Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Jediný co mám

8. února 2014 v 23:30 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Všechno se vlní do rytmu jediné písně. Nostalgická melodie, musím jí zpívat. Všechno si uvědomuji v průběhu několika minut, co tahle píseň trvá. Každý její tón je naplněn vzpomínkami, pocity a emocemi. Nevím, proč pláču. Asi slzy štěstí nebo mi to přijde natolik dojemné... že osud nás dva spojil.

Začla jsem psát novou kapitolu a nedokončila jsem tu starou. Nebo je to jedna? Jakmile se mi jí podařilo číst, zabouchla jsem bez přemýšlení knihu a přivřela do ní něčí prsty. Byly jeho, smutným výrazem se na mě podíval, jakoby chtěl, abych četla dál. Znovu jsem knihu otevřela a začala číst novou kapitolu, rozplakal se, chtěl dočíst tu starou. Ta už skončila, odpověděla jsem. Utekl. Přišla jsem za ním s tím, že jsem se rozhodla pokračovat v té staré, ale on řekl, že už přece skončila. Ve tvé mysli si jí už uzavřel. Uzavřel kapitolu mé knihy. Tedy vlastně kapitolu mého života. Dort, olízni polevu, je sladká jak med, ochutnej vnitřek a skřiví se ti výraz ve tváři. Sbohem, Dorte.
Někde v koutě ležela rozepsaná kapitola. Měla jsem pouze začátek. Slité barvy, hlasité melodie, vůni alkoholu a chlad mlhy, ze které se vynořil. Nikdy bych netušila, že tohle je on. Vím, že jsem najednou vyskočila na nohy a nevím, jaká síla to dokázala. Vím, že se v ten moment všechno změnilo. Jako by můj osud vzal do ruky tužku a začal rychle psát. Nezastavila jsem ho, lajnuj mi život dál a piš si ty přeslazené kraviny o dortech. On ale nepsal o dortech... dokonce ani Dortech. Psal o tom klukovi, co dosud nevystoupil s objetí mlhy a já stále neviděla jeho tvář. Kdo to je?
O pár minut později sedím naproti němu a mluvíme, jenom mluvíme. Co mě na něm tak přitahuje? Osud mi zatím, nechce své odpovědi ukázat. Ale tuším, že se dostávám do jiné dimenze a žiju kdesi jinde. Dostala jsem se Dortova království, ve kterém velely jeho nálady. Sice mi stále zasahuje do života asi tisícema zprávama, které mi přicházejí na mobil. Jak to ale dokážu ignorovat? Vždyť i když jsem vždycky sebevíc chtěla, nešlo to. Teď tu sedím, mobil vibruje v kapse a já se stále dívám do těch cizích očí. Už mi vlastně nejsou cizí. Svět se houpe jako na vlnách šílenosti. Jak moc šílené je dotýkat se člověka, kterého vidím poprvé v životě? Jak moc šílené je dotýkat se ho, stejně jako autora tisíce zpráv na mém telefonu? Nic nebylo tak šílené jako od toho všeho utéct. Nejšílenější věc, co jsem kdy udělala, byl návrat z říše snů do reality Dortova království.

Jako by uplynula věčnost. Vlastně to věčnost byla... půl roku osud psal nesmyslnou kapitolu o krvi, sebevražedných myšlenkách, sebepoškozování a smutku. Možná stále stejná kapitola jako Dortovo království. Jako by mě zavřel do jedné ze svých komnat v zámku a nutil mě trpět. Nemohla jsem utéct, držel mě pod zámkem. Byla jsem svázaná svými vlastními city k němu. Byl pro mě princem, později se z něj stal král. Ten král byl tyran. Stále mě pronásledoval jeho nevinný výraz a ta hrůza, co se skrývá uvnitř.

Přišel blesk z čistého nebe. Nebe tedy moc čisté nebylo. Už půl roku zamračené. Ale bylo to něco tak nečekaného, že jsem sama nemohla uvěřit. Přišel on a donesl mi tu moji rozepsanou novou kapitolu mé knihy. Tedy mého života. Myslela jsem, že mi jí Dort sebral a roztrhal jí. Ale protože jsem tenkrát utekla, můj rozepsaný osud zůstal tam, co jsem ho opustila. Vedle něj. Jako by mi teď rozepsanou kapitolu podával a říkal: tu máš a piš dál. Já jsem odpověděla: Ne od teďka budeme psát společně. Vyrazili jsme tedy do tmy nočních Poděbrad, sami dva a oba jsme věděli, co se stane. Osud nám nic říkat nemusel, vždyť tohle píšeme my dva. Chytil mě za ruku. Byla to jako výzva. Budeš dál kráčet se mnou? Zároveň se jeho ruka stala pomocnou. Záchranným lanem, které mě vytáhlo z jakési propasti. Dortovo království leželo v propasti. Tolikrát jsem se snažila po jejich stěnách vyšplhat a utéct. Nedařilo se mi. Jedině cizí pomoct mě dokázala vytáhnout. Znovu mám šanci se dívat do těch očí. A vím, že tohle se neděje v jiné dimenzi, tohle je můj život a já mám v ruce tužku a píšu, píšu si svůj život. Nesmím gumovat a v tuhle chvíli to ani nepotřebuju. Jsou ale okamžiky, které nelze popsat slovy, protože jsme si je vyloženě namalovali. V objetí tmy a chladného zimního večera líbající se pár v pozadí utichlého opuštěného nádraží. Ten obraz mám v hlavě, i když jsem ho v životě neviděla. Jenom cítila. Kéž by nás malíř v tu chvíli namaloval, abych si mohla uchovat vzpomínku. Kéž by nás malíř maloval každou chvíli, co jsme spolu. Možná je správně, že je jen cítíme. O to víc si vážíme těch pocitů a emocí, které se v nás perou o přední místo, když jsme spolu. Všechno mi najednou přijde tak šílené. Ale vím, že nejšílenější by bylo znovu odejít. Kdybych někdy chtěla, prosím chytni mě za ruku, nepouštěj a donuť mě poslechnout si tuhle píseň a slibuju, že začnu plakat a padnu ti do náruče.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama