Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Únor 2014

I hurt too

23. února 2014 v 23:12 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Dnešek... bomba fakt.
Ráno jsem se vzbudila veldle hromady kapesníků (nebyly od krve a neležela tam žiletka! juchuu) ale znova se mi přehrál náš poslední rozhovor. Pak mi Vojta psal, že chce přijet a já mu řekla, že pojedu na brusle. Jela jsem a on mi psal. Já jenom jela dál, brečela a poslouchala depresivní písničky. Pak jsem mu napsala ať teda přijede, ale byla jsem připravená na všechno, i rozchod a tak. Když přijel, řekl mi akorát 'ahoj', chytil mě za ruku a šli jsme. Nemluvili jsme, ale chtělo se mi brečet. Nevěděla jsem jak začít. On začal tím, že byl naštvanej na mě, a neví ani pořádně proč. Řekla jsem mu, že to nemá cenu s nim řešit, když ani sám neví, co cítí. Ale že fakt nebylo hezký co mi napsal. Půlku noci jsem kvůli tomu nespala. Neomluvil se mi, tak jsme ještě chvíli mluvili, když zase začal narážet na to, že za všechno může moje řezání, a že kdyby ho nebylo, neměli bychom problém. Ne, tohle prostě ne. Zastavila jsem se a řekla: "Víš dřív, když jsem ty věci dělala, říkala jsem si, že holka jako já nemůže mít kluka. Prostě že vztah a tohle, ačkoli je to minulost, nejde dohromady. Když jsem ale potkala tebe, všechno se změnilo, ale teď jsi mě donutil znova pochybovat!" Asi to nepochopil a jenom na mě koukal. "Tohle už asi prostě nemůže fungovat," řekla jsem a šla dál, čekala jsem, že zůstane stát na místě. Aspoň takhle by to udělal Dort. Nedovolil mi jít, chytil mě a řekl: "Nechci aby to skončilo, nechci o tebe přijít." pak se mi dokonce omluvil za to co řekl včera. "Nenuť mě abych se ti omlouvala za svou minulost. Víš že bych to změnila, kdyby to šlo, ale nejde to. A prosím, neříkej mi už nikdy tamto. Já vím, že je to pravda. Není to tak hrozný, dokud jí nevyslovíš, bolelo to, hrozně..."
Usmiřovací písnička:

So fuckin down

22. února 2014 v 23:46 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
né, prosím, né. Přestaň, prosím. poznáš že miluješ, když tě to bolí. Když to tolik bolí, máš chuť udělat cokoli, co ti od toho pomůže. Ikdyž by to mohla bejt jiná jakákoli bolest.
Říká se, že nejvíc bolí, když vás někdo zklame. Ale to není pravda, nejvíc bolí, když zklamete někoho, koho máte rádi a nechcete ho zklamat. to je bolest. To je nenávist k sobě samému! To je chuť si ublížit nebo se jakkoli potrestat. Kolikrát v životě jste cítili vinu? Mě dává každej na jevo vinu. Od malička, pokus se něco stalo, byla jsem první na ráně. Ona za to může. Pak přišla sugesce. Když vám někdo pořád dokola říká, že za všechno můžete, vsugerujete si, že to nejspíš tak bude. Zhroutil se mi první vztah. Uršitě za to můžu já, říkala jsem si. Dodnes nevím, jak to vlastně bylo. A nebyla chyba, že jsem se řezala, nebyla. Bylo to fajn, jenom teď prostě další sugesce, že řezání je špatný. Všichni kolem to říkaj a já to začla říkat taky. Ale tohle nejsem já. A já lhát neumím. Poslední otázka psycholožky: "co si teď o sobě a řezání říkáte? Byla to blbost?"
Nebyla!!! nebyla, nebyla!!! Krčila jsem rameny, sto chutí jí to říct. Pak když jsem tam byla potřetí, tak zas nový jizvy na ruce ale neřekla jsem nic. Mlčela jsem a tvrdila, že jsem v pohodě. Nejsem, já to vím. Všem říkám, že jsem. Ona mi to věřila, všichni mi to věří.
Já ho zklamala. On mě nebere takovou jaká jsem. "Kdybych jsi zjisil všechny ty věci o tobě, tak bych tě nechtěl poznat." tohle mi řekl tak před pěti minutama. I'm so fuckin down. Poslední člověk kvůli ktyrýmu jsem se doteďka držela. Vojto, promiň že jsem tě takhle zklamala, ale já taková byla už než jsme se poznali. Nebeš mě takovou, chápu to.Taky pochpopim, jestli se na mě teď vykašleš. Vrátim se ke svýmu starýmu životu... Akorát ti musim říct, že tys zklamal mě, že jsi byl schopnej tohle říct, žes mě v tom nechal... Slíbil jsi, že přesně tohle neuděláš. Já věděla, že tohle bude konec.
Potřebuju pryč. Změnim školu nebo výměnej pobyt v zahraničí, já nevim. Ale chci pryč.

Život je jenom hra

17. února 2014 v 20:32 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Jako se zpívá v mojí oblíbený písničce: "There's no one to call 'cause I'm just playing games with them all (Rihanna - What Now)
Celej můj život je hra. Několikrát už se mi blížit game over, když jsem měla sebevražedný myšlenky. Prostě si jenom hraju se životem a každým dnem se posouvám do vyšších levlů. Jediný co vim je, že nic v mym životě není myšleno vážně. Nepřipouštím si, že je mezi mnou a kámoškama konec. Je, ale já si dál hraju a zkouším, co vydrží. Já už hůř klesnout nemůžu, na dně jsem už byla. Odrazila jsem se a vyletěla nahoru nade všecko. Jsem nad věcí a nikomu nedovolím, aby mě zase srazil dolu.
No s kym ještě hraju hry? Především sama se sebou. Sama se svými city. Vím, kdy poseru písemku, vím kdy prohraju a vyhraju a občas je zábava i prohrát. Je to můj žívot, moje hra. Get win, get lost. Pak hraju s lidma ze třídy, jako s kámoškama. Ubližujou mi já vím. Poslední dobou mi všichni ze třídy ubližujou. Vyjímkou jsou tak tři, čtyři lidi. Vlastně mám jednu kámošku a jednu holku, se kterou se jakžtakž bavim a pak kluky. joo kluky, s těma si tak ráda hraju.
Dnešek byl bomba. Hry s kámoškama. Takový ty vražedný, hádky a tak. Pak s Dortem. Dneska jsme si hráli celej den kdo koho zabije pohledem. Bylo hezký koukat se na turnaj v bowlingu. Jeden kapitán můj Vojta a druhej Dort. Nejlepší Vojta furt pojď naserem ho. Tak jsem hrála hru s Dortovými nervy, že jsem tim zvrátila průběh celýho turnaje. Najednou Dorťas přestal dávat striky a házel tam klidně 2 žlábky, jenomže potom jsem tam začla Vojtu tak vzrušovat, že to posral on a Dorťas vyhrál. Už mě nebavilo na něj svůdně koukat.
S rodičema jsem si hezky pohrála, když jsem při pondělku přicestovala domu v půl sedmý, což u mě doteďka nebejvalo zvykem, ale za 2 dny mi bude 16, takže už mě berou jako dospělou holku, co se o sebe umí postarat, občas mi pomůžou s učením a jinak jsme jak kámoši. další hra.
Jedinej s kym si nesnažim jenom hrát je Vojta. Já ho miluju, bezpodmínečně. unconditionally ♫ Ale někdy mi to fakt nedá a sklouzávám zase k hraní her na svůdný pohledy na jiný kluky, nenápadný doteky spolužáků, bavění se v jeho přítomnosti s jinými kluky a tak. A on? Na hru přistupuje a hraje o mě. Ale pokaždý když skončim u něj v náruči, tak řekne, že zas vyhrál. Ale já nikdy neprohrávám, vždycky dostanu, co chci. A baví mě provokace. Zničehonic říct, ať mě nechá, on pak prosí jenom o polibek. Dneska jsem ho odmítla za celej den ve škole vidět. Byl odpoledne celej žhavej.
A tohle je moje hra, můj život. Já to miluju a nehorázně mě to baví. Ale vím, že když prohraju, nebudu se mít o co opřít. Prohraju v jedinym případě - když ztratim Vojtu. Tohle už se mi stalo s Dortem. Taky hry, taky se všema krom jeho. A on mě zrovna nechal.
tak jak dopadne tahle hra zvaná život?

Bolí mě to za tebe

13. února 2014 v 23:38 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Já vím je to špatně. Je to adrenalin.
Dneska jsme s Vojtou stáli na chodbě, zrovna mne políbil a já se hned koukla stranou. Šel tam Dort, jeho oči visely na nás. Podíval se na mě s výrazem týraného štěněte. Vojta se rozesmál, byl to hnusnej škodolibej smích. Na Dorta jsem se krátce koukla se zmatenýn výrazem ve tváři. Chtěla jsem něco udělat... nějakej adrenalin to chtělo, tak jsem se k Vojtovi přitulila ještě víc a pousmála se. Možná mnou projela bolest víc než v Dortovi. Chtěla jsem říct počkej, promiň. Ale jak blbě by to vyznělo. Nechodíme spoli přece, já nemám povinnost na něj brát ohledy. Potřebuju někoho na hraní. To je ten adrenalin! Svádět ho a pak mu ukázat že to není lehký mě získat. A přitom se s nim chci kamarádit!! Haha já nevim co chci. Kamaráda určitě. Dneska mě přišel spolužák vytáhnout z depky. A taky fajn, možná nepotřebuju Dorta. Jenom prostě někoho. Jo měla jsem depku a Vojta tp věděl tak jsem mu řekla ať to neřeší a on odepsal jenom 'ok'. Tak 'ok'. Naah mám zase rozškrábaný rucee. Stejně jsme nassobotu domluvený na prázdnej byt a jenom my dva, takže se to dozví. Adrenalin a je mi to jedno! Hrajem dál hru zvanou život. Losuju další kartu v podobě dalšího dne.

Adrenalin

12. února 2014 v 23:15 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Taky ho milujete a potřebujete k životu? V určitých mezích....
Ano v určitých mezích... Já jsem tak trochu mimo. Můj adrenalin číslo jedna bylo řezání. Proč říkám bylo? Řekla jsem si že přestanu. Přestala jsem ale ne na moc dlouho. Dá se říct že to bvůbecylo měsíc, měsíc jsem se opravdu neřízla. Je to díky Vojtovi. Sice o ničem neví, neví jak moc mi pomáhá tim že je vůbec se mnou. Já se divim že to vůbec vydrží. Svoji situaci teda zkusim popsat pomocí dnešního dne a včerejšího večera.
Včera mi Vojta psal depresivní zprávu že mu musim pomoct a že neví co má dělat. Vůbec jsem nevěděla o co šlo. Hrozně jsem se o něj bála že se něco vážnýho stalo. Nespala jsem skoro celou noc, ppořád jsem čekala že mi zavolá nebo aspoň napíše co se stalo.
Uvědomila jsem si že když on bude v průseru nebo neschopnej, nemám nikoho. Nemám kamarádky, aspoň ne ty co jsem měla dřív. Co jsem se jim mohla svěřit. O řezání on neví. Kámošky věděly, ale co je to za kamarádství na baterky? Vlastně by mě strašně lákalo
mít pravého kamaráda, nejlíp gaye. Tisíckrát mi řekněte jak jsem úchylná. Řekněte mi to milionkrát, když řeknu že chci aby mě Vojta podezíral z nevěry a zároveň bych mu mohla říct že to není možný když je ten kámoš gay. Mohla bych u něj přespávat, objímat ho, chodit s nim ven... chci kámoše kluka, stejně tak citlivýho. a teď se do mě pusťte - já chci aby ten kámoš byl Dort! Ono už to tak i bylo, skoro, akorát jsme si nevěřili a neměli všechno vyřešený ale já věřim že my dva bychom si jako kámoši rozuměli. Po večerech si představuju jak mě objímá a utěšuje ale polibek s ním mě nenaplňuje, nechci to, já přece kluka mám. Já chci jenom kamaráda, psychickou podporu. Dneska se na mě na obědě dlouze zadíval a poprvý jsem si neříkala koukni na tu kočku o kterou jsi přišel ale tady je holka co chce pomoct a je ochotna pomoct tobě. Chybíš mi. On mě potřebuje já to vím. Ten jeho pohled mne tak vzrušil. A kdyby na tohle přišel Vojta byl by to průser. Aaaah adrenalin!

Včera jsem si rozškrábala kůži na ruce do krve a dneska rande s Vojtou a zase zakrejvání. Aaaah adrenalin!
Jsem posedlá, já vím, blázen, magor, psychopat. Vojta pojď dělat něco úchylnýho. Dorte pojď mě obejmout. Nechť krev teče z mé ruky. Adrenalin!!!

Jediný co mám

8. února 2014 v 23:30 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Všechno se vlní do rytmu jediné písně. Nostalgická melodie, musím jí zpívat. Všechno si uvědomuji v průběhu několika minut, co tahle píseň trvá. Každý její tón je naplněn vzpomínkami, pocity a emocemi. Nevím, proč pláču. Asi slzy štěstí nebo mi to přijde natolik dojemné... že osud nás dva spojil.

Začla jsem psát novou kapitolu a nedokončila jsem tu starou. Nebo je to jedna? Jakmile se mi jí podařilo číst, zabouchla jsem bez přemýšlení knihu a přivřela do ní něčí prsty. Byly jeho, smutným výrazem se na mě podíval, jakoby chtěl, abych četla dál. Znovu jsem knihu otevřela a začala číst novou kapitolu, rozplakal se, chtěl dočíst tu starou. Ta už skončila, odpověděla jsem. Utekl. Přišla jsem za ním s tím, že jsem se rozhodla pokračovat v té staré, ale on řekl, že už přece skončila. Ve tvé mysli si jí už uzavřel. Uzavřel kapitolu mé knihy. Tedy vlastně kapitolu mého života. Dort, olízni polevu, je sladká jak med, ochutnej vnitřek a skřiví se ti výraz ve tváři. Sbohem, Dorte.
Někde v koutě ležela rozepsaná kapitola. Měla jsem pouze začátek. Slité barvy, hlasité melodie, vůni alkoholu a chlad mlhy, ze které se vynořil. Nikdy bych netušila, že tohle je on. Vím, že jsem najednou vyskočila na nohy a nevím, jaká síla to dokázala. Vím, že se v ten moment všechno změnilo. Jako by můj osud vzal do ruky tužku a začal rychle psát. Nezastavila jsem ho, lajnuj mi život dál a piš si ty přeslazené kraviny o dortech. On ale nepsal o dortech... dokonce ani Dortech. Psal o tom klukovi, co dosud nevystoupil s objetí mlhy a já stále neviděla jeho tvář. Kdo to je?
O pár minut později sedím naproti němu a mluvíme, jenom mluvíme. Co mě na něm tak přitahuje? Osud mi zatím, nechce své odpovědi ukázat. Ale tuším, že se dostávám do jiné dimenze a žiju kdesi jinde. Dostala jsem se Dortova království, ve kterém velely jeho nálady. Sice mi stále zasahuje do života asi tisícema zprávama, které mi přicházejí na mobil. Jak to ale dokážu ignorovat? Vždyť i když jsem vždycky sebevíc chtěla, nešlo to. Teď tu sedím, mobil vibruje v kapse a já se stále dívám do těch cizích očí. Už mi vlastně nejsou cizí. Svět se houpe jako na vlnách šílenosti. Jak moc šílené je dotýkat se člověka, kterého vidím poprvé v životě? Jak moc šílené je dotýkat se ho, stejně jako autora tisíce zpráv na mém telefonu? Nic nebylo tak šílené jako od toho všeho utéct. Nejšílenější věc, co jsem kdy udělala, byl návrat z říše snů do reality Dortova království.

Jako by uplynula věčnost. Vlastně to věčnost byla... půl roku osud psal nesmyslnou kapitolu o krvi, sebevražedných myšlenkách, sebepoškozování a smutku. Možná stále stejná kapitola jako Dortovo království. Jako by mě zavřel do jedné ze svých komnat v zámku a nutil mě trpět. Nemohla jsem utéct, držel mě pod zámkem. Byla jsem svázaná svými vlastními city k němu. Byl pro mě princem, později se z něj stal král. Ten král byl tyran. Stále mě pronásledoval jeho nevinný výraz a ta hrůza, co se skrývá uvnitř.

Přišel blesk z čistého nebe. Nebe tedy moc čisté nebylo. Už půl roku zamračené. Ale bylo to něco tak nečekaného, že jsem sama nemohla uvěřit. Přišel on a donesl mi tu moji rozepsanou novou kapitolu mé knihy. Tedy mého života. Myslela jsem, že mi jí Dort sebral a roztrhal jí. Ale protože jsem tenkrát utekla, můj rozepsaný osud zůstal tam, co jsem ho opustila. Vedle něj. Jako by mi teď rozepsanou kapitolu podával a říkal: tu máš a piš dál. Já jsem odpověděla: Ne od teďka budeme psát společně. Vyrazili jsme tedy do tmy nočních Poděbrad, sami dva a oba jsme věděli, co se stane. Osud nám nic říkat nemusel, vždyť tohle píšeme my dva. Chytil mě za ruku. Byla to jako výzva. Budeš dál kráčet se mnou? Zároveň se jeho ruka stala pomocnou. Záchranným lanem, které mě vytáhlo z jakési propasti. Dortovo království leželo v propasti. Tolikrát jsem se snažila po jejich stěnách vyšplhat a utéct. Nedařilo se mi. Jedině cizí pomoct mě dokázala vytáhnout. Znovu mám šanci se dívat do těch očí. A vím, že tohle se neděje v jiné dimenzi, tohle je můj život a já mám v ruce tužku a píšu, píšu si svůj život. Nesmím gumovat a v tuhle chvíli to ani nepotřebuju. Jsou ale okamžiky, které nelze popsat slovy, protože jsme si je vyloženě namalovali. V objetí tmy a chladného zimního večera líbající se pár v pozadí utichlého opuštěného nádraží. Ten obraz mám v hlavě, i když jsem ho v životě neviděla. Jenom cítila. Kéž by nás malíř v tu chvíli namaloval, abych si mohla uchovat vzpomínku. Kéž by nás malíř maloval každou chvíli, co jsme spolu. Možná je správně, že je jen cítíme. O to víc si vážíme těch pocitů a emocí, které se v nás perou o přední místo, když jsme spolu. Všechno mi najednou přijde tak šílené. Ale vím, že nejšílenější by bylo znovu odejít. Kdybych někdy chtěla, prosím chytni mě za ruku, nepouštěj a donuť mě poslechnout si tuhle píseň a slibuju, že začnu plakat a padnu ti do náruče.



Challenge

2. února 2014 v 20:07 | Eleanor Blackburn
Jsem dlouho nezmínila, že hubnu. Teda nejsem žádná anorektička nebo něco takovýho. Jenom jím pravidelně. Občas i zdravě, ale dneska ne. Vojta mi přivezl čokoládu, tak už je ve mně, pak jsem tu dožrala popcorn, co po nás zbyl i s brambůrkama, potom chlebíčky a ještě buchtu... no dneska jsem si to podělala, ale o to víc jsem cvičila. No prostě jsem už zhubla od vánoc asi dvě až tři kila. a je to vidět :) 1. fotka: 27.12. 2013 a 2. fotka: 2.2. 2014. I'm proud of myself :)

Pravda

2. února 2014 v 10:21 | Eleanor Blackburn |  Básničky

Chceš pravdu, stačí říct.
Aspoň si potvrdíš, že ses mohl splíst.
Ty o mně nevíš zhola nic,
kdybys jen věděl, byl bys už pryč.
Byl bys pryč, daleko ode mě.
A černé myšlenky měl bys v hlavě.
Nemohl bys z hlavy dostat, co se mi vlastně stalo.
A proč jen všechno, co bylo mezi námi, takhle selhalo.
Stačila pravda, pak rychlý spád.
O moje zdraví, začal ses bát.
Utekls a za sebou jsi mě nechal.
Nikdy jsi mi neřekl, kam jsi tolik spěchal.
Stačila pravda a vše bylo pryč.
Z nevinné lásky nezbylo nic.
Snad přestanu litovat.
Nemohls mě milovat.
Kdo miluje, neutíká,
z problémů se nevyvlíká.
Pravdě je těžké věřit, já vím.
Jenom prosím tě počkej, až to dopovím.
Nejsou věci, jak se zdají.
Jak do sebe zapadají.
Kde je pravda? Pořád nevíš?
Nikdy správně neodpovíš.
Shhhhhhhhh, it's secret.
(bojím se říct Vojtovi pravdu, tak jsem mu aspoň napsala báseň)

Neumím být šťastná

1. února 2014 v 23:33 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Už vím proč nejsem šťastná. Neumím to. Neumím žít mezi lidma a být šťastná. Můj vysněný život. Jet daleko, daleko pryč. Mít vlastní byt, klidně pracovat nebo studovat whatever. Hlavně abych se přitom nemusela svlíkat a mohla mít dlouhý rukávy. Byla bych ale sama. Žádný kontrolování. Dělala bych si svoje věci, co chci. Ať se to lidem líbí nebo ne. Jakým lidem? Vždyť přece nikoho neznám. Nemám kamarádky, přítele, rodinu jsem nechala kdesi v minulosti. Seru na všechny lidi. Nikdo nevidí moje jizvy. nic nemusím skrývat. Navždy sama v depresi. Bez jinejch lidí. Nikdo nemá kecy a neřeší mě. chci, chci, chci!!