Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Květen 2014

Psychotic (part 9)

8. května 2014 v 12:58 | Eleanor Blackburn |  Psychotic
"Řekni mi, řekni mi, proč nemůžu mít normální dceru?" křičí máma hned, co vejdeme do předsíně.
"No tak, nech ji, je rozrušená," krotí ji táta.
"Všechno mi vysvětlíš! Proč jsi to dělala? Co tě k tomu vedlo?"
"Rozešli jsme se s Vojtou a včera po Pavlově smrti jsme se dali zase dohromady…"
"Proč jsi za ním včera jela?"
"Řeklas mi to přece!"
"Myslela jsem si, že jste spolu. A co se vůbec stalo?"
"Já nevím. On mi prostě napsal, že pro něj asi nejsem ta pravá… Že už se mnou nemůže být…"
"A tys mu to všechno odpustila?" zmírní máma hlas.
"Jo… On je teď jinej…"
"Jak jinej?"
"On se mi omluvil… Vlastně mu to namluvil všechno Pavel, že nejsem normální a tak."
"Tak to vypadá, že ti osud Pavla odstranil z cesty," konstatuje. Co jsem to řekla? Tímhle jsem mohla všechno prozradit!
"Dozvěděla jsem se to až po jeho smrti. Do včerejška mi bylo záhadou, proč se se mnou Vojta rozešel..."
"Aha. No teda, to je zamotaný mezi váma… Ale co tě vedlo k tomu, že ses pořezala?"
"No přece ten rozchod, ta bezmoc!" nechápe mě. Já už s tím mám problémy… Tak dlouho. Třeba jsem byla slepá, třeba ještě pořád jsem. Někde v hloubi duše vím, že nám to s Vojtou nikdy, nikdy klapat nebude. Ale já jsem závislá. On je moje droga, a pokud jí mám nedostatek, sahám po žiletce. Už tolikrát jsem to udělala, už tak dlouho je to zvykem…
Pohlédnu matce zpátky do očí.
"Já nechci přestat…" říkám tiše.
"Jak to myslíš, že nechceš přestat?"
"Nechci, tohle jsem já a oni ze mě chtějí udělat někoho jiného," říkám a odcházím do svého pokoje. Dívají se za mnou oba dva. Nechápou, prostě nechápou, co jsem řekla, jak jsem to myslela. Nikdy chápat nebudou.
Konečně se došourám nahoru a zavírám za sebou dveře. Pohlédnu na prázdný pokoj. Je tak prázdný a přitom tak plný. Plný těch krátkých úseků života, co se tu odehrály. Nic to nezmění. I kdybych nechala vystěhovat nábytek, vymalovat, strhat ze zdi fotografie všech lidí, co vlastně nenávidím. Na všech fotkách jsem já s lidmi, co nenávidím. Nenávidím sebe. Všichni se umí usmívat. Já to stále zkouším.
Znáte ten pocit, když vám není nejlíp a zrovna fotíte selfie na instagram? Jak vám není do smíchu, ale přesto se usmějete. Jak to vypadá? Tak falešně a neupřímně. Mám se vůbec ještě někdy usmívat?
Mou hlavu zasáhla myšlenka na Vojtu. Byla tak rychlá jako blesk, že jsem zaznamenala jen tu smějící se tvář, kterou jsem si pamatovala z doby tak před půl rokem. To jsme se poznali. Čekal na mě tenkrát před školou a já vlastně vůbec nevěděla, kdo to je. Jenom mě prostě chtěl poznat. Kdybych mu tenkrát nedala šanci… Možná by tu teď stála normální holka a usmívala se. Byla by možná vůdkyně party takových těch populárních holek. Po zdech by měla fotografie lidí, které miluje a hlavně kteří milují jí.
Možná tu jsou i teď. Bohužel tím že mě milují, mě i raní. Oni mě vlastně nemilují, oni mě jenom snášejí. Vlastně si neuvědomují, jak mě zraňují, když se jednou chovají jako ti milující a pak zas přesně naopak. Změnila ses. Změnila ses… Znějí mi ty hlasy v hlavě. Bolest totiž mění lidi. Nechci se měnit podruhé. Pořád jsem to já. Odjakživa jsem byla taková, jenom teprve teď jste mě pořádně poznali.
Co si pamatuju, jako dítě jsem měla sklony k tomu ubližovat. Oni totiž ubližovali mně. Táta, věčně vzteklej člověk. Dřív, když ještě pil. Teď už mu zůstalo jen to kouření. Ještě že tak. Ano, on umí být rozumný. Třeba dneska u výslechu. Překvapoval mě, i když myslím, že neměl daleko k dalšímu výbuchu.
Kouření je droga. Vzpomínám na ráno předchozího dne. Bylo to včera. Přijde mi, jakoby to bylo už strašně dlouho, co je Pavel po smrti. Bylo to včera ráno, co se táta rozčiloval, že nemá cigarety. Pak jsem vlastně byla u Vojty. Potom prožila bezesnou noc. Vlastně, co mě máma vyzvedla od Vojty včera večer, nemluvila jsem. Celou cestu domů jsem mlčela, pak se zavřela v pokoji a brečela jsem. Na večeři jsem nešla… Nechali mě, nezkoušeli komunikovat. Byla jsem ráda. Všechno mi tak prošlo hlavou ale, že bych něco vymyslela? Že bych vymyslela řešení? Tohle nemá takové řešení, abych z toho vyšla v pořádku. Přála jsem si a přeju si i teď, kéž bych tu mohla navždy zůstat. Nechci, aby mě někdo viděl. Stejně na mě koukají jako na atrakci, jako na zvíře, zavřené v kleci. Můj život je jako klec. Nemůžu se tady pořádně hnout. Život má pravidla. Pravidlo číslo jedna: Člověk si neřeže ruce. Proč ježiš? Moje ruce, moje tělo, moje věc.
Co když mi všechno zakážou, seberou mi všechny ostré předměty? Co mi ze života zbyde?
"Dokud můžu…" šeptám a z očí mi vytrysknou slzy. Vždycky jsem schopná takhle hodiny přemýšlet a ani slza. Ale jakmile si to řeknu nahlas a slyším sama sebe… Bojím se toho, co sama říkám. Jakoby mi to říkal někdo jiný a potvrzoval tím, že všechno na co hodiny a hodiny myslím je pravda… Teprve v tu chvíli to na mě dolehne a uvědomím si, jak jsem nešťastná.
Hroutím se na postel, která zůstala od rána neustlaná. Jo, něco jsem chtěla. Ale obávám se, že nemám sílu vstát. Byly dvě. V koupelně. Schované. Jedna je teď v igelitovém sáčku mezi něčím, čemu říkají důkazy, i když jak může bejt žiletka důkaz toho, že jsem někoho zabila?

Ta druhá tam pořád je.

Psychotic (part 8)

8. května 2014 v 11:43 | Eleanor Blackburn |  Psychotic
"Chci tu mít rodiče," vytrhávám ruce z jeho sevření a stahuju rukávy, aby jizvy nebyly vidět. "A Vojtu!" Vojta… Jak na to bude tvářit on? Až mu to řeknu… Bude mezi námi konec? Vezme to? Jak bude reagovat? Zapomínám na přítomnost a zaobírám se myšlenkami na tohle. Budoucnost, moje budoucnost… Jaká může být? Vidím se někde daleko od všech, uzavřená sama v sobě. Sama v neznámé místnosti, jediní lidé, co mě navštěvují, nosí bílé pláště.
"Dobře, jak si přeješ," vytrhuje mě ze snění a otevírá dveře za mými zády a zve všechny dál. Všichni kráčí dovnitř a rodiče si mě měří pohledem. Jen Vojta se ke mně rozeběhne, já ale nejsem schopná vstát ze židle. "Jsi v pořádku?" pokládá mi ruku na rameno. Nepatrně kroutím hlavou. Vojta chce ještě něco říct, ale ten chlap ho přeruší. "Vaše dívka rozhodně není v pořádku," oznamuje.
"Jak to? Co se tu dělo?" ptá se máma vyděšeně.
"Vaše dcera je podezřelá z vraždy."
"Aha, já myslela, že tu je podezřelej každej!" vyjeknu ostře, ale on mě úplně ignoruje.
"Vaše dcera má jisté psychické problémy," oznámil vážně. Vojtova ruka, jež stále spočívala na mém rameni, se zachvěla. Nesouhlasně kroutí hlavou. Všichni jen udiveně koukají a já skláním hlavu. "Alice, ukaž ruce," štěkne na mě rozkazovacím tónem. Poslušně si vyhrnuji rukávy a na ruce se mi rýsují krvavě červené čerstvé jizvy. "Proboha Ali, jak se ti to stalo?!" vyjekne máma a kleká si ke mně. Asi stále nechápe situace a souvislost jizev s mými již zmíněnými psychickými problémy. "Udělala si to tímhle," předhodí na stůl sáček s žiletkou.
"Proč proboha?!" vyšiluje matka, ale nikdo jí neodpovídá.
"A tohle je možná vaše…" ukazuje tátovi cigarety a zapalovač.
"Jo, to jsem hledal," chce po tom hmátnout. "Nesahat! To jsou důkazy!" zavrčí chlap nevrle. "Všechno to bylo nalezeno na vašich schodech, jsou na tom otisky prstů vaší dcery a na té žiletce je dokonce její krev. Chce k tomu slečna něco říct?" otáčí se na mě. Vojta dosedl na židli vedle mě. Vypadá zaraženě, skoro nedýchá, jakoby měl každou chvíli omdlít. Pomalu se na mě otáčí a pohlédne na mě s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Do mých očí vhrkly slzy, nevím, co říct. "Večer jsem seděla na schodech," začínám potichu mluvit. "Na rovinu vám řeknu, že mám problémy se sebepoškozováním… Seděla jsem na schodech a řezala jsem se… Jo a kouřila jsem… Musela jsem tam usnout a pak jsem se probudila, byla mi zima, tak jsem šla dovnitř a zapomněla jsem tam ty věci… O Pavlovi nic nevím…" konečně se odvážím vzhlédnout. Vojta nereaguje, neobejme mě, nic neudělá. Je mezi námi konec. Já to vím. Určitě nechce holku, co se řeže.
"Jak tedy mohl Pavel zemřít?" ptá se táta rozrušeně.
"Pád ze schodů… Nevíme, jak mohl tak nešikovně spadnout. Někdo ho možná strčil…"
"Kdo by ho tak mohl strčit?!" zvyšuje hlas táta v zájmu obhajoby majitelů domu, k němuž schody patří. "Nikdo tam přece nebyl!"
"Alice, pamatuješ si, kolik bylo hodin, když jsi šla dovnitř?" obrací se na mě.
"Já nevím, byla ještě tma…" zamumlám. Vedle mě se ozve slabý hlas.
"Co prosím?" ptá se vyslýchající a nakloní se k Vojtovi.
"Říkám, že Alice by nikdy nikoho nezabila. Znám jí," obhajuje mě Vojta silným přesvědčivým hlasem. Mám chuť mu pevně stisknout ruku, ale on se ani nepohne, jenom hledí na toho chlapa a mračí se.
"A vy?" ptá se. Tohle nemůže myslet vážně!
"Já?!" vyhrkne Vojta hodně překvapeně. "Jak já bych mohl… Kde bych se tam vzal… Byl to můj kámoš!" Vypadá jako kdyby se mě každou chvíli rozbrečet. Musí to pro něj být těžké.
"Krucinál, nechte ty děti už na pokoji! Všichni vidíte, že to musela být nehoda. Pavel se chystal u nás zazvonit a spadl nešťastnou náhodou ze schodů!" rozčiluje se táta.
"A náhodou u toho mohla být přítomna vaše dcera?" hádá se s ním vyslýchající.
"Dost! Přestaňte!" ječí do toho máma. "Jedeme domů!"
"No to ne! Vyšetřování ještě neskončilo!" přesto, že se nám staví do cesty, se zvedám ze židle, společně s Vojtou.
"My jsme vám poskytli potřebné informace, výslech proběhl, nic víc se po nás nežádalo," obhajuje své rozhodnutí máma.
"Alice! Ty obzvlášť nikam nejdeš! Cožpak jsi zapomněla?" ukazuje na mojí paži. "To nesmíme nechat jen tak."
"Alice navštíví psychologa v co nejbližší době, za to vám ručíme, ale s případem naše rodina nemá vůbec nic společného a Aliciny jizvy na ruce s tím už vůbec nesouvisí!" nenechává mě v tom táta.
"Dobře, ale vaše dcera není psychicky v pořádku, to musíte uznat. Pokud se dokáže sebepoškozovat, mohla by být schopná zabít."
"To není pravda, Alice by v životě nikoho nezabila! Ještě jedno slovo proti a budete další, kdo bude ležet v kaluži krve!" rozkřikne se Vojta, což mě překvapuje, neboť tu celou dobu zamlkle seděl.
"Vojto, přestaň…" uklidňuju ho.
"Alice, pověz nám něco ty."
Snažím se zachovat klid: "Vše důležité jsem vám řekla, dokonce i to, co s případem nesouviselo," házím pohled na mou paži. "A teď žádám o to, abychom mohli odejít."

"Prosím, jak si přejete," ustupuje konečně. Je to za námi. Konečně vycházíme zpět na chodbu, kde mě Vojta bere za ruku, čímž potvrzuje, že se na našem vztahu nic nezměnilo. Nejsem z toho venku. Možná jsem se obhájila, ale vím, že tohle nekončí. Neboť mě čeká další peklo. Peklo to bude kdekoliv. Ať už skončím v léčebně nebo kdekoliv, budou mě pronásledovat vzpomínky na tu noc, kdy jsem zabila člověka.

(mám pocit, že jsem to sem dávala ale nenašla jsem to v archivu... kdyžtak pište, jestli jste to četli nebo ne...)