Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Nezapomínám

30. ledna 2014 v 0:19 | Eleanor Blackburn
Ano jsem teď šťastná. Ano myslím že ano. Mám nejlepšího kluka pod sluncem, kamarádky prakticky nepotřebuju, takže o problém méně. S rodičema si teď rozumím, neboť už nemám tajemství. Kromě jizev teda. K těm se nedostanou. Jedinej kdo se k nim může dostat je Vojta. A taky jednou dostane...
Tenhle problém už jsem tu řešila. Teď problém dneška. Vzpomínky, děsivý vzpomínky. Self-harm everywhere. Všude vidím jizvy, krev, žiletky... ve všem to dokážu najít. Pohled na moje jizvy znamená vzpomínky na minulost. Jak a proč to začalo, žiletka klouzající po kůži, krev stékající z ran... navíc mám na to někdy hlasitý kecy. Ale to je mi jedno. Kámoška říkala že si přivřela prst do dveří a náš vtipný vedoucí se ze srandy zeptal proč a já jenom: "heh self-harm asi ne" nikdo nevěděl co to je.
Pak si dělal srandu že se dobře maluje špendlíkem na kůži a já: "hm nebo žiletkou." Pod peřinou si teď mažu jízvy... prostě to tu furt je se mnou v podobě vzpomínek...
Už nemyslim na Dorta. Co jsme spolu prožili a tak. Jenomže teď je tu jeden kluk co má snad stejný oči jako on. Je v pohodě, bavím se s nim, ale když se na mě podívá nebo se zatváří stejně kako Dort, §kibne to ve mně, zatemní se mi před očima a řeknu si jen: "ne, ne, prosím ne... zmiz mi z tý zatracený hlavy..." a pak je zas vše v pohodě.
Dneska jsem ani nestihla napsat miláčkovi a pak když jsem chtěla už nebyl online ani na viberu. Tak jsem mu tam jenom naházela vzkazy, jak moc mi chybí. Nojo když jsen s nim nemám čas se zabývat vzpomínkami... potřebuju ho. Asi jako tlačítko delete this memory v hlavě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama