Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Duben 2014

Konec a záčátek

28. dubna 2014 v 19:12 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
všechno se změnilo během několika dnů. Dortík mi samozřejmě hned druhej den po tom co mě políbil, ikdyž slíbil, že to neudělá. Jako mě to bylo jedno... Pořád jsem se nějak tak soutředila na Vojtu.
Dortík mi sdělil, že beze mě prostě nemůže bejt. O velikonočních prázdninách za mnou ve čtvrtek přijel a kecali jsme jako kámoši. Udrželi jsme se a nic jsme neprovedli. V pondělí byl u mě Vojta. Nic nebylo dokonalý. Pořád jsme se trošku dohadovali. Navíc furt takový to podezření, že někoho má... No nic moc prostě. Neni to nic moc už dva měsíce.
V úterý jsme měli volno a byla jsem s Dortem. Začali jsme to hodně rozebírat všechno a nakonec mě políbil a řekl, že mě miluje. Nevěděla jsem, co na to říct. Stále přesvědčená, že miluju Vojtu... Proč jsem ho tedy políbila? Vykousli jsme se a potom šli ruku v ruce skrz město, bylo nám jedno, jestli nás někdo uvidí. Je to můj Dort. A pak je tu taky můj Vojta. Nojo Vojta, skoro bych zapomněla...
Zapomněla. Ve středu měl svátek. Zapomněla jsem. Odpoledne jsme spolu byli venku. Jenomže těžko vynutíš lásku. Celej den jsem myslela na Dortíka. A v to odpoledne mi všechno došlo. Nechci veldle sebe mít Vojtu, chci aby na jeho místě byl Dort.
Okamžitě jsem řekla Vojtovi, že se potřebuju soutředit na učení a že mě čekaj závody s gymnastikou a od čtvrtka jsem ho začala ignorovat. Ráno na mě čekal, já nepřišla. Psal mi proč, já neodpovídala. V pátek jsem potkala Dorta, zase jsme pokecali, ale o mým plánu počínajícím ignorací jsem mu neřekla. Fakt jsem se potřebovala soustředit na ty závody. Celej víkend jsem sportovala a všechno si srovnala v hlavě.
No a dneska?
Na férovku jsem se rozešla s Vojtou. Vyčetla mu chyby. Dorta jsem pro jistotu vynechala, ikdyž ten už se leštil kord, jak říkal, prostě se chystal o mně poprat. No popravdě jsem čekala, že mě Vojta nepustí a bude mě držet násilím, jako to dělal už tolikrát. On mi řekl, že se se mnou stejně chtěl rozejít, že prej on se bál týhle scény a tak, Jak řekl Dort: Slabooooch.
No a teď? Mám toho nejlepšího kluka.
On byl důvodem, proč jsem si založila tenhle blog. Abych měla kde plakat nad jeho ztrátou. I když jsem překonala tolik překážek dostala jsem se zpět k němu. Skoro po roce. A vy jste tu se mnou byli. Moji čtenáři, není nad šťastné konce.
Tohle byl román, který začal vzpomínáním na Dorta, pak jsem se začala řezat, ale vy jte tu stále byli a drželi jste mě. Pak přišel Ondřej, kterej mě ještě víc potopil. Ikdyž můj vztah s ním byl nepochopitelný, stále jsme tu byli. Byli jste tu, když jsem plakala pro Dorta. Když jsem začala s Vojtou, tak jsem si tu mohla stěžovat každý den. Vydrželi jste se mnou až do šťastněho konce. Děkuji.
Možná se sem vrátím, přihodím básničku, povídku, whatever. Jenom doufám, že tu už nebudu depkařit. :)))

Utíkej

17. dubna 2014 v 9:35 | Eleanor Blackburn |  Básničky
Seděla v pokoji, seděl sama.
A přemýšlela, co je to zrada.
Zrada byla pravdu se dozvědět.
Sama sobě na vše odpovědět.
Chtěl jenom jedno, nešlo mu o ni.
Jenom mu nedošlo, jak moc jí tím škodí.
Vždyť on jí ubližuje, vždyť on ji raní.
Ublížit slovy je horší než zbraní.
Stále před ním utíká.
Pravdu nikdy neříká.
Za lhaním se schovává.
Ona ví, že prohrává.
Má mu dát to, co chce?
Nebo je to způsob, jak ublížit sobě?
Uteč radši mnohem dál.
Kde budou časy, kdy se ti smál?
Nebude ti ubližovat.
A stále tě ponižovat.
Nebude se ti nikdo smát.
Ty se nebudeš muset bát.
Že další zrada přijde.
Že další plán mu vyjde.
On bude sám, jako dřív byl.
A nezbývá mu než, aby se s tím sžil.
Najdi si jinou, co bude mlčet.
Co nebude potichu brečet.
Co spolkne ty tvé urážky.
A ignoruje narážky.
Najdi si nějakou úplně blbou.

Co se nechá ojet takovou nulou.
(utíkám před Vojtou; duben 2013)

Na rozcestí

13. dubna 2014 v 21:36 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
Jsem v háji, jsme v háji.
Včera jsem si psala s Dortem. Tak normálka, až když jsme narazili na nás vztah před rokem. Byli jsme děcka, co neuměj takovej vztah výst. Měli jsme jistej odstup, moc jsme si toho neříkali a ani po rozchodu se toho moc nezměnilo... Dort to ale chce asi změnit. Začal psát, že to v něm pořád něco zanechalo. Jak si se mnou začal psát, tak začal litovat toho co se mezi náma kdysi stalo. Uvědomil si o co přišel. Začal mi naznačovat, že ke mně pořád něco cítí. Řekla jsem mu, že nevim co mu na to mám říct. Fakt nevim. Vybral si tu nejlepší dobu, kdy mám už dávno jinýho kluka, slavim s ním čtvrt roku výročí a vypadá to že se náš vztah konečně vyhrabal z krize, neboť jsme se pohádali a všechno si do detailu vyříkali. Oslava výročí pak byla super :). No zpátky k věci - Dort se mi začal omlouvat, že se mi zase míchá do života. Jasně jsem mu řekla, že nechci aby se za něco omlouval, že ho chápu. Dokonce jsem přiznala, že ještě o tanečních jsem to cítila stejně. Teď to samé cítí on, jenomže je pozdě. Samozřejmě tohle bylo to s čim se chtěl svěřit kámošovi. Přesně jak jsem to říkala. Já jsem ta holka, kterou miluje a je to divný a trapný.
Pak jsme došli k tomu, že jsme spolu vlastně nikdy neuměli moc mluvit. Ani ve vztahu, ani o rozchodu, ani po rozchodu a bohužel ani teď... V půl jedný jsme se teda domluvili že za mnou přijede.
Dneska přijel. Chodili jsme po stezce, pak jsme seděli pod mostem... no ze začátku jsme se snažili mluvit k věci, moc nám to nešlo, tak jsme se bavili o normálních věcech. Ale pod tim mostem se to rozjelo. Začali jsme o všem mluvit podrobnějc a probírat možnosti jak situaci vyřešit. to hlavní co jsem řekla bylo, že to chci vyřešit, přitom nechci nikomu ublížit. Jenomže to přece nemá řešení. Buď se rozejdu s Vojtou a budu s Dortem. Depku bude mit Vojta. Nebo pošlu do háje Dorta a zůstanu s Vojtou. Depku bude mit Dort. Já budu mít depku v obou případech. Oba je mám ráda, ale každýho jinak. Nevím jak, jakej je v tom rozdíl. Jakobych měla schozifrenii. Nebo žila ve dvou dimenzích najednou.
Dort je toho názoru, že jednoduší je, když se na něj vykašlu a on zase zaleze. Řekl: jen mě kopni do prdele, máš na to právo, přišel jsem pozdě a v blbou chvíli... já to nějak zvládnu... Moje odpověď zněla jasně: "Ne, já nechci." a chytla jsem ho za ruku. To bylo špatně... "Přesně tohle jsme nechtěli..." řekl ale mou ruku nepouštěl. Chvíli jsme si o tom všem co mi napsal povídali a on mi opravdu co očí řekl, že ke mně pořád něco cítí. Obejmula jsem ho, s tim jestli mu to pomůže... Chvíli jsme tam ještě seděli v objetí a drželi se za ruce. Naše rty byli už tak blízko. "Měli bychom jít..." zašeptal. Místo odpovědi jsem ho políbila a on mi to opětoval. Oba jsme ztuhli a po chvíli jsme se políbili naposledy. Tohle je další blbost co děláme... prohlásil.
Pak jsem ho šla doprovodit. Celou dobu jsme se drželi za ruce. Řekli jsme si, že až dojdem na křižovatku, tak se rozloučíme a tohle skončí. Napíšem si, ale dýl. Vím, že mi bude chybět. Na týhle křižovatce se vždycky loučíme. Vždycky tady probíhá to naše 'naposledy'... i v létě to tak bylo... Bezmyšlenkovitě mě líbá, jakoby šlo o něco úplně běžnýho. Pak dlouho objímáme pak se líbáme ještě jednou. 'Já pojedu než se to zvrhne ještě víc.' Říká a loučíme se. Tohle už asi nebude...třeba už se mu nikdy nebudu moct podívat do očí jako před chvílí, ucítit jeho rty na svých nebo ho obejmout. Možná tohle bylo naše naposledy. Cestou domu jsem se pomalu vrátila do reality. Jen co jsem se vrátila domu napsala jsem Vojtovi a on mi po chvíli psaní řekl že se mu zdá náš vztah lepší a lepší. Jo ok. Asi jo.

Wicked game

7. dubna 2014 v 20:31 | Eleanor Blackburn |  Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)
fuuu. Dlouho jsem nepsala. A tolik se toho změnilo.
Vojtu opravdu miluju a on miluje mě. Teď si docela i rozumíme. Naposledy jsem psala v ten čtvrtek, co na mě byl hnusnej. Je na mě občas hnusnej i teď, ale dost se to zmírnilo. Asi na tom byl tenkrát dost blbě... Vím že jsme se tři dny nevíděli. Z toho jsem jeden byla s Dortem. Pak jsem odmítla za nim přijet. Asi mu to bylo divný, ale já byla prostě nějjáká naštvaná a tak jsem si radši psala s Dortíkem.
Pak v tejdnu jsem pro něj napsala nějakou slohovku do školy a od tý doby je nějakej hodnej, takže dost v pohodě. další víkend jsem byla u něj. A moc jsme si to oba užili. byl na mě hodnej. Byl to jeden z našich nej dnů.
Dortík mi začínal psát víc a víc. Vlastně jsem mu nepsala o víkendu, protože jsem byla u Vojty tak se to na mě nějak nahrnulo. Mimo to napsal na twitter, že se moc nimrá v tom co bylo a že je zoufalec. Leželo mi to v hlavě tak moc, že jsem nemohla spát.
Tenhle víkend byl taky fajn. V sobotu byl Vojta u mě. Trošku jsme se tu chytli s rodičema a tak jsme šli pryč. Já se pak do setmění procházela po kolejích a vrátila se domu promrzlá.
Potom mi napsal Dort (ještě ten večer). Teď furt akorát snapchatujem, ale během toho mi napsal zničehonic na fb, že se s něčim svěřuje kámošovi a on mu na to řekl že se mu chce spát. Jsem mu řelka ať se svěří mě. Vypadlo z něj, že je v tom holka, je to divný a trapný, neřekne mi to, nenaznačí kdo to je a nechce abych to řešila, pak zdrhnul. Seš nenápadnej jak hovno ve sněhu.
Nevim , co mám dělat. Miluju Vojtu, nechci zranit Dorta. Bylo by to podruhý :( co teď?
ležím na kolejích, možná dřív najdu řešení, možná dřív přijede vlak.