Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Psychotic (part 9)

8. května 2014 v 12:58 | Eleanor Blackburn |  Psychotic
"Řekni mi, řekni mi, proč nemůžu mít normální dceru?" křičí máma hned, co vejdeme do předsíně.
"No tak, nech ji, je rozrušená," krotí ji táta.
"Všechno mi vysvětlíš! Proč jsi to dělala? Co tě k tomu vedlo?"
"Rozešli jsme se s Vojtou a včera po Pavlově smrti jsme se dali zase dohromady…"
"Proč jsi za ním včera jela?"
"Řeklas mi to přece!"
"Myslela jsem si, že jste spolu. A co se vůbec stalo?"
"Já nevím. On mi prostě napsal, že pro něj asi nejsem ta pravá… Že už se mnou nemůže být…"
"A tys mu to všechno odpustila?" zmírní máma hlas.
"Jo… On je teď jinej…"
"Jak jinej?"
"On se mi omluvil… Vlastně mu to namluvil všechno Pavel, že nejsem normální a tak."
"Tak to vypadá, že ti osud Pavla odstranil z cesty," konstatuje. Co jsem to řekla? Tímhle jsem mohla všechno prozradit!
"Dozvěděla jsem se to až po jeho smrti. Do včerejška mi bylo záhadou, proč se se mnou Vojta rozešel..."
"Aha. No teda, to je zamotaný mezi váma… Ale co tě vedlo k tomu, že ses pořezala?"
"No přece ten rozchod, ta bezmoc!" nechápe mě. Já už s tím mám problémy… Tak dlouho. Třeba jsem byla slepá, třeba ještě pořád jsem. Někde v hloubi duše vím, že nám to s Vojtou nikdy, nikdy klapat nebude. Ale já jsem závislá. On je moje droga, a pokud jí mám nedostatek, sahám po žiletce. Už tolikrát jsem to udělala, už tak dlouho je to zvykem…
Pohlédnu matce zpátky do očí.
"Já nechci přestat…" říkám tiše.
"Jak to myslíš, že nechceš přestat?"
"Nechci, tohle jsem já a oni ze mě chtějí udělat někoho jiného," říkám a odcházím do svého pokoje. Dívají se za mnou oba dva. Nechápou, prostě nechápou, co jsem řekla, jak jsem to myslela. Nikdy chápat nebudou.
Konečně se došourám nahoru a zavírám za sebou dveře. Pohlédnu na prázdný pokoj. Je tak prázdný a přitom tak plný. Plný těch krátkých úseků života, co se tu odehrály. Nic to nezmění. I kdybych nechala vystěhovat nábytek, vymalovat, strhat ze zdi fotografie všech lidí, co vlastně nenávidím. Na všech fotkách jsem já s lidmi, co nenávidím. Nenávidím sebe. Všichni se umí usmívat. Já to stále zkouším.
Znáte ten pocit, když vám není nejlíp a zrovna fotíte selfie na instagram? Jak vám není do smíchu, ale přesto se usmějete. Jak to vypadá? Tak falešně a neupřímně. Mám se vůbec ještě někdy usmívat?
Mou hlavu zasáhla myšlenka na Vojtu. Byla tak rychlá jako blesk, že jsem zaznamenala jen tu smějící se tvář, kterou jsem si pamatovala z doby tak před půl rokem. To jsme se poznali. Čekal na mě tenkrát před školou a já vlastně vůbec nevěděla, kdo to je. Jenom mě prostě chtěl poznat. Kdybych mu tenkrát nedala šanci… Možná by tu teď stála normální holka a usmívala se. Byla by možná vůdkyně party takových těch populárních holek. Po zdech by měla fotografie lidí, které miluje a hlavně kteří milují jí.
Možná tu jsou i teď. Bohužel tím že mě milují, mě i raní. Oni mě vlastně nemilují, oni mě jenom snášejí. Vlastně si neuvědomují, jak mě zraňují, když se jednou chovají jako ti milující a pak zas přesně naopak. Změnila ses. Změnila ses… Znějí mi ty hlasy v hlavě. Bolest totiž mění lidi. Nechci se měnit podruhé. Pořád jsem to já. Odjakživa jsem byla taková, jenom teprve teď jste mě pořádně poznali.
Co si pamatuju, jako dítě jsem měla sklony k tomu ubližovat. Oni totiž ubližovali mně. Táta, věčně vzteklej člověk. Dřív, když ještě pil. Teď už mu zůstalo jen to kouření. Ještě že tak. Ano, on umí být rozumný. Třeba dneska u výslechu. Překvapoval mě, i když myslím, že neměl daleko k dalšímu výbuchu.
Kouření je droga. Vzpomínám na ráno předchozího dne. Bylo to včera. Přijde mi, jakoby to bylo už strašně dlouho, co je Pavel po smrti. Bylo to včera ráno, co se táta rozčiloval, že nemá cigarety. Pak jsem vlastně byla u Vojty. Potom prožila bezesnou noc. Vlastně, co mě máma vyzvedla od Vojty včera večer, nemluvila jsem. Celou cestu domů jsem mlčela, pak se zavřela v pokoji a brečela jsem. Na večeři jsem nešla… Nechali mě, nezkoušeli komunikovat. Byla jsem ráda. Všechno mi tak prošlo hlavou ale, že bych něco vymyslela? Že bych vymyslela řešení? Tohle nemá takové řešení, abych z toho vyšla v pořádku. Přála jsem si a přeju si i teď, kéž bych tu mohla navždy zůstat. Nechci, aby mě někdo viděl. Stejně na mě koukají jako na atrakci, jako na zvíře, zavřené v kleci. Můj život je jako klec. Nemůžu se tady pořádně hnout. Život má pravidla. Pravidlo číslo jedna: Člověk si neřeže ruce. Proč ježiš? Moje ruce, moje tělo, moje věc.
Co když mi všechno zakážou, seberou mi všechny ostré předměty? Co mi ze života zbyde?
"Dokud můžu…" šeptám a z očí mi vytrysknou slzy. Vždycky jsem schopná takhle hodiny přemýšlet a ani slza. Ale jakmile si to řeknu nahlas a slyším sama sebe… Bojím se toho, co sama říkám. Jakoby mi to říkal někdo jiný a potvrzoval tím, že všechno na co hodiny a hodiny myslím je pravda… Teprve v tu chvíli to na mě dolehne a uvědomím si, jak jsem nešťastná.
Hroutím se na postel, která zůstala od rána neustlaná. Jo, něco jsem chtěla. Ale obávám se, že nemám sílu vstát. Byly dvě. V koupelně. Schované. Jedna je teď v igelitovém sáčku mezi něčím, čemu říkají důkazy, i když jak může bejt žiletka důkaz toho, že jsem někoho zabila?

Ta druhá tam pořád je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama