Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Povídky

Jsem tady

19. prosince 2013 v 23:01 | Eleanor Blackburn
Cesta do školy, jako každá jiná. Blíží se zima. Vlastně už je tak trochu zima. Dneska je 30. listopadu. Přesně před rokem jsme s Vojtou měli první rande. Vzpomínám si na něj dopodrobna. Přesně před rokem jsem taky takhle kráčela do školy, akorát mi bylo ze všeho špatně a byla jsem nervózní jako nikdy předtím. Ani před zkouškama na gympl, ani první den ve škole, dokonce ani při gymnastickém vystoupení. Vzpomínám si, jak jsme se procházeli u řeky a on mi líčil, co všechno kdy zažil, mluvil o svých zájmech, oblíbené hudbě. Tolik jsme se nasmáli. Už jsem věděla, že bude můj! Blazínek.
"Ahoj," známý hlas mě vyrušil ze vzpomínání. Ne, nemůže to být on. Otáčím se. Je to on…
"A-Ahoj," říkám velmi nejistě. Zadívám se mu do očí a slyším, jak v mé hlavě něco křičí. Hardweeeell! A zároveň hraje hudba. Jako vždycky, když ho potkám. You'll never fly, if you just to scare to high! We are the lucky ones! We are! Dvě písničky v jednom dokonce. Nojo, párty. Ne, nedělej to. Přestaň! Proč mě drží za ruce, proč mě objímá, proč mě líbá???
"Jak se máš?" ptá se, přidává se ke mně a dál pokračujem směr škola.
"Ujde to," je mi hrozně. Kdyby teď jel Vojta kolem a viděl nás zase spolu… JE MEZI NÁMI KONEC, ROZUMÍŠ? OBA VÍME, CO ZA TÍM STOJÍ!! Spíš kdo za tím stojí. Hučí mi Vojtův hlas v hlavě. Uvědomila jsem si, co jsem provedla. Muselo ho to bolet. Nenechal si nic vysvětlit a to bolelo mě.
Hardwell mi něco říká, uvědomuji si, že ho neposlouchám. "Promiň, cos říkal?"
"Že jsme se dlouho neviděli." Nojo pravda, od párty a nevěry jsem ho odmítala vidět.
"Hm." Prosím, ať už jsme u školy.
"To bychom mohli…"
"Ne, teď ne. Někdy, až budu mít víc času, protože teď toho mám hodně… Do školy a tak a dělám brigádu a…"
"Dobře, dobře tak jindy," zpomaluje mě, protože ze sebe chrlím výmluvy. "V klidu."
"Jo jasně, promiň," připadám si jak blbka, co neumí mluvit na rovinu.
"Já to chápu, potřebuješ čas… S Vojtou už nejsi viď?"
"Nee…"
"Víš, já bych se ti chtěl omluvit, kdybych to nechtěl udělat, ale já chtěl… No vlastně… Promiň, že jsem chtěl… Můžu za to…"
"Ne, jsem prostě blbá…"
"Tak jo, chápu, že už se nechceš vídat." Konečně jsme u školy!!
"Měj se…"
"Taky."
Skvělý setkání po ránu. Ještě, že nás dva nikdo neviděl. Omyl. Přijdu do šatny a tam stojí kámoška: "Ty se s ním bavíš?"
"Co by ne?"
"Fakt výhra teda!"
Mlčím. "Ne fakt. Neubližuj mu ještě víc…"
"Komu?!"
"Vojtovi přece!"
"Co my spolu teď máme společnýho?"
"Přece ho nechceš dostat úplně na dno."
"Ne nechci. A Hardwella jsem teď odmítla!"
"Dobře, dobře, to je v pořádku."
Co se do nás plete? Mezi mnou a Vojtou je konec. Já bych si teď mohla dělat, co chci, ale nechci, protože mu nechci ublížit ještě víc. Asi ho mám pořád ještě ráda… Kéž bychom se dokázali bavit, ale prostě to nedáváme. Ani jeden.
Před třídou stojí hlouček lidí. Asi ještě neodemkli učebnu. Já chci ale dovnitř! Co kdyby šel Vojta kolem. Já se s ním nechci potkat. Bolí mě to. On ale kolem nejde, přitom tudy chodí vždycky do učebny v podkroví. A my tu stojíme u schodů, takže bych ho neměla přehlédnout. Třeba přišel do školy dřív…
Konečně otevírají učebnu. Už zbývá jen minuta do zvonění. Do třídy se přiřítí spolužák, co chodí vždycky později a křičí: "Hej slyšeli jste to? Vojtu ze sexty prej srazilo auto!"
"Cože?" vyhrkla jsem dřív, než ostatní stačili reagovat. Všichni se teď podívali na mě. Hned po tom se začali vyptávat. Dozvídám se, že jel na kole. Asi pospíchal, sluchátka v uších, nerozhlédl se na křižovatce kousek od školy a… Chce se mi brečet. Kde je teď? Je v nemocnici? V jakém městě??? Musím všechno zjistit! Ale to budou vědět asi jenom jeho rodiče.
Musím vyrazit hned teď. Odcházím ze školy bez omluvení, jako kdybych tam dneska vůbec nebyla. Nechápu, co to vůbec dělám! Proč za ním jedu? Vůbec vlastně nevím kam jedu. Dávám se do běhu. Běžím přímo na tu křižovatku. Sotva popadám dech, ale jsem tu! Stojí tam auto, kolem něj postává hlouček lidí. Jeden muž má nešťastný výraz ve tváři. Sanitka tady není. Už asi odjeli. Prodírám se davem. "Promiňte, promiňte, to vy jste srazil toho chlapce na kole?" ptám se, co nejpříjemněji to jde, pána se smutným výrazem ve tváři. "Ano… A přestaňte se mě všichni ptát! Bude stačit policie, která každou chvíli přijede!"
"Já vám ale nic nevyčítám! Chci jenom vědět, kam toho chlapce odvezli."
"Já nevím!" zaúpěl muž.
"Snad do Kolína slečno. Myslím, že volali právě tam," odpovídá mi místo něj paní za mnou. Kolínskou nemocnici znám. Teď rychle sednout na vlak.
Na nádraží je to čekání nekonečné, ale konečně nasedám a jedu. Sice mě čeká dlouhá cesta přes celé město pěšky, ale já jsem odhodlaná jí podstoupit.

Běžím přes oddělení chirurgie. Na recepci jsem se dozvěděla, že leží na pokoji č. 512. Měli trošku problém s tím, že nepatřím do rodiny, ale řekla jsem, že jsem jeho přítelkyně… Nejsem… Už čtvrt roku…
Míjím dveře… 510… 511… 512! Jako 5.12. - datum našeho výročí. Nikdy jsme ho neoslavili. Ťukám, ale pak si uvědomuji, že asi spí, takže mi neodpoví. Opatrně otevírám dveře. Až teď si uvědomuji, že by tu vlastně mohli být jeho rodiče. Ale oni tu nejsou. Spí… A vypadá jako andílek. Má obvázanou hlavu a velkou náplast na čele. Nejspíš se uhodil do hlavy. Levou ruku má v sádře. Mám slzy v očích. Pomalu jdu blíž a blíž. Neubráním se vzlykům. Dala bych život za to, aby byl zase v pořádku. Sedám si na stoličku vedle jeho postele. Jeho pravá ruka bezvládně leží podél jeho těla. Lehce se jí dotýkám a přejíždím prsty po předloktí až ke konečkům prstů. Jemně mu stisknu dlaň a hladím mu palcem hřbet ruky. Prosím, buď zase v pohodě. Podívala jsem se mu do obličeje. Zdá se mi, že má hlavu v jiné poloze, než když jsem přišla. Otočil ji víc ke mně. Opravdu spí? Otevírá oči a dívá se na mě utrápeným pohledem. Nadechuje se a chce něco říct. "Šššš, jsem tady," šeptám se slzami v očích. "Budeš v pořádku, neboj se." Ze svých posledních sil na oplátku stiskne moji ruku a šeptem vzdychá: "Zůstaň, prosím…"
"Neboj se… Já nikam nejdu…" ujišťuju ho a pokouším se o úsměv. Oplácí mi ho. Taky z posledních sil. Musíme si toho tolik říct.

Zapomněl jsem jak vypadá tvůj úsměv

14. listopadu 2013 v 22:58 | Eleanor Blackburn
"Nemá to cenu," zní to jako ozvěna. Její hlas se mi ozývá v hlavě a pomalu utichá. Ale každé to slovo, co řekla se mi vrylo do paměti tak, že se ta celá věta v mojí hlavě ozývá. Zní to spíš jako hučení. Nepříjemný zvuk. Tak specifický jako foukání silného větru, hučení hořícího ohně, jekot nebo třeba pískání brzd vlaku. Úplně to bolí. Nemůžu to vydržet. Zavírám oči a chytám se za hlavu na spáncích a mačkám je jako bych si z ní chtěl ten bolestivý pískot vytlačit. Bolì to ještě víc a já se zoufalstvím otevírách oči a chci najít něco co mi od té bolesti pomůže. Doteď jsem viděl jen tmu a najednou světlo. Tolik mě oslnilo, že jsem na pískot v hlavě úplně zapoměl. Pro změnu mě pálí oči. Pohled však od těch zářivých paprsků a plamenů nemohlu odtrhnout. Ona stojí uprotřed nich. Zjevila se mi jako náherná bohyně krásy. Usmála se potom pokynula hlavou na pozdrav a otáčí se ke mně zády. Chce odejít... "Neodchàzej... Buď se mnou..." prosím jí. Mám však tak slabý a ochablý hlas, že mě nemohla slyšet. Ale ona se otáčí. Tedy jenom hlavu a špitne přes rameno: "Zůstaň silný." Mírně se usmívá. "Prosím..." nevzdávám se.
"Vždyť sám víš. Nemá to cenu," znělo to naléhavě. Zamračila se přitom jako když pospíchá a už chce odejít. "Ne... Stůj!" Chci jí zabránit. Nevím proč, ale nemohu se hnout z místa. Tak jenom chsbě natahuji hubenou ruku před sebe ale ona je mpc daleko. Nemohu se jí dotknout.
Obraz krásné ne ladajaké odchazející dívky se rozplývá a já otevírám očí ruku stále vztyčenou nad sebou šeptám: "Neodcházej... neodcházej..." Uvědomuji si co právě dělám za šílenost. Meh. Posadím se a mnu si oči. Tak jo Vojto, vrať se zpět do normálního života. Spouštím nohy z postele na chladnou podlahu. Vedle postele se válí papír. Při pohledu na něj si vzpmenu, co jsem dělal včera večer. Co jsem včera večer konečně dokončil a odložil vedle postele. Z bílého papíru se na mě dívá portrét krásné dívky s hustými, lesklými vlasy, zářícíma očima a nádherným úsměvem. Není to jen tak nějaká dívka. Náhodou je to zrovna ta, co se mi o ní dnes v noci zdálo. Nad svým celkem povedeným dílem se musím pousmát, ale pak mi dojde, že je to všechno spíš k pláči. Protože tahle holka už mi úsměv nikdy nevěnuje. Já jsem jí ho totiž ukradl. Musím jí ho vrátit.
Vstávám a zjišťuji, že mi budík zvoní až za dvacet minut. To teda fakt neusnu. Mám před sebou totiž dnešní velký úkol. Budu vracet úsměv.
Jdu rovnou do koupelny a dívám se do zrcadla. Moje pravá ruka se automaticky hrabe ve vlasech a upravuje patku co mi trčí do vzduchu. Takovej zlozvyk. Spíš se tím vždycky rozcuchám než učešu. "Kámo to zvládneš," dodávám si odvahy. Znám jí přece nejlíp. Vím kdy kam chodí, kdy a kde je sama. Ne nestalkuju jí, jenom mě zajímá a nemůžu bez pohledu na ní vydržet. Jen mi chybí, že už se neusmívá. Aspoň se na mě.
Sedám si ke snídani. Padá na mě nervozita, že zas selžu. Jako vždycky, když už se chystám něco radikálního udělat, tak to vzdám. Ona mibdodávala odvahu a najednou jsem se vždycky přestal bát. Ale tohle se týká jí takže mi nepomůže. "Jsi v pořádku?" ptá se mě máma a užuž mi chce ohmatat čelo jestli náhodou nemám hořečku. Rychle jí v tom zabráním mrštným pohybem."Nic mi neni," skláním hlavu a dívám se do misky s lupínky a mlékem. Chci si dát další sousto do pisy, ale málem si poliju mou oblíbenou košili. "Tak conse děje? Jsi celej nervózní..." nedá se.
"Píšem čtvrtletku z matiky..." zalžu.
"Kvůli tomuhle ses nikdy nestresoval," poznamená.
"Já radši jdu."
"Neni ani půl osmé."
"No a?" krčím rameny, hážu batoh přes rameno a vydávám se na cestu do školy. Brzo ale vim proč. Můžu na ní počkat na nádru... jako jsem to dělal půl roku. Nebo ne to je blbý... bude dělat že mě nevidí nebo tak něco. Vzdávám plán číslo jedna. Tak zas dobře selhávám.
Dorážím do školy dřív než ostatní. Sedám si do bufetu poblíž k automatu s kafem. Vím proč zrova sem. Vím proč v tenhle čas. Vytahuji portét, který jsem si samozřejmě pečlivě založil do desek. Vytahuji obyčejnou tužku a gumu. Zadívám se na kresbu a přesně vím co udělat. Gumuji její úsměv. Obličej jen nyní bez úst a výrazu. Přijde... určitě přijde.
Přichazí dívky s hnědými vlasy, krásnýma očima, dokonale oblečená a decetně namalovaná. Zahlédla mě a trochu zaváhala. Nevědéla jak se má zachovat. Jsme tu sami dva. Dělá že mě nevidí a kupuje si kafe. Přesně jak jsem to čekal. Důležitě si odkašklu. Držím před sebou kresbu, ale tak aby naviděla co na ní je. Když už se chystá odejít, konečně se zmůžu na slovo: "Počkej!" otáčí se na mě s nechàpavým výrazem co jako chci. "Zapomněl jsem jak vypadá tvůj úsměv."
"Cože?!" vyhrkne zmateně.
"Usměj se," zkousávám obyčejnou tužku mezi zuby. "Prosím."
Jakoby roztála! Opravdu se krásně usmívá. Rychle jsem začínám kreslit a přitom opakuji: "Vydrž ještě chvíli... ještě chvilku se usmívej..." Koukám střídavě na ní a na kresbu. Dolaďuji to do poslední detailů. Její výraz teď vypadá nechápavě a zároveň pobaveně. "Hotovo!" Vykřikuji slavnostně a otáčím kresbu pro ni. "Vojto... to je... krásný!" vydechuje.

Šepot

3. listopadu 2013 v 1:00 | Eleanor Blackburn
Blíží se jedenáctá a já stále sedím u televize, ikdyž program je nic moc. Teď začla nějaká kriminálka, ale nějak se nedokážu soutředit na děj. Není to tím, že bych byl unavený. Je sobota a já se na dnešek dobře vyspal. Několikrát se přistihuji, že koukám jinam než na obrazovku a přemýšlím nad něčím jiným. Uniká mi děj a mám pocit, že tohle nemá smysl. Táta však zaujatě sleduje obrazovkku a rozhodně to nehodlá přepnout. Opírám si hlavu dozadu a koukám do stropu. Hlasitě si povzdechnu. Pak je chvíli ticho Zavírají se mi oči. Slyším nějaké zašustnutí. Otevírám oči, neskytne se mi stále stejný pohled, táta sledující obrazovku. "Jdu spát," oznamuji znuděně, ale táta mě nějak nevnímá.
Šourám se tmavou chodbou. Jsem línej si rozsvítit. A zase jako když něco šustí. To bude určitě kocour. "Psst, Tome... čičí." šeptám. "Vojto..." ozývá se z neznáma. Moment, kočky přece neumí mluvit! Ztuhnu a zarazím se, určitě se mi to jenom zdálo, protože je zas ticho. Užuž chci pokračovat v cestě do pokoje, smířen s tím, že Toma nenajdu (pokud tady vůbec je), když vtom najednou se ten šepot ozve znovu. Nepřichází odněkud zdaleka. Spíš z mé hlavy, jako bych si šeptal sám pro sebe, ale nemůžu to ovlivnit. Navíc takhle můj šepot nezní. Takhle zní dívčí šepot. Zatřásl jsem hlavou, asi jsem přece jenom unavený. Pokračuju v cestě do pokoje a bezmyšlenkovitě si lehám do postele a zavírám oči. Určitě jsem unavený. "Vojto," zašeptá hlas v hlavě. Zní to naléhavě, jako když mě zoufale volá, hledá a já se nechci ozvat. Otevírám oči a strnule koukám. Co to sakra...? "Vojto... Dortíku..." ozve se. Já ten hlas znám! Jen ona mi řikala Dortíku. Projela mnou bolest při vzpomínce na ní. Zasáhla hlavu, tělo, mysl, duši... Najednou mám pocit, že se rozpadám. Připadám si nechutně zestárlý a připravený zemřít. Už jsem dost. "No tak... Dorte... Mluv se mnou," zní to už přímo zoufale. "Ano?" šeptám. Jako bych se s někým propojil. Co když je to opravdu ona?!? Nic se neozývá, jakoby se spojení přerušilo. "Slyšíš mě?" šeptám. Pro jistotu zavírám oči, abych se mohl na ten vnitřní hlas soutředit. Hned mi dojde, že se chovám jako magor, co mluví sám se sebou. Ale co? Nikdo se o tom nedozví, takže si prakticky můžu dělat, co chci. Teda ten druhý, s kým vlastně mluvím, to ví. Jestli je to opravsu ona, je tohle takemství v bezpečí, to se nemusím bát. Co bych zato dal, aby to byla ona... "Prosím..." ozve se mi v hlavě. "Slyšíš mě???" ptám se nedočkavě. "Vojto? Vojto! Ty mě slyšíš?"
"Myslím, že ano," jsem si stoprocentně jistý, že je to ona!! Tolik mě to zahřálo u srdce. Jako by se vyplnilo to prázdné místečko ve mně, které po jejím odchodu zůstalo. Jako bych viděl plamínek naděje. A v tom plameni vidím jí. Odchází... "Prosím neodcházej, zůstaň se mnou..." žadoním. Plamen najednou zhasne. Otevírám oči a připadám si za prvé jako magor, za druhý jako, kdybych se probudil ze snu a za třetí šťastný, že jsem s ní mluvil a zároveň nešťastný, že mě zas opustila... Prostě magor no.
Nemůžu usnout. Co se to právě stalo? Podvědomě jsem se propojil s osobou, kterou nejvíc znám. Je mi jasný, že se jentak nepropojim s někým koho neznám, ale s ní... Nejsnaží! Vždycky (skoro vždycky) jsem věděl na co myslí.
Ráno se probouzím a zmateně přemýšlím o tom zmatku, co je mi zdál. Znovu tančila v plamenech, ve kterých nechávala shořet lístky papíru a volala moje jméno. Viděl jsem kamínek točící se na stránce popsané textem. Nevím co tam bylo napsané, škoda. Točící se kamínek najednou zastavil prst s rudě nalakovaným nehtem. Do toho jsem stále slyšel, jak volá moje jméno. Naposledy zatančila v plamenech a zády ke mně se vzdalovala. Plamen zhasl. Celou noc jsem sebou musel strašně házet, neboť jsem spal hlavou na druhou stranu postele a polštáře byly všude po zemi.
Posadil jsem se tak prudce, až se mi z toho motá hlava. Něco se válí na zemi, nejáký papírek. Včera jsem tady luxoval a už je tady zas bordel!! Pomalu vstávám a chystám se lístek sebrat. Je ze stran ohořelý. Co sakra je? Zvedám ho na něm stojí nápis 'I still love you' Vybavuje se mi ten lístek, co pálila plamenem svíčky ve snu. Do háje, kde mám ten zatracenej mobil!?! Teď nebo nikdy! Musí bejt na stole. Odhazuju učebnice, různé papíry, dokonce jsem převrhl kelímek s tužkami, ale mobil jsem našel. Vytáčím její číslo. Dlouho to vyzvání. Děkej, zvedni to, dělej. "Vojto?!" ozve se z telefonu. Zase se zaplnilo to prázdné místečko uvnitř mne a tak zvláštně to hřálo. "Našel jsem u mně na zemi lístek..." jdu na to strategicky, pokud řekne: Cože? nebo kvůli tomu mi jako voláš, tak mezi náma žádná podvědomá komunikace nproběhla a všechno jsem si jen nalhal. "Vážně??? Co na něm bylo???" vyptává se naléhavě.
"No, je ohořelý a je na něm, že mě stále miluješ."
"Jaks to věděl??? Že je to ode mě?"
"Slyšel jsem šepot..."

Šeptá mi do ucha a hladí mě u toho ve vlasech. "Vojto... Dortíku... No tak.. Dorte... Mluv se mnou... Vojto prosím... Tak nějak?"
"Přesně tak," říkám zasněně, jako bych si tu chvíli snažil, co nejvíc vybavit. "Víš, že najednou jsem citíl teplo... Byl jsem zas celý... Bez tebe jakoby mě část chyběla..."
"Já tě taky slyšela. Prosil jsi ať nejdu pryč... Zaslechla jsem to naposledy. Něco mi řeklo, ať sfouknu svíčku..."
"Protože jsem, tě viděl v plamenech odcházet..."
"Neboj se, už nikdy neodejdu... Stejně to je skvělý, co se nám povědlo. Podvědomá komunikace."
"To máš lepší než skype viď?" oba se rozesmějeme.

Jen jsem šeptal

2. listopadu 2013 v 0:31 | Eleanor Blackburn
Parkuju kolo do kolostavu a snažím si vzpomenou, co máme jako první hodinu. Myšlenky mi však sklouznou jinam, při pohledu na prosklenou část budovu u kolostavu. Říkáme (říkali jsme, teď říkám sám) tomu skleník. Při pohledu skrz sklo na ten balkónek u schodů se pousměju. A hned na to si říkám, proč vlastně. Není proč se usmívat. Je to spíš k pláči. Tolik jsem jí věřil. Ona se jen usmívala a omotala si mě kolem prstu. Udělala to přesně tak, jako ta holka v té básničce, co mi kdysi poslala. Nechtělo se mi věřit, že to psala ona. Bylo to hezky napsaný, obsahově zvláštní. Poslední verš mi nejvíc utkvěl v paměti: Můžu si tě komel prstu omotat, z tohohle se nikdy nemůžeš sám rozmotat. Ok, nehodí se to, ale dala to tam, protože mi tím chtěla něco vzkázat. Celou dobu se culila s pohledy, užívej dokud můžeš, protože bude léto. LÉTO! Zamotala se mi hlava z vůně chlóru a jejích vlasů, cítil jsem teplo a zároveň chlad, voda byla studená a její tělo tak horké. Nikdy nezapomenu, jak jsem naposledy jedl kukuřičné lupínky s mlékem, neboť mi zůstali suché v puse a nemohl jsem je polknout, jako kdybych měl angínu. Ale bylo to tím, že jsem měl v krku knedlík. Tenhle pocit jsem, jakože jsem kluk, dlouho nezažil. Dřív, když se mi rozbilo kolo, cítil jsem se stejně. Teď, když se mi rozbije kolo (jakože se to stává hodně často), říkám jebu na to, jdu pěšky. Kluci přece nebrečí. Ale když mi ty lupínky zůstaly v puse a nemohl jsem je polknout, cítil jsem teplo a zároveň chlad. Bylo mi horko a zároveň hrozná zima. Všude jsem totiž měl husí kůži, ale můj obličej hořel. Nemohl jsem se nadechnout. Najdenou jsem pocítil něco teplého, velmi neznámého pro "velkýho" kluka. Stékalo to po mé tváří a hřálo to, přestože to bylo ledově chladné. Říká se tomu slza. Přestaň, kluci přece nebrečí! Vzchop se a dej jí najevo, že jsi silný. Vždyť jsi silný! Ona byla nevinná po celý půlrok, tak jí dej najevo, že ona nevyhraje. Prostě ne! Ok, nebylo to upřímný. Udělal jsem to jenom pro svůj pocit výhry. Výhra za strašnou cenu! Teda to byla spíše prohra. Litoval jsem, ach kdybys věděla jak moc! Důležitější byla moje hrdost, kterou jsem stejně ztratil.
Prudce jsem zatřásl hlavou, abych si urovnal myšlenky. Až teď jsem si uvědomuji, že jsem automaticky kolo zamknul jako každé ráno. A jako každé ráno zase zírám do skla skleníku, jestli jí tam náhodou nezahlédnu. Každé ráno si přeju, aby tam byla. Aby se opírala o zábradlí na balkónku a zářivě se usmála. Tak jako se usmívala každé ráno. Ty úsměvy patřily mně. Byly jenom moje. Ona byla moje.
Nejradši bych si dal facku. Kroutím nad sebou hlavou. Mysli na jinou, jakoukoli. Počkat na koho? Hmm, žádná jiná není? Ona by mi řekla, která je jiná. A pak bych jí musel přesvědčovat o tom, že neberu drogy jako minule. Tolik mě mrzelo, že jsem jí lhal. Jenom, abych jí ublížil. Z principu. Abych jí začal zajímat. A ona se na tu brunetu z hotelovky ještě zeptá! A já kurva zapomenu, co jsem jí nalhal. Zase před ní za debila. Totální imbecil! Myslel jsem, že ho ze mě dělá ona, ale já jsem ten debil. Ok, končim s tím, že před ní budu za debila!
Šourám se cestičkou podél kolostavů. Svoje kolo totiž vyždycky dávám, co nejblíž ke skleníku. Bůhví proč! Ne, já to vim. Kurvaa, kopu do kamene při cestě, který naráží do zadní pneumatiky docela pěknýho kola. No a co tyvole? Je mi to u prdele!
Její úsměv na růžových rtech vybledl, zarazila se a zamračila se. Řekl jsem 'ty vole'. Tak sorry no! Ne promiň... fakt, já to tak nemyslel. Sakra, proč jí mám pořád v hlavě?! Zabuchuju za sebou vrata od kolostavu příliš prudce. A je to dost slyšet. Nějakej kluk, myslim, že mu řikaj fredy něbo nějak tak, vrhá vražedej pohled, protože jsem mu ty vrátka přibouchl před nosem. Nečum, ne? Se stane no!
Jsem opět naštvanej sám na sebe. Jako vážně na všechno seru! Stačí myšlenka na ní a...! Čipem, jímž otevírám dveře školy každé ráno, udeřím prudce do toho magnetickýho kolečka, či co to je. Světýlko nad ním svítí pořád červeně. Kurva už! Co ještě chceš?! Zelená, konečně! Jak samafor tyvole. Prudce dveře otevírám.
Pokračuji chodbou vedle schodů. Notak Vojtěchu uklidni se! Už dohlédnu na hlavní chodn)bu a sedí tam moji spolužáci. No jasně, nad čim jsem to původně přemýšlel? Co máme první hodinu - chemii. Kývnu na pozdrav spolužákům. Otáčím se doprava s výrazem 'otrávený ksicht'. A v tu chvíli se to znova posere! Ano dneska máš super den Vojtěchu!
Přímo proti mě kráčí holka (ano, opravdu je to holka), první jsem viděl nohy. Fialový boty a vysokym podpatku. Pak dlouho přejíždim očima po dlouhých nohách, než se dostanu k hezky tvarovanému pasu, přeskakuju prsa (já vim kluci to nědělaj), neboť jsem postřehl obličej. Smála se, oči jí zářily, vypadala vesele, narozdíl ode mě. Vlasy měla nakulmované. V hlavě mi zněl hlas a smích: "Můžu ti nakulmovat vlasy?" Jako bych znovu citíl, jak mi je někdo (ne jen tak někdo) prohrabuje prsty. Projela mnou bolest. Jako eletrickej šok. Jako pokaždý když se mě dotkla, akorát to byla příjemná bolest.
Patku natočenou tak, že jí dělala nad očima a po pravé straně hlavy vlnu. Vzpomněl jsem si, jak na mě s tímhle účesem čekala jednou ráno. "Sluší ti to," řekl jsem tehdy.
"Sluší ti to," šeptám teď. Neslyšela mě, rozhodně ne, ale dívá se na mě. Nejsem schopen slova, protože to, co jsem teď nejvíc chtěl říct už jsem řekl, tedy jen jsem šeptal. A tak zas stojím jako trotl a dívám se jak odchází. Nechal jsem jí jít jednou, budu jí navždy vidět, jak odchází. Jednou zapomenu, jak vypadá její tvář. Ale nikdy nezapomenu, jak se jí vzadu vlní vlasy, protože vždy, když odchází, ke mně je zády.

9. říjen

9. října 2013 v 23:11 | Eleanor Blackburn
Dnes je devátého října. Víš, co to znamená?
Sedím v lavici a máme nudnou hodinu dějepisu. Nejsem schopná si ani dělat zápisky. Hlava mi klimbá ze strany na stranu a zavírají se mi oči. Příští hodinu píšeme z matematiky. Takhle to tedy opravdu nepůjde. Na dnešek jsem se opravdu nevyspala, neboť tohle byla noc na devátého října. Zvoní a já hned vstávám a jdu si koupit kafe, abych se probrala a zvládla tu písemku. Se sešitem v ruce zamířím do bufetu a bezmyšlenkovitě s očima zabořenýma do vzorců v sešitě, které se v poslední chvíli snažím nadrtit, házím do automatu desetikorunu, snižiju si dávku cukru a máčkám tlačítko latté jako každý den. Vycházím z bufetu s kafem a sešitem v ruce a přímo u východu se setkávám s ním. Pohlédne na mě, potom na věci, co držím v ruce a zaraženě kouká. Chci ho pozdravit, ale pouze pootevřu ústa a nevyjde z nich ani hláska. Nejradši bych řekla: "Dnes je devátého října, vzpomínáš?" Ale jenom mlčím. On je na tom stejně, tak mě jenom obchází bez pozdravu.
Ve třídě si sedám na židli a hlavě mi projíždí jen: dnes je devátého října, devátý říjen, je to rok. Dávám si sluchátka do uší a zpínám hudbu. Ať žuje náhodný přehrávání. Najela mi tam písnička, kterou mi kdysi poslal. Má tak krásný text. It's like you're hopelessly in love, but it's ok. 'Cause I will stay with you. Šeptám ta slova a koukám otevřenými dveřmi ven z učebny na chodbu. Prochází kolem. Kdybys věděl, co teď poslouchám za písničku, jak na tebe přitom myslím a vzpomínám co bylo devátýho října před rokem! Tolik jsme toho spolu kdysi prožili a ty se dnes nezmůžeš ani na pozdrav!

Objímala vzduchoprázdno

8. října 2013 v 23:15 | Eleanor Blackburn
Kráčím po kladině, krůček po krůčku. Nohy s propnutými špičkami jsem zvedala vysoko. Pak se zastavuji a dělám piruetu. Užívám si ten pohyb, a když jsem se otočím o celé kolo, vidím někoho na balkóně nad tělocvičnou. Je to on, můj Tobi! Ukázuje mi vztyčený palec, jakože mi to jde. Vzápětí jsem z kladiny padám. Tolik mě jeho pohled znervózněl. Z tělocvičny jsem utíkám a běžím za ním nahoru. Beru schody po dvou. Stojí na jejich vrcholku a za ním je ten balkón, ze kterého na mě koukal, a kde stojí několik dalších lidí. "Říkala jsem ti: žádný šoky na kladině!!" Směje se a já mu pádám do náruče a věnuju mu sladkou pusu. Objímáme se a já cítím vůni playboye, co jsem mu koupila k Vánocům. Tak sladká, výrazná a charismatická. "Jak to jde?" ptá se mě.
"Jo jde to, kéž bych se tam ale nemusela vrátit." Chytám ho za ruce a jdeme stranou od schodů a balkónu, aby nás nenačapal můj trenér.
"Seš ráda, že jsem přišel viď?" usmívá se.
"Jsem vždycky," objímám ho. Jsem k sobě přituleni docela dlouho. "Musím jít dolů."
"Jo, já už taky půjdu." Naposledy mi stikne ruce a vášnivě mě políbí. "Měj se, uvidíme se zítra."
"Jo, tak čau." Odchází pryč. Lidi kolem vyděšeně zírají. Jdu dolů a naposledy se nechápavě ohlédnu. Pořád na mě koukají. Vracím se do tělocvičny a hned si mě odchytí kamarádka: "Kdes byla?"
"Za Tobim."
"On tady byl?"
"Jasně, že tady byl! Jako každý úterý!"
"Vy už jste zase spolu?"
"Jasně, že jo!"
"Aha."
Proč o nás dvou všichni pochybujou? Vždyť mi jsme spolu od jakživa a budem navždy! Tobi je můj, já jsem Tobiho!
Po tréninku se jdu převlíknout do šatny a z chodby slyším hlasy. "Markétko, prosím tě pojď sem. Kdo je ta černovlasá dívka v modročerném tričku?" Mluví o mně!!! Nastažím uši.
"To je Ela, proč?"
"Byla tu během tréninku. Mluvila sama se sebou, teda spíše to vypadalo, že mluví s někým druhý, ale nikdo druhý tady nebyl. Objímala vzduchoprázdno. Není ona blázen?"
"Tobi není žádný vzduch!!!" rozkřiknu se a vyletím z šatny na chodbu. Lidi koukají ještě udiveněji než předtím, když jsem tu byla s Tobim.

Já vím Tobi, měl bys být pro mě mrtvý, zavržený a nedostupný. Ale ve mně stále žiješ.
Prosím žij, žij se mnou dál v mých představách!

Pramínek krve

7. října 2013 v 22:02 | Eleanor Blackburn
V ruce držím svého nejlepšího přítele. Žiletku a řežu. Krásně se pořežu, protože si mě na tomhle světě nikdo neváží. Je toho moc. V hlavě se mi přehrávají poslední okamžiky, co se udály. Najednou se cítím volná, bolest mě osvobozuje. Je to tak krásný, když na všechno zapomínám. Sleduju pramínek krve, jak mi stéká po ruce. Ležím na posteli a pořezaná ruka mi visí dolů. Koukám do stropu a užívám si bolest. Zavírám oči a vidím sebe. Klečím na podlaze a řežu si ruku. Za mnou se objeví stín. Někdo za mnou stojí. "Okamžitě toho nech!" rozčiluje se známý hlas nade mnou a chytá mě za rameno a třese se mnou. "Slyšíš? Nech toho." Já ale mčím a řežu se znova. "Sakra přestaň," vytrhává mi žiletku z ruky chytá mě za ramena a dívá se mi do očí. Vidím v těch jeho pocit viny. Ty hnědé oči se lesknou a jsou krásnější než kdy dřív. Vyděšeně do nich koukám, jako bych se jich bála. Maličko zamrká, polkne a potichu promluví: "Nechci abys to dělala. Prosím, nech toho." Mluví pomalu a zřetelně, že se mi každé jeho slovo vryje do paměti. Z očí mi tečou slzy. Nevím jestli z té bolesti a smutku nebo štěstí, že tu je se mnou. Přišel mě zachránit. Nejsem mu lhostejná! Jsem teď vlastně šťastná. Skáču mu kolem krku a šeptám do ucha: "Promiň, jsem strašně hloupá, promiň, promiň..." Opakuju to slovo to ztracena, otevírám oči, rty se mi stále chvějí. Pokoj je prázdný, jsem sama, nikoho nezajímám. Naposledy se dívám na pořezanou ruku, přikládám na ní žiletku, zavírám oči, zatínám zuby a řežu. Bolest mě nutí vykřiknout. Poslední, co slyším se cinknutí žiletky dopadající na podlahu.

Tady a teď

1. října 2013 v 15:30 | Eleanor Blackburn
Právě si nazouvám svoje nové boty od Nike. Házím na sebe mikinu s kapucí a vyrážím ven s mojí partou. Jak dlouho už takhle chodíme ven každé odpoledne? Hodně dlouho, už několik let. Myslím, že nás nic nemůže rozdělit. Holky se pořád hádaj, pořád jsou naštvaná jedna na druhou kvůli blbostem. Měla jsem bejt taky kluk, nevím, kde se stala chyba. Nechápu, jaké má výhody holka, která se kamarádí s klukama. Holky mi záviděj, že mě ti kluci pořád obklopují, ale já toho nezneužívám. Neberu je jako nápadníky nebo tak něco, ale jako kamarády. Oni se mnou nejsou, protože by mě chtěli sbalit nebo tak něco, ale viděj ve mně dalšího člověka do party. V tomhle případě by šlo říct i dalšího kluka, protože si občas ani neuvědomují, že jsem holka. A co má bejt? Mě se to tak líbí, nechápu, proč bych se nemohla chovat stejně jako kluci a bejt s nima v partě. Co je na tom tak divnýho?
Nasedám na skejt a mířím směrem k parku. Ve sluchátkách Green Day. Z dálky vidím Fílu. Už se blížím k parku. Fílu jsem vždycky brala jako kámoše. Teď mám čas podívat se na něj jinak. Je tam sám, sedí na opěradle lavičky, v uších sluchátka, stejně jako já. Snad si mě nevšiml. Nepřítomným pohledem kouká na zem před sebe. Přitom mu čupřina tmavě hnědých vlasů spadá do obličeje, ale i přesto na něm vynikají jeho hnědé oči, do kterých bych se dokázala koukat hodiny. Na sobě má modrošedou košili s dlouhým rukávem a pod ní černé tričko, tmavě modré džíny a černobílé tenisky od Pumy. Fakt mu to sekne! Jako nikdy.
Levou nohou se znova odrážím, abych na skejtu dojela až k němu. Všiml si mě skoro, až když jsem k němu dorazila. Vytáhl sluchátka z uší. "Ahoj," řekl a vypadal přitom zmateně, jako kdybych ho právě vytáhla z těch nejhlubších myšlenek. "Ahoj! Co tady folouníš?", opáčila jsem.
"No čekám, až někdo konečně dorazí!", koho asi myslel tím někým. Že by mě, nebo to řekl jen tak obecně.
"Jako myslíš tím jenom mě nebo ještě někdo přijde?"
"No tak vzhledem k tomu, že to dneska svolával takovej jako já foloun tak asi nikdo."
"Pocem ty foloune jeden!" Musím ho obejmout chudáka. "Koho si zval…?"
"To je jedno… Stejně už nikdo nepřijde."
Docela fajn odpoledne s ním. Když jsme byli jen my dva. Doprovodil mě až domů. Když jsem se s ním chtěla rozloučit, řekl: "Ještě něco ti musím říct. Já dneska nikoho jinýho kromě tebe nezval."
"To je… fajn."
"Chtěl jsem bejt jenom s tebou. Musim se tě zeptat, chceš to taky?"
"Co?"
"Bejt se mnou, jenom se mnou, jenom moje."
"Chci."
"Tak zas někdy," chce už odejít.
"Ne, teď," přitáhla jsem ho k sobě a políbila ho.

Pomáhat a chránit

29. září 2013 v 23:45 | Eleanor Blackburn
V uších sluchátka, hraje taková ta "naše" písnička, co se nám líbí oboum a společně ji rádi posloucháme. Moje nohy makaj už několik kilometrů. Šlapky se můžou utrhnout. Ano, dneska na tom kole umřu. Čeká mě ještě pár kiláků a v hlavě mám stále větu: Šlápni na to, šlápni na to, čím dřív tam budeš, tím líp. Miláček už tak na mě čeká někde ve jeho "velkoměstě" a já se táhnu z tý naší blbý vesnice na kole.
Konečně už jsem ve městě. Po telefonu mi řekl, že mi jde naproti od náměstí. Jedu po stezce, přičemž si všimnu, že jde naproti mě, ale je na druhé straně silnice. Rozhlídnu se a rychle to krosuju přes hlavní na druhou stranu, protože zrovna nic nejede. Problém není v tom, že by mě něco mohlo přejet. Já se umím rozsekat sama, znám se. Jsem jím zaslepená, tolik mu to sluší, jak sebevědomě kráčí po chodníku, hnědé vlasy od větru rozcuchané, prostě je k sežrání. Už si plánuju jak zabrzdím nebezpečně těsně před ním. Sundám sluneční brýle a konečně ho políbím na ty rty, co se na mě právě usmály. Neuvědomím si jak je vysoký obrubník daleko a najednou křach. Najela jsem na něj skoro kolmo a kvůli přibrždění před přejížděním silnice jsem neměla moc velkou rychlost. Jenco jsem na něj narazila předním kolem, byla jsem na zemi. Najednou, bylo to strašně rychlý. Dopadla jsem na pravou stranu, takže mi pravá noha zůstala zaklíněná pod kolem. Pravou rukou jsem se snažila pád zbrzdit, takže jsem na ní spadla, brutálně to bolelo.
"Ty vole, seš v pohodě." Ohlídla jsem se. Šimon ke mě doběhl, vzal moje kolo, šikovně umístěné tak, že čouhalo do silnice a hodil ho na chodník. Kromě kola jsem do silnice čouhala ještě já.
"Jo, asi jo," odpověděla jsem trochu opožděně na otázku, protože jsem byla se strašným šoku, tak mi trochu dýl trvalo, než jsem se vzpamatovala. Došlo mi, že to je vlastně trapas jako prase. Podívala jsem se na Šimona ze země a rozesmála se. "Vstávej prosím tě!" Podal mi gentlemansky ruku a pomohl mi vstát. Chtěl mě obejmout, ale najednou mě něco zaštípalo na noze. Podívala jsem se dolů a zjistila, že mám skoro celou holeň sedřenou. "Do háje..."
"Ježiš. Prosím tě, co takhle blbneš." Přitáhne si mě blíž a hladí mě po zádech.
"Za to můžeš ty! Tolik ti to sekne, že jsem na tebe musela koukat!"
"Jo já jo!? Pojď prosím tě ke mně domu, já ti to vydezinfikuju."
"No bezva. Si zahrajem na doktora."
"Proč ne, že jo?"
Vím, co tím myslí. Nabízí mi, jestli nechci sednout na rám, že bychom tam dojeli rychleji. "Blázníš? Se nechci znova rozsekat."
"Se mnou jo? Budu řídit."
"Tak jo, věřim ti."
Tak teda nasedám na rám a nechám se vézt, za pět minut doražíme k němu domů. U něj doma v bytě nikdo není. Rodiče někdo pryč. Vede mě do pokoje.
"Takže milá pacientko, svlékněte se a položte se na lůžko." ukázal s úsměvem na svou postel.
"Ale pane doktore, s tím nesouhlasím. Máte mi přeci vydezinfikovat pouze poraněnou nohu a myslím, že není nutné se svlékat."
"Slečno, já jsem doktor, vy pacient a budete dělat to, co já považuji za nutné." Svalil mě na postel. Smála jsem se, začli jsme se líbat. "Neměl byste mě nejprve ošetřit, pane doktore."
"Tohle patří k ošetřování, slečno."
"Opět s vámi musím nesouhlasit."
"Vaším názorem se neřídím."
"Dobře, končim s hrou na doktora."
"Copak? Se ti to nelíbí?"
"Ta noha..." Ukazuju na zasychající krev na odřenině.
"Jo, jasně. Počkej chvíli."
Po chvíli se vrátil s dezinfekcí. On z něj asi fakt bude doktor, udělal to šikovně. Pořád se mě ptal, jestli to moc nepálí a tak. Nakonec usedl vedle mě a hladil mě po vlasech. "Ty seš moje pako..."
"Já vím," smála jsem se.
Myslela jsem si, že jsem nám dvoum právě zkazila odpoledne, ale nakonec to nebylo špatný, vlastně dost dobrý, vlastně skvělý!
Mám toho nejlepšího kluka. Dokáže holce pomáhat a chránit jí. Tak bude z něj doktor nebo polda?

Třeseš se

26. září 2013 v 22:40 | Eleanor Blackburn
Po dlouhé době jsme zase spolu. Venku jako kamarádi. Sice jsme spolu půl roku chodili a byli to krásný časy, ale oba jsme se rozhodli radši pro tohle.
Jdeme po neznámé louce a vzpomínáme na staré dobré časy. Děláme to rádi a často. Stále přitom cítím to teplo lásky. POřád z něj to teplo sálá. Ze mně taky. Asi si to neuvědomujeme ale oba v hloubi duše víme, co chceme. Zastavujume se a dívám se to jeho hnědých očí. Vidím v nich naše společně vzpomínky. Vidím v nich zklamaní z toho, že už to dávno není pravda. Vidím energii která ho vyzývá se k něčemu odvážit. Vidím jednotlivá písmenka, která tvoří jedno slovo. T-o-u-h-a. Skáču mu do náruče. Objímáme se hrozně dlouho. Nejdřív se křečovitě svíráme. Obejmout, držet a už nikdy nepustit. Pak uvolňujeme sevření, ale stále se drříme za paže. Podívám se mu očí. Jeho rty se chvějí. "Třeseš se," zašeptám.
"Můžu tě políbit?" ptá se. Místo odpovědi ho líbám na rty.
Od našeho rozchodu jsem zkoušela líbat tolik kluků, ale nikdy jsem necítila to, co cítím teď. Upřímnost, nenucenost, věrnost, lásku, něhu, touhu, vášeň, prostě eufórie.
(Nikdy tohle neucítím, dokud znovu nepolíbím Dorta)

