky nepotřebuju, takže o problém méně. S rodičema si teď rozumím, neboť už nemám tajemství. Kromě jizev teda. K těm se nedostanou. Jedinej kdo se k nim může dostat je Vojta. A taky jednou dostane...
Tenhle problém už jsem tu řešila. Teď problém dneška. Vzpomínky, děsivý vzpomínky. Self-harm everywhere. Všude vidím jizvy, krev, žiletky... ve všem to dokážu najít. Pohled na moje jizvy znamená vzpomínky na minulost. Jak a proč to začalo, žiletka klouzající po kůži, krev stékající z ran... navíc mám na to někdy hlasitý kecy. Ale to je mi jedno. Kámoška říkala že si přivřela prst do dveří a náš vtipný vedoucí se ze srandy zeptal proč a já jenom: "heh self-harm asi ne" nikdo nevěděl co to je.
Pak si dělal srandu že se dobře maluje špendlíkem na kůži a já: "hm nebo žiletkou." Pod peřinou si teď mažu jízvy... prostě to tu furt je se mnou v podobě vzpomínek...
Už nemyslim na Dorta. Co jsme spolu prožili a tak. Jenomže teď je tu jeden kluk co má snad stejný oči jako on. Je v pohodě, bavím se s nim, ale když se na mě podívá nebo se zatváří stejně kako Dort, §kibne to ve mně, zatemní se mi před očima a řeknu si jen: "ne, ne, prosím ne... zmiz mi z tý zatracený hlavy..." a pak je zas vše v pohodě.
Dneska jsem ani nestihla napsat miláčkovi a pak když jsem chtěla už nebyl online ani na viberu. Tak jsem mu tam jenom naházela vzkazy, jak moc mi chybí. Nojo když jsen s nim nemám čas se zabývat vzpomínkami... potřebuju ho. Asi jako tlačítko delete this memory v hlavě...

Všechno víme

28. ledna 2014 v 19:02 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Skoro všechno. Jsem teď na lyžáku s gymnastikou. Je to tu fajn.
V pátek jsem byla ještě u psycholožky po dvou tejdnech. Vyprávěla jsem jí o umělých jizvách co jsem si lepila na ruku abych se nemusela řezat. Pomáhalo mi to ale matka když to videla řekla, že jsem magor a tak jsem se rozhodla s ničím se ji nesvěřovat. Podělalo by se tim všechno. Je asi stejně tak slepá jako Vojta. K psycholožce už se asi nevrátím. Moje diagnóza zní: zvládnu to sama. Výzva přijata. Stejně už jsem se zase rejpala v ruce nůžkama. Přestože jsem jí to řekla, tvrdí, že jsem v pohodě. ok tak jsem.
Po návštěvě psycholožky jsem šla s Vojtou na ples. Prej nesmim pít, nesmim. Ale on mi hned objednalddvě sklenky vína a už jsem byla veselá. Oba jsme byli. Nevěděla jsem co říkám, "tancovali" jsme nebo spíš se jenom líbali na parketě. Pak na mě přišla poalkoholická deprese. A začali jsme spolu "rozumně" mluvit. Dozvěděla jsem se o bejvalce. Mimochodem kdysi s ní chodil i Dort. Buď je ta holka děvka což bych neřekla nebo jsem nehoráznej laker. Prej to táhli od tý party na který po mně taky jel. No a ze mě vypadlo že ta party odstartovala můj rozchod s Dortem a on si mě stejně nevybral... Vojta ale nevěděl, že jsem se z Dortem rozešla a proto dál jel po tý holce. Pak se rs ní rozešel protože to prej nestálo za nic a čekal na mě. Dozvěděl se že nejsem zadaná a už to bylo. Mluvili jsme o obou našich bejvalejch a já ho prosila aby mi nedělal to samý co Dort. Jak mi ubližoval, zneužíval, lhal mi... vyprávěla jsem mu o depresích. No o všem kromě řezání a psycholožce ačkoli už jsem to měla na jazyku. Nakonec jsem se rozbrečela a on si myslel, že je to kvůli Dortovi ale bylo to kvůli tomu, že jsem nešťastná z toho, že před nim musim mít tajemství, musim... navždy budu muset...

Chybíš

22. ledna 2014 v 19:50 | Eleanor Blackburn |  Básničky
Chybíš mi, žiletko, lásko má jediná.
S pohledem na jizvy hořce se vzpomíná.
Ten pocit, když krev teče.
Jako když bojovníkovi odkapává z meče.
Jsem to taky bojovník, když už 13 dní se držím.
Mám pocit, že nové jizvy svému tělu dlužím.
Chci slyšet tvé cinknutí o podlahu,
jako vždycky když jsem citíla marnou snahu.
Jen tak si lehnout a říznout se.
Co lepší útěchou neúspěchu je?
Žiletko, chci tě, chci tě tak moc.
Chci, aby jen nám dvoum patřila noc.
Ráno bych se probudila, nešťastná a sama.
Vedle mě ležela ruka pořezaná.
Prosím, živote, splň mi jedno přání.
Nechej mě s žiletkou bdít až do svítání.
Nemůžu spát, dokud své touhy neukojím.
Dokud svou kůži s ostřím nepropojím.
Miluju, miluju bolest.
Více než toho kluka, jež snad andělé poslali mi z nebes.
On nic neví, že toužím jen po něm, si myslí.
Ale já si zatím na ruku červené čáry kreslím.
Nepomáhá to a já chci více.
Tou touhou po krvi rudou mi líce.
Promiň mi to, lásko, i tebe bych se vzdala.

Pro jedno říznutí všeho bych nechala.

Scars, scars, scars.

19. ledna 2014 v 10:56 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Máme problém... Vážný problém.
Všechno bylo tak super, ale já věděla, že to přijde. Po tejdnu chození jsme se dostali dál. Narozdíl od Dorta je můj Vojta aktivní. Moc, moc aktivní a vymejšlí všechno možný, abych se s ním nenudila. Když mi sdělil, že má volnej barák o víkendu, věděla jsem, že problém zvaný "já a moje jizvy" nastal. Nabídl mi přespání. Odmítla jsem. Tak mi nabídl filmový odpoledne a večer, s tím, že pak pojedu domů. Souhlasila jsem.
Když jsem včera dorazila k němu, byl doma jeho brácha. dobrý, dobrý, v pohodě. Ale pak odjel. Byli jsme tak v půlce Hunger Games, když mě začal líbat a položil mě na gauč. Ani nevim, kde ten film skončil, protože za mými zády zaklapl notebook, tak mi bylo jasný, že přestože máme ještě tři hodiny času, už se k tomu filmu určitě nevrátíme.
Začal mě pomalu svlékat a já jeho. Při každém kusu oblečení se mě ptal, jestli může a já věděla, kdy přesně budu muset říct, že ne. Chvíli si vystačil s vrškem, ale pak začal sjíždět pomalu dolů. Jizvy na ruce byli už nepatrné, tak je přehlédl. Zajel ruku pod moje legíny na stehno, přesně na jizvy. Hrozně jsem sebou škubla, tak se lekl a já to jenom vtipně okomentovala, jakože ať ještě počká. Vzal to dobře, asi to čekal. Líbal mě dál a já měla v očích slzy, protože jsem moc chtěla a normálně bych se nebránila. Problém je v tom, že není normální mít na stehnech jizvy od řezání.
Pak mi nabízel společnou sprchu. Ne, ne já prostě nemůžu. Mám kolem toho ošklivý modřiny. Mám pocit, že ta nejhluší nikdy nezmizí a pětkrát obtažené srdíčko Digitalism tam taky zůstane navždy jako tetování. Řekla jsem mu, že někdy přístě. Ale spíš to znamelo: až mi zmizej jizvy, pokud se tak vůbec stane.
Nabízel mi i výlet do bazénu. Už teď tejdnu. V tejdnu to nestíhám, řekla jsem mu. Tak o víkendu? On je fakt neobytnej. Já fakt nevim, co mám dělat. Mám jenom bikiny a ty jizvy nepřekryjou. Musela bych mu říct, ale já se bojím. Řekl mi, že mu můžu o sobě říct klidně i to nejšílenější, že mě kvůli tomu nikdy neopustí. Ale on vůbec neví, co říká. A taky, že byse za mě nikdy nestyděl, že by se měl spíš chlubit. No tak jako chytit za ruku holku s jizvama na stehně a kráčet s ní přes plavečák je dost odvaha.
Tak co? Říct nebo neříct? musíme mi poradit vy, páteční sezení s psycholožkou mi bohužel odpadlo... :(((

Navždy tvoje

18. ledna 2014 v 21:21 | Eleanor Blackburn |  Básničky
Ty si mě zasloužíš!
Když tolik toužíš.
Kradeš holky z náručí jiných.
V těch nejvíc nečekaných chvílích.
Utekla jsem, utekla za tebou.
Všechno ty problémy nechala za sebou.
Kdo se stará, jestli tím ubližuju jemu?
Vlastně, když si to tak vezmu…
On mi ubližoval skoro půl roku.
A tak jsem se odvážila k ráznému kroku.
Nechala jsem ho na místě stát.
Za tebou utekla, začala se smát.
A teď jsem šťastná.
Šťastná s tebou.
Zářím jako hvězda jasná.
Láskou pravou.
Tohle navždy zůstane,
Nic zlého se nestane.
Věděla jsem, že se vrátíš.
A celé to znova zvrátíš.
To na tobě nejvíc ráda mám.
Objevíš se když v to nedoufám!

I miss cutting

15. ledna 2014 v 17:36 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Bojim se přijít na tenhle blog (proto jsem tu dlouhoh nebyla) a říct, že jsem šťastná. Já jsem, ale přitom nejsem. Nálada mi kolísá nahoru dolů.
Pozval mě na rande kluk, se kterym jsem málem podvedla Dorta, ale i tak byl Dort naštvanej. Šli jsme spolu ven asi dvakrát a stačilo to k navázání DOKONALÝMU vztahu. :) <3 Ano, miluju ho. Jenom do dneška nechápu, proč když jsem se vykašlala na Dorta, jsem nešla hned za ním. On počkal tak půl roku asi, než mě pozval na rande. Možná se vyplatilo počkat. Dort to možná ví, to já nevim. Ale vědí to jeho kámoši.
Den před druhým rande jsem byla u psycholožky a podařilo se mi řezání začít řešit. Už jsem neměla chuť to dělat. Nebo možná ještě měla, ale chtěla (a pořád chci) se těhlech chutí zbavit. Hned druhý den ráno jsem provedla očistu mýho pokoje. Hodila jsem žiletkou o zem. Pak jsem jí chtěla vyhodit do koše, ale vím, že tohle by nepomohlo. Kdybych se znova zhroutila, vytáhla bych jí. Napadla mě jedna věc - vrátit žiletku vlastníkovi. A kde jsem jí vlastně sebrala? U babičky v koupelně. Tak jsem jí dala do svý růžový taštičky na zip a šla za babičkou a podala jsem jí to s tím, že to vracím a ať to nikomu neříká. Nebyla ani moc překvapená, když to otevřela a vypadla na ní její vlastní žiletka ještě potřísněna mou vlastní krví. Pak si se mnou o tom promluvila. K psycholožce teď chodím každej tejden v pátek.
No a co dál? Můj milý Vojta <3 o tom samozřejmě neví, ale tak zve mě k sobě domů v sobotu. Pořád si ty jizvy mnu a šeptám: "zmiz, zmiz, prosím..." přitom mám chuť si udělat další. Problém je, že nemám čím. Vlastně to nemůžu brát jako problém, ale jako řešení.
Mám teď stres ze školy, dneska jsem měla depresi. On ani neví, že deprese mám a když jsem se před nim začala hroutit, tak vůbec nevěděl. Ale on si zvykne. Už jenom tomuhle se divil a nedokážu si představit, že bych mu řekla o řezání. Stejně to jednou zjistí.
Další problém jsou kámošky, který mi jenom vzkázali, že mě nechtěj vídat s ním. Prostě ho nechtěj vidět, jak je se mnou. Záviděj. Ale doteďka jsem nepochopila, že mi někdo můj život závidí... Zavidíte mi jizvy, absťáky, deprese...? Vážně?
Jo, měla jsem absťák. V pondělí stres ze školy. Vojta mě přesvědčoval, ať u něj přespím zrovna když jsem si prohlížela svoje jizvy a přes chat se mnou hádala kámoška. Sahám pod polštář a nic tam není. Všechny žitelky jsou pryč. Začala jsem brečet a klepala se mi ruka. Drápala jsem si nehty na stehnech, když vtom mi došlo: co to sakra dělám? Vždyť jsem ještě před chvíli chtěla s tímhle přestat. Můžu říct, že jsem ráda, že ty žitelky pod tím polštářem nebyly.
Asi je to jenom o zvyku. Přišla jsem teď domů, nikdo nikde. Normálně bych se řezala. Přiznávám, že jsem měla chuť jít hledat k babičce tu svojí žiletku, ale pak jsem šla radši sem napsat článek. Ano blog mi pomáhá. Musim vlastně najít víc věcí, co mi pomáhá od řezání. To mi připomíná můj domácí úkol na další konzultaci.
Nemůžu jíst... Ale nevím, jestli je to tím, že jsem zamilovaná, což na 100% jsem. Ale bude to taky tím, že mi chybí řezání. Vlastně to byl včera tejden, co jsem se neřízla. Tejden byla vždycky taková nepřekonaná hranice. Teď jsem jí prolomila. Je to kritický. Zhubla jsem 2,5 kila. Od chvíle, co jsem byla si zatrhla řezání a začala chodit s Vojtou. Obojí dohromady tomu přidalo. Vždycky když se zamiluju, tak nemůžu láskou jíst... Ale že by až takhle. Když jsem začla s Dortem byly to dvě kila dole za tejden nebo dva. S Vojtou jsem pět dní a mám 2,5 dole. Divný. Pokaždý když jsem si stoupla na váhu modlila jsem se, aby kila nepřidaly, ale teď se modlím, aby neměla zase míň. Už mám pod 52... Měla jsem přes 54...
Ale jsem happy. Kdyby šli Vojta a řezání dohromady, byla bych úplně happy. Ale tyhle dvě věci dokromady fakt nejdou.

Nobody cares.

6. ledna 2014 v 21:55 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
fakin' life.
Jsem už totálně v prdeli. Se všim.
Jo, to soustředění na gymnastice bylo super. Byli tam dva Ondřejovi kámoši a samozřejmě o mně a Ondřejovi všechno věděli. On jim to řekl. Kam zmizely ty kecy o tajemství a vyhrožování, jestli to někomu řeknu? On sám to vykecal. Nehorázně jsem ho seřvala, že myslí jenom na sebe. Řekl, že jemu to je jedno, kdo se to dozví... Ale mně ne! Kluk, kdy má 'kamarádku' je borec, ale když má holka 'kamaráda' je děvka. Teď bude každej vědět, že jsem děvka. Nehorázně jsem ho seřvala a pohádali jsme se. Ptal se mě, jestli se ještě řežu. Jo řežu, ale jemu do toho nic neni. Začal se do mě v tu ránu srát, jak jsem blbá a že potřebuju pomoct. Já ale nechci! Prej, že to někomu musim říct... Řekla jsem mu, že byla chyba mu o tom něco říkat, že byla chyba, že naše 'přátelství' neskončilo s prázdninama, že vůbec někdy začalo. On byl celej chyba. "měla jsem ti tenkrát dát facku, když ses na mě vrhnul. neudělala jsem to, protože jsi byl náhradou za Dorta - první po ruce." poslední slova, odlousouhlasil, že jsem na tom u něj byla stejně. Nebyla... Kam se poděla ta kráska, to množství lásky, které jsi mi projevoval. "kámo ty umíš dobře hrát (y)" dodala jsem ještě. Nebránil se. On ví jak to je. Já ne a nesere mě to. Koho zajímá, jestli mě nějakej trotl miluje, když je to trotl... Poslední věc: "to co dělám svýmu tělu je čistě moje věc a pokud nechci abys to řešit tak to prostě řešit nebudeš!" Pak jsem si ho blokla. Tak to byl vážení přátelé Ondřej, největší debil, kterýho jsem kdy potkala a největší chyba mýho života.

Dort. Chce se mi brečet. Ne, vážně. Kvůůli němu brečim každej den, jenco přijdu ze školy domů. Dneska jsem ho potkala třikrát. Nevím jakej měl účes, nevim co měl na sobě. Jenom jsem ho zahlédla, sklopila zrak a neodvážřila se na něj podívat. Proč? Stydím se za všechno tohle. Že se pro něj řežu, propláču noci... Jednou mu přede dveře postavím kýbl mejch slz se vzkazem 'chybíš mi'. Nemůžu se podívat do jeho očí, protože mě to raní a připadám si jako lhářka, co stále něco skrývá. Nemůžu vidět jeho rty, aniž bych je chtěla políbit. Nemůžu vidět jeho, aniž bych ho chtěla obejmout. Tohle není život, tohle jsou muka.

řežu se dál každej večer. V mobilu mám na tapetě drastický fotky s řezáním a nepřijde mi to divný. Kámošky to viděj... Ani to mi nepřijde blbý. Jsem jaká jsem. Sama sebou, svéprávná. Kámoška mi do chatu píše, ať toho nechám, okamžitě. Nechci. Pak jsem konzultovala s babičkou. Neřeka jsem jí, že se řežu, ale že jenom miluju ty obrázky a gify. Řekla jsem to i mámě. Nic na to neřekla. Tak jsem jí dneska večer oznámila, že jsem objednaná k psycholožce a veškerou léčbu si sama zařídím a všechno, co tý psycholožce řeknu, bude lékařský tajemství a ona se nikdy nedozví, co se děje. Protože se o mě nestará a nic jí nezajímá.

Do konce tejdne vydržet, pak jdu k psycholožce.

Ztracená

3. ledna 2014 v 0:55 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Ztracím se ve vzpomínkách na něj. Těžko uvěřit, že něco tak krásnýho skončilo. Jak každý ráno lítal k podchodu. Když nestíhál tak sprintoval, abych na něj nemusela čekat. Políbil mě, obejmul, chytil za ruku a pak následoval každodenní rozhovor dvou nejlepších kamarádů. Když jsme nemohli bejt spolu, napsal, jak moc mu chybím. Stále mě ujišťoval, že mě miluje, podporoval mě, chválil, utěšoval, povzbuzoval... Toho je. A všechno pryč. Je to skoro půl roku. No a co? Já ho pořád miluju.
Když si na druhou stranu vzpomenu, že tohle byly jenom ty světlejší okamžiky, je to zas jinak. Třeba když se uplně vykašlal na naše společný víkendový plány, protože se mu zrovna nechtělo. Nebo nemohl, jenomže neudělal nic proto, aby mohl. Nenáviděla jsem na něm tohle. Ničil mě tím občasným nezájmem. Ale většinou to vydrželo pár dní, pak se mi omlouval a říkal, jak jsem mu chyběla. Jednou jsem na něj fakt vyjela. Pak se mu omlouvala. Ale on nestál o omluvy, jenom mi utřel slzy, políbil mě a řekl, že je to jeho chyba. Řekla jsem si, že tohle už nikdy nesmím udělat.
Zoufalost, zoufalost. Zase mi nezavolal a nezajímalo ho, že sedím doma s něčím ostrým v ruce. Nikdy si nevšiml jizev. Hledala jsem náhrady tak zoufale, až to prasklo. Zašla jsem fakt daleko, když jsem to dělala před očima jeho kámošů. Vztah skončil se sdělením mého výroku, že tohle už nemá cenu. Nemělo. Protože jsem se chovala takhle.
Věř mi, změnila jsem se. Vím, že chci jenom jeho a nikoho jinýho. Zkoušela jsem si někoho najít. Dokonce jsem měla kamaráda, po kterým jsem dlouho toužila i během vztahu. Nezamilovala jsem se. Nešlo to. Ve finále jsem myslela na něj během líbání a tak. Pak byl druhej kluk, co se mi líbil a když nás on viděl, hrozně ho to bolelo. Viděla jsem to v jeho očích. Já nemohla v tomhle pokračovat, toho kluka jsem začla ignorovat, ikdyž jsem uněj měla dost slušnou šanci. Je fakt hezkej, namakanej fotbalista, sen půlky holek ze školy. Ale co je to hle oproti klukovi, kterýho jsem nejvíc kdy milovala? Který byl pro mě v jednu chvíli vším? Který mě dokáže nejlíp povzbudit, utěšit, podpořit a rozumí mi?
Co je tohle za život bez něj? A on je vedle mě a já nemůžu být s ním! Jenom se bojím, že řekne: Lidi se nemění, je příliš pozdě... Ale já prostě k němu přijdu, chytnu ho za límec a pořádně s ním zatřesu zatímco budu křičet: "Jsi ten jedinej, jsi pro mě vším!!! Chapeš, že tě miluju?!?!!! Já bez tebe nemůžu bejt!!! prosím...!
Mám to video, je tam tohle všechno... Já nemám odvahu to odeslat...