Je se mnou konec

26. září 2013 v 22:16 | Eleanor Blackburn
"Prosím, přijď na tu párty," žadonila jsem ho při ranním loučení. Odjížděl totiž ještě ten den večer na 2 tejdny do Chorvatska.
"Říkám, že nevím, jestli to půjde."
"Tolik se těším."
"No jasně... Všichni mi strkejte, jak to bude skvělý..."
"Promiň. Ale tak máš možnost tam přijít."
"Co když ne?"
"To mi jako chceš říct, že už se neuvidíme?"
"Nevím..."
"Vojto, slib mi, že se tam aspoň stavíš rozloučit se. Prosím... Máš to kousek."
"OK. Tak držim palce a měj se."
"Taky. Hodně štěstí."
Rozloučili jsme se krátkým polibkem a šli každý do své třídy na popravu zvanou vysvědčení.
Odpoledne, když jsem se už chystala na párty, byl online na facebooku. Napsala jsem mu.
N: Ahoj :)
V: Ahoj...
N: Jak to vypadá?
V: blbě...
N: Jako že už se neuvidíme?
V: Nevim. Rodiče mě už nechtěj nikam pustit.
N: Sakra to se tam nemůžeš na pět minut stavit? Už kvůli mně?
V: Nechte mě bejt všichni. Buď do mě hučíte, ať přijdu nebo jak to bude skvělý.
N: Tak promiň!
Už jsem na něj neměla nervy a do toho mi ještě psal kámoš, co tu párty u sebe doma pořádal, že ho Vojta taky poslal do prdele. Napsala jsem, že mě už taky a to už je teda něco. Byla jsem na něj naštvaná. Nejen, že se se mnou nemohl rozloučit, ale přišlo mi, že o to ani nestál. Všechno mu bylo lhostejný. Vykašlala jsem se na něj, rozhodnutá si tenhle večer užít naplno!
Setkávam se tam se sestřenkou jménem Týnka. Představuje mi kluka ze svojí třídy. Přichází tam pozdějc. V taněční místnosti hraje hlasitě hudba a všude je mlha se zamlžovače. Když ten kluk vešel dveřmi, myslela jsem si, že přišel Vojta. Mimochodem jsem už v sobě měla pár panáku, protože jsem pila kvůli Vojtovi, že mě tak zklamal. Postavou byl úplně stejně vysokej a hubenej, vlasy stejné barvy a stejně rozčepířené. Když jsem viděla jenom obrys ve dveřích a nedechla jsem se a zašeptala: "Vojto..." Rychle jsem se rozeběhla k němu a dva kroky před ním jsem se zastavila, protože jsem zjistila, že to není on. "Ahoj, já jsem Vojta," řekl. Vyjeveně jsem na něj koukala. Tohle... To není možný! Mezi nás skočila Týnka a zdravila ho: "Čau Vojto! Tohle je moje sestřenka Nina," představila mě. "Ahoj," vykoktala jsem. Pak mě pozval na panáka, tak jsme pili spolu, ale já to zvládla o něco líp než on.
Za chvíli jsme seděli spolu venku na zahradě a rozmlouvali o životě. Přišla mi SMSka od Vojty, že nemá šanci se dostat pryč z baráku, že do hodiny odjížděj. Neodepsala jsem mu a řekla si: Víš co kámo? Mně je to jedno! Měla jsem novej objev. Druhej Vojta. Zajímavé. Povídali jsme si o šem, nad čim není nutný moc přemejšlet, protože nám to nemyslelo. Pochválil mi dokonce i prsa. Takže poznali jsme se. Úkol číslo jedna splněn.
Pak jsme šli na trampolínu s kámošema a tak jsme se tam váleli a on mě tam tak různě objímal a osahával. Jeden kámoš to fotil no.
Zase se kalilo vevnitř a tam to začlo bejt hustý. Tancovali jsme za ruce s propletenými prsty na hlasitou hudbu. Když jsme už nemohli, přestali jsme, ale stále ruku v ruce jsme šli ke stolu napít se něčeho. Pak došlo na ničení balónků. Při přípravách, které se konali před párty jsme si s Vojtou uděli svůj vlastní balónek s našima jménama ve velkém srdci. Přišla mi od něj další SMSka, že odjíždí aže něchce vědět co se tam u nás děje. Ne nechtěj to vědět. Vzala jsem balónek s těma jménama a rozdupla ho přímo před Vojtou (tim druhym samozřejmě). On mi rozdupl můj balónek s mym jménem! Zlechtala jsem ho a váleli jsme se po sobě gauči. Kámoši na to dost koukali.
Vymyslel si, že je mu špatně, že chce na vzduch, tak jsme šli ven. Oba už jsme byli namol, jemu jsem se líbila, já se chtěla pomstít mýmu Vojtou, tak co se nestalo. Šli jsme na trampolínu a tam jsme se dál provokovali a pošťuchovali až mi dal letmý polibek za rty a svět jakoby se zastavil. Polibek jsem mu oplatila a ano vykousli jsme se. Slyšela jsem vzdálený smích, nekdo k nám přicházel. Sestřenka s Vojtovým (samozřejmě mým Vojtovým) nejlepším kámošem. Přestali jsme a nevim, jesli nás zahlédli, ale stejně jsme seděli podezřele blízko. Obula jsem si boty a vyrazila k nim, jako že se nic neděje. "Vyměnilas Vojtu za Vojtu," zeptala se. "Cože? Ne," smála jsem se. Ona to ale myslela vážně a protáhla obličej. Vojtův nejlepší kámoš měl přesně takovej výraz, jako mívá v téhle situaci nejlepší kámoš. 'Neboj, já mu to povím.'
Jela jsem bzro dou, přestože mě všichni přemlouvali, ať zůstanu. Volala jsem tátovi ať pro mě přijede. Musela jsem rychle vysřízlivět. V autě už jsem byla při smyslech a litovala jsem všeho, co jsem udělala. Vojtovi (mýmu Vojtovi) jsem odepsala na SMSky, že už jedu domu, že mě to tam bez něj nebavilo. Divil se teda, že jsem mu neodepsala dřív, ale já mu řekla, že jsem měla vyplej mobil. Takže fajn. Poslal mi ještě tisíc pusinek na dobrou noc a všechno bylo v pohodě. Za hranicema jsme si přestali psát, protože je drahý. Normálka jsme spolu komunikovali přes FB, párkrát jsme dali i skype, ale už jsme se oba nemohli dočkat, až se vrátí zpátky a znovu se uvidíme. Komunikaval se mnou ale míň a míň. Pak se vrátil a vůbec mi nenapsal. Napsala jsem mu.
N: ty se mnou nemluvíš?
V: ne
N: co?
V: Už nemáme o čem mluvit.
N: ???
V: Je konec.
N: proč?!
V: Nemusim to řikat, pokud to víme oba.
N: Řekni to, protože to asi oba nevíme.
V: Hele mě je to jasný. Všechno vim a neřikej, že ta párty byla nudná.
N: Neříkám.
V: Ty a ten druhej Vojta jste se tam dobře bavili co?
N: A co jako? Tvůj problém žes tam nebyl. Promiň ale to jako se nemůžu normálně bavit, ikdyž tam ty nejseš?
V: Tak jestli u tebe znamená 'normálně' se bavit, se vykousnout s klukem, kterýho vidíš poprvý v životě, tak fakt nevim. Prostě mezi náma je konec a už se o tom nechci bavit.
N: Kdes to vzal prosimtě?
V: Na tom nezáleží a už mi dej pokoj!
N: Vojto, prosím tě poslouchej mě!
V: Ne! Už mi nic nepiš! Nemá to cenu.
Už jsem mu teda neodepsala. Byla jsem v šoku a strašně brečela. Proč jsem to kráva udělala? Kvůli takový blbosti jsem ho podvedla... Tolik to bolí. Tak strašně moc. Vstala jsem ale podlomila se mi kolena. Spadla jsem na podlahu a nemohla se od pláče nadechnout. Po tom, co jsem se vzpamatovala, jsem šla do koupelny a začala si řezat ruce. Bolelo to víc, než ta vnitřní bolest, způsobená Vojtou. Teda spíš si za můžu sama. Proto se řežu. Krev z mé ruky přímo vystříkla, protože jsem si asi nařízla tepnu. Zhroutila jsem se na podlahu a bolestí omdlela. Dál si nic nepamatuju.
Teď se mi to celé promítlo v hlavě a já pomalu otevírám oči. Vídím Vojtu, jak se nade mnou sklání. Když vidí, že jsem se probrala, dává mi pusu na čelo. "Vojto, promiň... Miluju tě..." vzlykám.
"Já vím, já tebe taky."
"Ty už se na mě nezlobíš?"
"Ne bylo to hloupé..."
Najednou všechno z černá a já znovu upadám do spánku.
Probouzím se podruhé a vedle mě sedí máma. "Kde je Vojta??? Byl tady!" ptám se okamžitě.
"Ne, Vojta tady nebyl," odpovídá máma.
"Byl! Seděl tady co ty! Vím to!"
"Jsem tady celou dobu, nebyl tady!"
"To není možné..."
Dřív, než se mnou začne probírat, proč jsem se pořezala a tak, přichází sesstřička, která jí nemilosrdně vyhodí s tím, že si potřebuju odpočinout. Zůstávám sama. Všechno to s Vojtou byl sen. Je mezi náma konec. Je se mnou konec. Na nočním stolku stojí sklenička s vodou. Vodu vypiju a skleničku rozbíjím o okraj stolku. V ruce žmloulám střep co z ní odpadl. Tentokrát stihnu dřív umřít, než omdlít.

Slzy nezapomenutelné lásky

25. září 2013 v 17:47 | Eleanor Blackburn
Vycházím ze školy a jsem strašně šťastná, že jsem Vojtu, mýho od prázdnin bejvalýho kluka nepotakala. Snad už jsem zapomněla. Bojím se chvíle, kdy se znovu potkáme. Jak to přežiju?
Kráčím přímou cestou na nádraží, protože musím ještě stihnout brigádu. Už se blížím k rohu ulice a chystám se jí přejít. Na rohu přes ulici ale stojí parta lidí. Poznávám pár Vojtových kámošů, ale jeho nevidím. Rozhoduji jsem se, že projdu kolem a pozdravím je. Kdo je ten tmavovlasý kluk v modré mikině? Něco hlasitě říká. Moment, ten hlas je mi povědomý. Už jsem skoro u přechodu, zpomaluji. Ten smích přece znám. Ten kluk se otáčí a dívá se na mě. Tuhle tvář moc dobře znám! Do těch očích jsem se dívala hodiny! Ty rty jsem líbala každý den! Ty vlasy jsem ráda prohrabovala prsty! Ten smích mě vždy rozesmál ještě víc! Ten hlas tak krásně hladil na duši když říkal 'Miluji tě'! A tolik to bolelo, když řekl 'Je konec'! Naše pohledy se střetly. Zastavuji, zahýbám doprava a přecházím postranní lici. V hlavě mi zní 'Neotáčej se, neotáčej se', ikdyž mě jeho pohled pálí v zádech a já mám možnost se naposledy podívat do jeho krásných očí. Otočit se stejně nemůžu, protože se v mých očích lesknou slzy.
(podle skutečné události z 2.9.2013)

Extrémně nebezpečná zrada

23. září 2013 v 22:18 | Eleanor Blackburn
Sedím na pohovce v klubu. Připadám si jako sjetá, protože se mi zdá, že vidím věci, které nechci vidět. Nebo bych je neměla vidět. Leda tak v noční můře a ne ve skutečnosti. Mám krásný výhled na taneční parket, kde se míhá spousta páru. Pár zamilovaných, kteří si jsou stoprocentně věrni, pár, kteří spolu tancují jako kamarádi, pár perverzáků a kurviček a pak ještě Tom s Danielou. Flirtují spolu, je jim jedno, že je při tom pozoruje Tomova přítelkyně. Nechtěla bych se cítit jako ona, ale bohužel se tak cítím… Ano, já jsem ta hloupá husa, co se s ním zahazuje!
Ploužák končí. Nevyzval na něj mě, ale radši se tam promenádoval s Danielou. Za celý večer nic, co bychom dělali společně. Co mám dělat teď? Oni oba mají tu drzost přisednout si ke mně. Dál se baví s ní. Pak se přitočí nějakej kluk (docela pěknej), co mě vyzývá k tanci, rozmýšlím se, že řeknu a ano. Už se nadechuju. Když najednou Tom zpozorní, otočí se, podívá se na mě, pak na něj a rozzuřeně zahuláká: "Zmiz, ty debile!" Dá mi ruku kolem pasu, aby ten kluk viděl, že jsem jeho. To už mě maximálně rozzuří! "Tak já nemůžu a ty jo! Víš co? Já s ním chci tancovat!" Zvedám se a chci odejít.
"Sáro, počkej…" Já se ale nezastavuji.
"Víš co?" otáčím se ještě. "Tancuj si tady s Danielou, když se jí líbí, že se chováš jako kretén!"
"No tak si jdi, ty krávo!"
"Tak tohle jsi přehnal!" Kdybych se nemusela vracet pár kroků zpět a sklánět se k němu, dala bych mu takovou facku, až by se mu to otočilo kousavým dozadu! Ještě přileze s omluvou.
Jdu pryč. Jsem rozhodnutá! Jedu domů. Po cestě nechci už nikoho potkat. Noční nádraží vypadá strašidelně, ale jsou tu nějací lidi v mém věku, sedící na lavičce, vedle sebe chlast a nahlas se baví. Je mi to jedno. Aspoň tu nejsem sama. Naštěstí je neznám a ani mě nezavolají mezi sebe. Klidně bych se opila teď s radostí, ale neudělám to. Jsem na to příliš rozumná. Ale Tom ne! Kolik toho vlastně v sobě měl?
Na začátku večírku jsem mu řekla, ať moc nepije, že to nemám ráda. Ale když si kámoši dávali, chtěl zamachrovat a ukázat kolik dá. Nedal na má slova. Stále dál machruje před kámošema, mě si nevšímá, má blbý kecy a poznámky. Když jsem něco řekla, tak většinou odvětil, ať se do toho nepletu nebo ať mu do toho nekecám, že to co pije nebo říká je čistě jeho věc a že ho mám přestat poučovat a ztrapňovat před klukama. Nakonec to všechno vyvrcholilo tanečkem s Danielou. Co asi dělají teď? Pořád plouží po parketu, možná se líbají a na mne si ani nevzpomenou. On si na mne nevzpomene a to mi vadí nejvíc. Víc než vadí! Zabiju ho za to!
Alkohol udělal své. Kdyby byl střízlivý, nikdy by tohle nedělal. Musím kluka nechat vyblbnout prostě. Proč jsem ho tak seřvala? Když mě nenechal tomu klukovi, co se mnou chtěl tancovat, znamená to, že si mě váží a nikomu mě nepůjčí. Ale tak proč sakra tancoval s Danielou? Tvrdí mi sice, že jsou jen přátelé, ale na první ploužák vyzval jí, ne mne! Co se to sakra děje? Jde to všechno do háje. Všechno to jenom zhoršuju.
Vlak dorazil a já na něj nastupuji po dlouhém přemýšlení s přesvědčením, že se musím omluvit za tu přísnost. Prostě se dneska nic nepovedlo. Po pěti minutách vlak dorazí do mé vesničky s malým nádražím, tam zastavuje a já vystupuji. Jdu kolem kolejí, je krátce do desáté hodině a nějací lidé, co bydlí ve velkém domu u trati ještě stále kalí pod pergolou. No kalí… Spíš jen oslavují něčí narozeniny a zábava je v plném proud, nahlas se smějí a povídají si.
Za domem je nějaké polorozpadlé stavení. Chci ho rychle obejít. Najednou za sebou slyším něčí kroky. Bodavá bolest v zádech, jakoby mi tam někdo zarazil kudlu. Křič, křič! S bolestných vykřiknutím padám na kolena a přímo na obličej. Hlasitě vzlykám, strašně to bolí. Tome, Tome… Prosím pomozte mi někdo. Bolest se pomalu rozšiřuje do celého těla. Slyším další kroky a povyk. Pak usínám, upadám do bezvědomí. Někdo ale stojí vedle mne. Nemohu ho vidět, jelikož mám tvář zabořenou do země. Všechno se rozplývá. Znovu vidím Toma, jak tančí s Danielou. Bolest i v srdci.

Cítím, jak se někdo dotýká mé ruky. Dokonce po ní lehce přejíždí prsty. Potom jí pevně stiskne a šeptá: "Sáro…" Otevírám oči. "Tome… promiň, promiň."
"Pšššt. Nevysiluj se mluvením. Jen odpočívej."
Nejsem schopná se pohnout.
"Už se na mě nezlobíš?" vymáčknu ze sebe šeptem.
"Lásko, jak bych mohl… To já jsem se ti přišel omluvit za ten večer. Moc mě to mrzí, choval jsem se jako kretén, měla jsi pravdu."
"Ne, v pořádku. Já byla na tebe moc přísná a přehnaně jsem žárlila."
"Mlč už! Prostě jsem to přehnal, jak jsem ti nadával."
"Takže s Danielou nic nebylo?"
"Nic víc než jeden tanec. Pak jsem jí poslal do háje, když jsem viděl, co to s tebou udělalo. Ale už dost, odpočívej…"
"Ještě mi prosím tě řekni, co se mi stalo?"
"Proč jsi sakra šla domu sama ty hloupá? Vidíš, jak to nebezpečné! Jen tak tě někdo bodne."
"Jak je možné, že jsem to přežila?"
"Nebýt těch lidí na té sešlosti na zahradě, tak bych o tebe přišel. Odpočívej teď, budu muset jít."
"Počkej, zůstaň ještě chvilku."
Najednou se otevřou dveře a v nich stojí doktor Mrázek, tátův známý. "Á, slečna už se nám probrala! Mladý pane, návštěvy končí. Slečna Ježková potřebuje klid."
"Rozumím," odpovídá s úsměvem. "Zase se stavím." Zamrká na mě. Chci přikývnout, ale s krkem jaksi nemůžu pohnout. Pouští mou ruku a odchází.
"Pane doktore, co se mnou je?"
"Někdo vám vrazil kudlu do zad. Naštěstí ho chytili."
Nechápavě se na něj podívám. Tenhle doktor Mrázek prostě lidem říká vše narovinu. "Měla jste obrovské štěstí, Sáro. Vaši zachránci vám poskytli první pomoc a zavolali sanitu. Útočník vám vrazil nůž přímo do levého ramene vedle lopatky, naštěstí ne tak hluboko."
"Ale já tomu stejně nerozumím… Kdo to byl?"
"Nějaký ubohý psychopat, nejspíše byl opilý nebo zfetovaný. Nemějte strach. Už ho zadrželi."
"A budu v pořádku?"
"Jak jsem říkal, měla jste štěstí, mohlo to být vážnější. Myslím, že budete v pořádku. Stačí jen vyčkat, až se vám rána zahojí a pak jen správně rehabilitovat."
"Mám něco s krkem co?"
"Byly narušeny nervy, které by měli vykonávat pohyb s vaší hlavou. Ale spravili jsme je. Teď to jen musíte rozhýbat, ale sama se o to nepokoušejte, na to vám přivedu odbornici."
"Dobře."
"Tak teď se pořádně prospěte, a kdyby vás něco bolelo, zavolejte sestru, ona vám na to něco dá," naposledy se usmál a taky odchází.
Nemohla jsem si víc přát. Probudit se vedle Toma, který se přijde omluvit. Doktor mě ujistí, že budu v pořádku. Dopadlo to ještě dobře. Když se probouzím podruhé, nemám pojem o čase, ale vypadá to, že je odpoledne. Navštěvují mě rodiče. Ptám se jich, co je za den. Prý je pondělí, byla jsem operována v sobotu v noci a probrala se až v neděli večer, kdy tady byl Tom a pak usnula a probudila se až teď, krátce po obědě dalšího dne. "Řekni mi, jak se můžeš jen tak sebrat a jet večer sama vlakem, vždyť ti ještě není ani šestnáct?!" vyváděla máma.
"Prostě jsem chtěla domů no."
"Měla jsi mi zavolat, já bych pro tebe dojela."
"Já prostě chtěla zmizet. Ale budu v pořádku, to stačí."
"Ne! Nestačí. Mohlo to dopadnout hůř, mohla jsi být mrtvá!"
"Můžeš mě tehlech věcí ušetřit prosím."
"Promiň. Můžeš ale mi říct, proč jsi tak utekla z té party?"
"Protože jsme se s Tomem pohádali."
"Prosím tě, s ním, že ses pohádala? Ten když se dozvěděl, že jsi zraněná, letěl sem už v noci a byl tady, dokud ses navečer neprobrala."
"Opravdu?"
"No vážně. Doktoři už ho vyháněli z pokoje, tak seděl na chodbě a vždycky ho sem na chvíli pustili. Máma mu volala, ať jde domů, já jsem ho posílala domů, ať se jde vyspat a on ne. Musel tu prostě čekat, než se probereš."
Koukala jsem s otevřenou pusou.
"A co ti řekl, když jste spolu mluvili? A kvůli čemu jste se pohádali?"
"Kvůli jiný holce a alkoholu… Dokonce jsme si sprostě nadávali. Ale bylo to hloupé. Z obou stran."
"No hlavně, že jste si to vysvětlili."

Rána se mi dobře hojí a za pár dní mě pouštějí z nemocnice do domácí péče. Za ten pobyt v nemocnici Tom nenechal jediný den bez návštěvy, dokonce mi nosil i květiny. Je to moje zlatíčko. Už konečně můžu vyjít ven z domu na krátkou procházku. Tom už na mě netrpělivě čeká před domem. Dlouze se políbíme a on mi šeptá: "Jsem strašně šťastnej, že už jsi zase v pořádku."
"Děkuju, že jsi mě podporoval. Bez tebe bych to nezvládla."
"To byla samozřejmost. Po tom, co jsem provedl."
"Co?"
"No tak odešla jsi přece kvůli mně. Nebejt toho, že jsem se choval jako kretén, tak by se to nestalo."
"Nedávej si to za vinu! Nemůžeš za to. Chovala jsem se hloupě."
"Ještě jednou se ti omlouvám za to, co jsem o tobě řekl… A taky za Danielu, bylo to nevhodný… A ty moje opilostní puberťácký kecy… Promiň, měla jsi pravdu… Fakt jsem se choval jako kretén."
"Nech toho už."
Umlčuji ho polibkem. Nic neříkej, jenom mě líbej.
(důkaz toho, jak si lidi nevážej toho co mají)

Mrzne

22. září 2013 v 14:54 | Eleanor Blackburn
"Je mi zima," šeptám a z úst se mi line oblak páry.
"Mně taky," odpovídá Vojta a obejme mě silněji. "Neboj, všechno zas bude v pořádku."
"Víš, že nebude," pálí mě oči. Už to nebude z toho větru.
"Nebreč, prosím tě nebreč," líbá mě od mrazu rozpraskanými rty na tvář a hladí mě rukou ve vlasech pod mou pletenou čepicí. Pokládám hlavu na jeho rameno. "Utři si slzy a žij dál."
"Nepouštěj mě."
Je ticho, ale moje poslední slova, jakoby se nám oboum v hlavě ozývaly. Sedíme pod střechou na vlakové zastávce a čekáme, až vlak dorazí, nikde nikdo, jenom bílé vločky se snášejí k zemi. Je půlka ledna za námi a mrzne. Jako bych z dálky slyšela naší známou oblíbenou melodii. Chills me behind... Trying to rewind. You caught up in never ending circle. We're playing again. And again and again.
"Slyšíš to?" šeptám.
"Co?"
"Again and again."
"You caught up in never ending circle," přidává se.
"I played again."
"Again and again and again and again and again and agaaaain," šeptáme oba jedním dechem. Usmíváme se. Jakoby nám tahle píseň vracela energii. Pomalu se k sobě přibližujem, až se políbíme. Sice krátce ale příjemně.
"Je mi s tebou dobře," už tolikrát jsem to chtěla říct.
"Mě s tebou taky. Ať mrzne nebo sněží...!"
Přituleni k sobě se houpeme stále do rytmu naší oblíbené melodie a šeptáme její slova...

Byl jsem v kině

21. září 2013 v 12:16 | Eleanor Blackburn
Ještě, že jsem sem nakonec dorazila. Nejlepší večer s kámošema a s ním. Já jako moc nepiju a Petr taky ne, ale ostatní si tam docela dávaj. K tomu ještě přišli další čtyři kámoši, tak jsme se museli smrsknout. Sedím s Petrem v jednom křesílku jemu na klíně. Cítím, jak mě objímá. Hudba hraje hrozně hlasitě.
Kámoška, co dělá za barem, nám přináší další várku coly s morganem. Tentokrát si dáme i my dva. Říkala jsem si s, že jako pít nebudu a on mi pořád říká, že když už někam jde tak taky skoro nepije, ale tentokrát jsme si dali, abychom zapadli.
Začínalo mi bejt blbě, tak jsem řekla, že jdu na vzduch a on se samozřejmě chtěl připojit. Byla jsem ráda, že nemusím jít potmě ven sama. Stejně jsme z toho byli oba vysmátí. Drželi jsme se za ruce a procházeli se u řeky. Hned mi bylo mnohem líp. Docela příjemná romantická atmosféra. Pak jsme vyšli po schodech vedle mostu přes řeku, na kterém vedla hlavní silnice, a šli podle ní na náměstí. Chtěli jsme se vrátit zpátky do klubu, který byl v prvním patře velkého domu, kde byla v přízemí nějaká hospůdka, kde se slejzali štangasti u piva. Nikdy by mě nenapadlo, koho tady můžeme potkat.
Zrovna někdo vycházel ze dveří, ale my jsme si ho v podnapitým stavu nevšímali, a chtěli projít dveřmi dovnitř. Když se najednou ozvalo: "Petře? Co ty tady…?"
"Poběž rychle!", křikl na mě Petr a uháněli jsme chodbou a po schodech nahoru do klubu. Trochu se nám u toho motali nohy a úspěšně jsme doběhli do chodby prvního patra, kde mě napadlo rychle otevřít dveře od dámských záchodů a zatáhnout tam Petra. Tady nás ten člověk už hledat snad nebude.
Oba jsme se rozesmáli, i když moc nebylo čemu. "Fotr…", vydechl Petr.
"Průšvih co?"
"No, to abych se pár let nevracel domu. Víš co, já jsem dneska měl bejt v kině… S klukama. Tak těsně vedle…"
Vtom mu zazvonil telefon. Volal jeden z kámošů. Vzal to a slyšela jsem jenom: "Vole, je tady tvůj fotr! Asi tě hledá…"
"No hledá. Kdyby se ptal, tak řekni, že jsem říkal, že jdu do kina s klukama a že si mě s někým musel splést. Až odejde tak brnkni."
Smála jsem se tomu, ikdyž to nebylo moc vtipný, protože z toho Petr bude mít průšvih. Ale tahle situace prostě byla vtipný. Já a můj kluk zavřený na dámských záchodech, čekajíc až nás jeho fotr přestane marně hledat v klubu…
Telefon zvonil podruhé. Tentokrát volal jeho táta. " Neber to! Seš v kině ne?", sykla jsem.
"Pravda. Típnout mu to taky nemůžu, protože ten mobil mám na tichej režim a neslyším ho… Viď?"
"Jo přesně tak! Jsme tak geniální!", smála jsem se.
Vtom jsme zaslechli, jak se za dveřmi kabinky, kde jsme byli schovaní, otevřeli ještě jedny dveře. Radši jsem oba rychle ztichli a čekali, co bude. Když se najednou ozval vzteklý křik: "Chlape, co sem lezete?! Tady nemáte co dělat! To jsou dámské toalety."
"No jo no. Už jdu.", v tomhle hlase jsem poznala známý hlas Petrova táty. Stačila troška k tomu, abych vyprskla smíchy. Petr nevěděl, jak mi má co nejúčinněji zacpat pusu, abych se nesmála, tak mi dal pusu. Mezitím klaply dveře, jak jeho táta naštvaně odešel. Začali jsme se hrozně smát a vylezli z kabinky. "A hele vy dva!", vykřikla Aneta, moje kámoška. Pravděpodobně ona křičela na Petrova tátu. Jo, ten hlas mi byl nějakej povědomej! Nemohli jsme jí na to nic říct, jak hrozně jsme se smáli.
"Asi si právě seřvala mýho tátu!", vyprskl Petr. A už jsme se smáli všichni tři.
"Hele tak já se jdu podívat, jestli už odešel jo.", řekla Aneta. Souhlasili jsme. Za chvíli nám volala, že už je pryč a že ho prej kluci viděli odcházet. Prej se na Petra ani neptal, protože jeho kámoše ani nepoznal.
Petr věděl, že bude muset stejně domů, tak jsme se před jedenáctou sebrali, protože mě vyzvedávala máma. Naposledy jsem Petrovi říkala, že mu držim palce, aby ho doma nezabili. Když jsme najednou uviděli Filipa, kluka, se ktrým měl jít Petr do kina. On v tom kině vážně byl.
"Filipe! Máš ještě lístek z toho dnešního kina?!", křikl na něj přes ulici Petr.
"Cože?! Mám. Proč?"
"Pojď sem a dej mi ho."
"No klidně, ale k čemu ti bude?"
"Zatajování faktů.", usmál se Petr, vzal si od Filipa zmuchlaný lístek a strčil si ho do kapsy. Rozloučili jsme se a všichni šli domů.
Před půlnocí mi Petr volal a vyprávěl mi, co se dělo doma. Byl u toho dost vysmátej. Takže, přišel domu, kde narazil u dveří na tátu, kterej se ho sarkasticky zeptal, jakej byl film. Odpověděl mu, že fajn. A on na něj: " Petře, všichni už víme, kde jsi byl. A nedělej z nás blbce." Petr si pomyslel, že udělá blbce jenom z něj a odpověděl: "No v kině jsem byl. Problém?"
"Vždyť jsme se přece potkali. Oba víme kde. Sice nevím, kam jsi zmizel, ale vím, že jsi tam byl."
"Cože? Já byl v kině."
"A co důkazy?"
A to přišla Petrova chvíle. Teď už u toho byla i Petrova máma, když z kapsy vytahoval zmuchlaný lístek do kina na film Hobbit. Vítězoslavně ho podal tátovi. "Kde jsi to vzal?"
"V kině", zopakoval Petr poněkolikáté a odešel se hraným zmateným výrazem do svého pokoje, aby mi zavolal.

"No ještě teď slyším, jak se máma hádá s tátou o tom, že by neměl moc pít", smál se Petr do telefonu.

Mám dva

13. září 2013 v 18:59 | Eleanor Blackburn
Jdu s kámoškou na oběd. V jídelně se všude kolem rozhlížím, ale Lea nikde nevidím. Je to zvláštní, nevím o tom, že by přestal chodit na obědy, ani se mi o tom nezmínil. Možná je to tím, že nám odpadla poslední hodina a on jenom šel někam s klukama. Slíbil mi ráno, že se ještě ozve a že se po obědě sejdem. Ale kde je teď? Ví bůh.
Za dvacet minut mi jede vlak, další pak až za hodinu a půl. Opravdu se mi nechce zůstávat v tomto, ačkoli mém oblíbeném, městě další hodiny sama, když prší. Takže pokud mi tak do pěti minut nezvedne telefon, kašlu na něj a jedu domu. Volám mu z šatny, kde však není nic slyšet. Je tam mnoho povyku, kvůli tomu, že kluci mají od deště mokré boty a skřípou s nimi o podlahu. Puberťáci. Po chvíli to típám, protože to Leo stejně nezvedá. Nazouvám si boty a připravuju deštník na velké mokro. Kámoš u vedlejší skřínky si ze mě zase dělá legraci a připomene mi tím, že jsou i jiní fajn kluci. Ale s Leem už jsme spolu dlouho. Vždycky se najde něco, co nám maličko kazí vztah. Je to v pořádku, pokud to není on sám.
Vyjdu ven ze školní budovy a překvapuje mě zjištění, že už téměř neprší. Trochu mi to zlepší náladu a tak se slituji a Leovi zkouším ještě jednou zavolat. Vem to z vlastního zájmu, mně je to jedno.
"Haló? To jsi ty?" ptá se tak nejistě. Kdo by to asi jinej byl?
"No čau! Kde seš?"
"S kámošema na pizze."
"Aha no," chci ještě dodat, že jsem si to myslela, ale on mě zas přeruší.
"No my pak půjdeme k nám… Nevadí ti to?" jasně to znamená změna plánu z rande, kde jsem si s ním chtěla promluvit o důležitých věcech, na pánskou jízdu, kde je holkám vstup přísně zakázán.
"Ne, nevadí," blbečku, jasně, že mi to vadí!!! "Kde přesně jste?"
"V Turbu."
"Aha. No já teď půjdu kolem, tak se tam stavim, jestli ti to nevadí?"
"Ne, stav se."
To je kretén! Teď mě to vážně naštvalo. Ale já neumím bejt naštvaná před ním, aspoň ne na něj. Jinde si stěžuju kámošce, jak je to s nim těžký a že mě štve, ale jemu do duše promluvit nedokážu. Párkrát jsem zkoušela dělat uraženou, ale on na mě vždycky udělat svým roztomilým ksichtíkem psí oči a zašišlal: "Čo se děje, milášku?" Naštvanosti byl definitivní konec, když mě pohladil po vlasech nebo obejmul. Umí v tom chodit no… Nedokážu ho přestat milovat, ani kdybych sebevíc chtěla.
Tak se tedy vydávám na cestu do pizzérky, kterou mám (naštěstí) při cestě na nádraží. Vcházím dovnitř a vidím ho, jak sedí u stolku zády ke mně, naproti němu jeden z jeho nemožných kámošů. Aspoň v tom není holka, čehož bych se taky mohla bát. Panebože to máme společnost… Připlížím se k němu zezadu, bafnu na něj, trochu se vyleká, tak mu omluvně prohrábnu vlasy. Pozdraví mě. Jeho nemožnej kámoš se s plnou pusou pizzy zazubí s pozdravem. "Nazdar!" odseknu nepřívětivě. Proč si musí vybírat samý přiblblý zjevy jako kámoše? Leo se na mě pousměje s otázkou, jestli si s nimi nedám pizzu. Musím ho trošku potrestat a odpovídám: "Ani ne, díky." Rukou mu stále přejíždím po hustých tmavě hnědých vlasech. "Musim letět na nádro."
"Tak jo, měj se." Věnuji mu, i když neochotně, polibek do vlasů a tím se loučím. No mohla jsem zůstat, dát si pizzu s jeho kámošem. Ale k čemu by to bylo. Ty důležité věci bychom stejně neprobrali. Možná bych se dokonce i najedla, což se ve školní jídelně opravdu nedá, ale za chvíli by mě po cestě k Leovi stejně vyklopili na nádru, kde bych musela čekat na vlak nejméně hodinu. To nemá cenu. Hoši, mějte se!
Vlak stihnu jentaktak. Když nastoupím a usednu, po chvíli se přižene kámoška. Chvíli se bavíme, až dojde řeč na Richarda. Kluka, kterej před pár týdny odmaturoval a už ho moc nevídáme. "Ježiš, jsem ráda, že je pryč!" oznámí Karolína.
"Já ne, chybí mi," přiznávám.
"Cože? Ten, že ti chybí?" vyjekne. Ano chybí. To, že jsem s ním měla pletky, víme jen my dva. Zbytek světa si myslí, že ho nenávidím. Kdybych se s ním dala dohromady, vyšlo by najevo, jak jsem se k němu vlastně chovala za jeho zády. To nechci. Jako, když se zamilujete a všechny vaše kámošky toho kluka pomlouvaj, co uděláte? Já se nechala tím strhnout. Pomlouvala jsem ho, namlouvala jsem si, že ho vlastně nenávidím, ale opak byl a možná ještě je pravdou. Ale na Karolíny otázku musím odpovědět rozumně…
"Myslím takový ty cesty ze školy, jak šel před náma a my se mu za zády smáli. Dělali jsme si z něj srandu a on nic netušící kráčel dál. To byly záchvaty smíchu!"
"Jo no. Jedině tohle mi chybí!"
Mám nápad. Ošklivej, nepěknej nápad. Až dorazím domů, napíšu mu.
Sedám si za noťas. Zrovna je online na facebooku, tak píšu: "Tak jak jde pomaturitní život?"
"Celkem pohoda. Co ty?"
"Ále dobrý. Docela se nudím. Odpadla nám poslední hodina."
"Se máte."
"Hele, že ty u toho sedíš celej den?"
"No skoro jo."
"Vem tu svoji kolii a pojď na vzduch."
"To není kolie, ale vlčák… Jinak dobrej nápad. Sám doufám nepůjdu…"
"To bych tě nenechala."
Za chvíli mi stepuje před domem. Tak vyrážíme. Při setkání mě dokonce objímá. Naposled jsme se viděli, když mi oznamoval, že udělal maturu. Vypadalo to s tím objímáním stejně. Je to už dlouho, ale jako by si na to zvyknul. Máme se dost o čem bavit. Co škola? Co holky? Já na něj provokativně.
"Pořád mám pocit, že je něco neukončený…"
"Co konkrétně?"
"Nikdy si mi přímo neřekla, že mě nechceš."
"Nechci ti lhát."
"Ale nějak to ukončit musíme. Jsi ve vztahu ne?"
"Možná jsem divná, ale třeba mi to nestačí."
"Promiň, ale to po mě nechtěj."
"Nechci mít dva vztahy… Kámoši?" nabízím mu ruku.
"Kámoši! Jestli myslíme na to samý," ruku mi podává a přitahuje si mě blíž, až se naše rty dotknou. Jsme daleko v přírodě a nikdo nás tady neuvidí. Úplně jsme se oba zbláznili. Vzrušeně mě líbá na krku. Neuvědomuju si, co se děje. Líbí se mi to. Začíná pršet. "Zvu tě na čaj," říká to tak, že se nedá odmítnout. Nabídku přijímám. Mohl by se o něco pokusit. Já si to svoje ale schovávám pro Lea, až přijde ta pravá chvíle. Chci se milovat z lásky ne ze ztřeštěnosti. Když se blížíme k domům, radši mě pouští, kdyby se někde kolem objevil nezvaný host. Ale jakmile zapadneme domu, sápeme se po sobě znovu. Toužím po dotycích, které uspokojí mou touhu. Není to touha po lásce, ale po blízkosti někoho jiného. Zažívám to poprvé. Když už mi sahá rukou pod tričko, zabrzdím ho. "Prosím tě, ještě ne."
"Aha, jasně promiň, rozumím."
"Ale pokračovat můžem."
Usmějeme se na sebe. A i přes můj zákaz a obavy jeho ruka pod mým tričkem zůstává. Nevadí mi to, chci jen, aby nezašel dál. Ztrácím pojem o čase. Uvědomuji si, že bych se měla vrátit domů dřív než rodiče z práce. Nakonec, i když nerada, Ríšu nechávám stát ve dveřích a mávat. Odcházím pryč. Užili jsme si, no co? Leo mi to nedopřeje. Mnohem víc ho uspokojí, že může hrát s kámošema ty přihlouplý hry.
Doma se koukám do zrcadla. Fialovej cucflek na krku jak prase. Do háje. Máma se u večeře ptá, od čeho to mám. Ušklíbla jsem se slovy, že je to moje věc a přitom jsem si uvědomila, že tohle Leovi říct nemůžu. Ségra se ušklíbne a utrousí, že to jí ocucával ten její Leo. Máma jenom zakroutí hlavou a dál se věnuje jídlu. Naštěstí. Ale tohle se ještě řešit bude, ale myslím, že už ne s rodiči.
Druhý den si beru tygrovanou šálu, abych zahladila stopy. Cucflek na krku přímo svítí. Sedím v ní zabalená ve třídě, a přestože se otepluje, si jí odmítám sundat.
Odpoledne mi Leo asi chce vynahradit včerejšek a sedíme spolu na lavičce v parku. Ani v jeho přítomnosti se nemohu obránit hříšným myšlenkám na Ríšu.
"Není ti teplo v tý šále?" obávaná otázka. Vztahuje ruce, aby mi ji sundal.
"Ne to je dobrý," vtipálek mě za ní začne tahat s tím, že určitě kecám. Najednou ztuhne, úsměv mu zmrzne, ale šálu stále drží. Ukáže na krk a koktá: "To… to jsem nebyl já… Tak… tak kdo?" Krve by se mně v tu chvíli nikdo nedořezal. To je v háji. Totálně v háji. Mám dvě možnosti: začít ho přesvědčovat, že to byl on nebo to svést na ztřeštěnou kámošku. Vzhledem k tomu, že jsem se, když nepočítám tu chvilku včera, tejden neviděli kvůli několikadenní exkurzi s mojí třídou, je to blbost. Druhá možnost je na místě.
"Jsme včera blbly…"
"Jak blbli? S kým?"
"S kámoškou…"
"Jo, taky se normálně s Otou ocucáváme…"
"Ježiš, to je něco jinýho."
"Moment. Včera jsi to, když jsi přišla do Turba, neměla. Stoprocentně! Jela si hned domu potom?"
"Co mě takhle vyslýcháš?"
"Jestli si mi nevěrná, řekni to hned!"
"Cože?! Jak tě něco takovýho mohlo napadnout. Leo…" líbám ho na tvář, abych ho uklidnila. "Hele, tak já ti slíbím, že už si cucflek od kámošky nikdy nenechám udělat, jo? Přísahám, že šlo jenom o blbou sázku s Darinou."
"Počkej, to je taková ta střelená?"
"Jo. Už mi věříš?"
"Jo, jasně, promiň. Já jsem vážně hroznej idiot."
"Ne, je to roztomilý, jak žárlíš," zasypávám ho polibky, aby už radši mlčel.

Příště si na cucfleky musim dát fakt bacha… Zas někdy Ríšo!

(povídka napsaná na pravdivem základě)

Odpouštění ze slepé lásky

5. září 2013 v 21:37 | Eleanor Blackburn
Je sobota odpoledne a já se pomalu chystám ke kámošce do nedalekého města. Má narozeniny, tak jsme se domluvily, že půjdeme spolu na dort. Docela se těším. Elišku mám ráda. Užuž se chystám zavřít facebook a jít se připravovat, když vtom najednou mi píše Šárka. Co teď potřebuje? Zmatená a překvapená otevírám zprávu: "čau Símo, hele něco jsem viděla a nebudeš mi věřit."
"No povídej…" to bude zas nějaká blbost, uvažuju, jestli se s tím mám vůbec zdržovat. Šárka je takový pako.
"Viděla jsem toho tvýho šamstra." Dana? Kde? Říkal mi, že je s rodičema pryč.
"Kdes ho viděla?"
"V Praze."
"Jo, to tam byl s rodičema ne?"
"Právě, že ne… S nějakou holkou."
"COŽE? Nebyla to jeho mladší sestra?"
"Ne, byla tak stejně stará jako on."
"Ježiš tak kámoška…"
"Drželi se za ruce."
"Aha…"
"Je mi to líto. Proč jsem se musela zrovna já vidět? Těžko se mi to říká…"
"Kde přesně byli?"
"No, teď jedu vlakem do Poděbrad a oni do toho vlaku nastupovali taky, takže kolem třetí hodiny dorazíme."
"Tak počkej, to já mu osladím."
Zavírám notebook, naštvaná tak, že bych nejradši hodila z okna a jdu se převléknout, vyfiknout tak, aby viděl, o co přichází! Píšu esemesku Elišce, že dorazím o trochu později. Naštěstí bydlí taky v Poděbradech, kam se teď chystám jet. Já si na něj na tom nádraží počkám, to bude koukat, co tam na něj vybafne za překvápko!
Cestou přemýšlím. O všem, co bylo na našem vztahu krásný. Náš první polibek v dešti. Naše první líbačka na kolotoči na hřišti. Takový zábavy jsme si spolu užili. Tolik se spolu nasmáli. Tolik vzpomínek a zážitků a on to zničí! On to prostě bezohledně zničí!
Vzpomněla jsem si, jak jsem poprvé zpozorněla, co se týče jiných holek. Seděli jsme na lavičce vedle sebe. Kolem nás ještě pár kámošů. Otevřel jsi telefon a chtěl zavolat kámošovi. Projížděl jsi seznamem kontaktu, a mně se zastavili oči na jméně Klárka. Už jsem se chtěla zeptat, kdo to je, ale proč vyvádět… Ještě navíc před jeho kámošema. Kdybych mu udělala scénu už tenkrát, možná by si uvědomil, že dělá chybu. Ale teď už je pozdě, je konec.
Vystupuji v Poděbradech. Na nádraží je plno lidí. Z tabule zjišťuji, že vlak z Prahy přijíždí přesně na 15 minut. V klidu jdu na první nástupiště. A čekám. Podupávám si přitom nohou, vztek se ve mně hromadí. Někdo mi píše esemesku. Jestli je to on tak přísahám, že s tím mobilem fláknu o zem. Je to Šárka. Píše, že už se vlak blíží k městu. Odepisuju jí, že už tady čekám připravená.
Minuty se zdají nekonečně. Poslední minuty před oficiálním ukončením našeho vztahu. Tolik se na to těším.
Vlak přijíždí a zastavuje. Zůstávám ve stínu pod střechou, abych měla rozhled. Vidím Šárku, směje se na mě. Já se však neusměji, protože už toho idiota vidím. Vyskočí, otáčí se a podpírá jakousi černovlásku při sestupování z vlaku. Pak se políbí a držíce se za ruce vyrazí mým směrem. Taky jsme vypadali takhle šťastně, ještě včera!
Najednou se na mě podívá! Zamračí se a potom se zatváří zmateně a dívku pouští. Dívka se na něj ještě zmateněji podívá, on si toho nevšímá. Usměje se a zamíří ke mně jako by se právě nic nestalo. Tentokrát koukám zmateně já. Tohle myslí vážně?! Dorazí ke mně s úsměvem a zašveholí 'ahoj' a nakloní se ke mně a chce mě políbit. Tohle opravdu neměl dělat. *Plesk* Pěkná facka mu přilítla, nejradši bych ho k smrti profackovala, ale musím se krotit. Kouká ještě víc vyděšeně a trochu udiveně a dotčeně, nemůže se zmohnout na slovo. "Ty se divíš?" Neodpovídá, jen kouká.
"Tak řekneš mi něco?"
"Miláčku, promiň… Já tě… Já tě opravdu miluju."
"Víš co, nech si tyhle kecy pro ni," kývnu směrem k tamté holce, která jen udiveně kouká. Odcházím. On se teď rozhoduje, jestli má jít za ní zpátky, nebo se za mnou rozeběhnout. Přiznávám, že kdyby šel za ní, bolelo by to. Protože ho ještě pořád miluju. Bolí to, jak ho miluju. Nenávidím, jak ho musím milovat, já nechci. Nechci! Mám slzy v očích, ale musím si zachovat svoji hrdost a jdu statečně pryč. Nejradši bych se vrátila, líbala bych ho na jeho rty, držela v náruči a nikdy nepustila. On je ten muž, ten první muž, co mi změnil život. On za mnou ale nejde. Jdu do pochodu, pryč od něj. Někdo mě ale chytá za ruku, já se otáčím a pohled do jeho prosících očí všechno mění, jeho sladké rty říkají: "Člověk si neuvědomí, co má, dokud to neztratí…"
"Co teď s tebou?" kroutím hlavou. Skloní se a chce mě políbit. Ucukávám však, po tomhle se opravdu líbat nenechám!
"Miláčku, prosím, odpusť mi… Hele já na tamtu pipinu kašlu, je mi volná!"
"To jsi říkal i jí o mně?"
"Ne, samozřejmě, že ne! Jsi moje, moje jediná."
"Tak tohle jsi jí říkal?"
"Ne, ne! To bych jí v životě neřekl, protože jsem jí nemiloval. Ona mě milovala, pořád prudila, až jsem slíbil, že s ní půjdu ven a ona… No ona se ke mně pořád lísala, nemohl jsem se jí zbavit…"
"No jasně, jasně," ty výmluvy mě nebaví! Chci už odejít pryč.
"Ne, počkej. Mluvím pravdu. Tobě jsem nikdy neřekl nic než pravdu."
"Mlč už! Zase lžeš!"
"Dobře, dneska jsem ti lhal. Poprvé a naposled. Nikdy mě nic nemrzelo víc, než tohle."
"Poprvé?"
"Prosím už to neřešme. Jdeme dál."
"Jak dál?"
"Nemůžeme přece všechno zničit, jenom kvůli prkotině. Nikdy jsem nebyl šťastnější než s tebou," dal mi ruce kolem pasu. Během několika desítek vteřin řekl tolik hezkých věcí jako nikdy za celou dobu, co se známe. Uvědomuji, že je to ON! On je ten koho miluju. Vidím, jak ta coura přichází směrem k nám. "A teď mi dej konečně pusu, ať to ta naivka pochopí!" Pomalu se k sobě přibližujeme, až se dotkneme rty, pomalu otvíráme ústa a dotýkáme se jazyky. Ať to vidí! My patříme k sobě! Nikdo se mezi nás srát nebude, ať sebevíc chce! My dva, navždy!
(některý lidi jsou vážně hloupí; nebo jen láska je hloupá)
 
 

Reklama