Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Příběhy z mého života (staré i nové zápisky z mých deníčků)

ahoj, jsem Eleanor

29. října 2014 v 16:42 | Eleanor Blackburn
Ahoj, nejsem Eleanor, jenom si tak říkám.
Můj život začal skvěle. Měla jsem milující rodinu. Když se narodila moje sestra, táta začal pít a domu se vracel pozdě v noci, možná někde někoho měl. Všechno, co z naší rodiny zbylo se točilo kolem mojí malý sestry a mě si nikdo nevšímal. Bylo to tak dobře, protože pokud si mě někdo všímal (hlavně táta) tak na mě akorát řval a bil mě.
Když jsem začala chodit do školy, čekala jsem, že se něco zlepší. Pořád jsme byli docela bohatá rodina, můj děda vlastnil firmu, ze který nás živil. Takže jediný, co bylo dobrý - měla jsem všechno, o co jsem si řekla a taky nebyla nouze o perfektní známky. Táta mě přestal bít a jeho chování se zlepšilo. Pak mě začali ve škole šikanovat. Jenom díky učitelce, která mě věčně schazovala, přestože jsem měla samý dobrý známky. Ve škole mi nikdo neudělal nic dobrýho.
Po pátý třídě jsem odešla na gympl. Tam jsem si našla kamarádky. (Ikdyž jsem během hledání taky hodně zkusila...). Docela poklidně jsem si žila a pak to všechno začalo. Když mi bylo 13, umřel mi děda. Krachla nám firma a naše rodina se dostala na úplný dno...
Všechno se změnilo, když jsem potkala toho nejúžasnějšího kluka - Dorta. Bylo mi 15. Začali jsme spolu chodit a já byla ta nejšťastnější holka na světě. Dortova holka. Asi jsem mu nebyla dost dobrá, protože na mě začal kašlat. Vůbec jsem ho nezajímala, nikam jsme spolu nechodili, na chodbě ve škole jsme se míjeli bez povšimnutí a akorát jsme si tak psali...
Začala jsem se řezat. Pak škrábanečků. Náš vztah pak šel nahoru dolu. jednou fajn, jednou horší. V létě jsem to nevydržela a zeptala jsem se ho, jestli si myslí, že to má ještě smysl. On se se mnou hned rozešel.
Pořezala jsem znova. Na podzim jsem měli jít spolu do tanečních. Potkávali jsme se tam a vůbec se nezdravili. Bylo mi to příšerně líto a věděla jsem, že ho pořád miluju. Do toho jsem si ještě sehnala kámoše s výhodama, kterej byl starší. Chtěl po mě věci, co jsem dělat nechtěla a pořád mě stíhal. Možná dokonce stalkoval. řekla jsem mu, že ho nechci vídat a zablokovala jsem si ho na fb a smazala jeho číslo z mobilu. Celej podzim jsem se řezala. Nejdřív ruce, to bylo moc vidět, tak potom stehna.
V lednu jsem byla u psycholožky a slíbila jsem, že už se nic takováho nestane. Deprese jsem ale pořád měla. Hned na to jsem se seznámila s fajn klukem. Vojta. Po měsíci, co jsme spolu chodili a já byla konečně happy, jsem se mu se vším svěřila. Co bylo předtím a tak. Našel moje jizvy. Sebral mi tolik mých poprvé. Kromě toho posledního. Vyklubal se z něj pěknej hajzl. Podváděl mě, ponižoval, nadával mi a bil mě. Několikrát jsem se s ním rozešla a on mě nikdy nepustil.
Pak jsem si začala psát s Dortem a řekla jsem mu, co mi Vojta dělá. A on ho chtěl zmlátit a tak... Prostě se o mě poprat. Po měsící psaní mi řekl, že mě pořád miluje a že si vyčítá, že o mě přišel. Po dlouhym rozhodování jsem se rozhodla dát mu ještě šanci. Začala jsem s ním podvádět Vojtu, aniž bych si byla jistá, koho doopravdy miluju. Bylo to... šílený. Celý noci jsem přemejšlela a brečela... Pak jsem začala Vojtu ignorovat a nakonec jsme se rozešli. Konečně.
S Dortem jsem se dala dohromady. Bylo to jako v pohádce, on byl můj princ, co mě zachránil. Trávili jsme spolu každý volný odpoledne a víkendy. Jenom jsme leželi a líbali jsme se. Tak jak jsem to chtěla. Prostě pohádka. Byl na mě nekonečně hodnej. Jezdil za mnou, já mu pekla dorty, on mi nosil květiny... Pohádka.
Na začátku léta jsme se konečně pomilovali a hned na to se všechno změnilo. Dort začal chodit kalit. A beze mě. Chlastal, hulil... V noci kalil, ve dne spal a hrál na počítači a párkrát do tejdne ke mě přijel skouknout nějakej díl Game of Thrones a zašukat si. A tak to skončilo. Řekla jsem, že se mi to nelíbí a on se se mnou rozešel.
Chci s ním mluvit, ale jsem na něj tak naštvaná, že nemůžu. Prostě nemůžu. Zneužil mě...
A co teď?

Život byl na hovno, tak jsem zase umřela

12. října 2014 v 20:43 | Eleanor Blackburn
Ano, je to tak.
Naposledy jsem sem psala v květnu, jak jsem nejšťastnější s Dorťánkem a takový ty sračky. Ne dobře, sračky to nebyly. Já ho fakt milovala a pravda je , že takhle už nikdy nikoho milovat nebudu. Fakt jsme se milovali asi dva měsíce. Pak ke mě jezdil jenom kvůli sexu. Ano, dala jsem mu všechno včetně toho posledního, co mi zbývalo, protože jsem mu věřila. A on pak začal chlastat, hulit, bral něco... nechci vědět co to bylo. A ve finále, když jsem mu řekla, že se mi nelíbí jeho chování, tak se se mnou rozešel. Je to hajzl. Vztah to byl poslední měsíc fakt na nic. Věčně na mě neměl čas a já mu přitom dávala všechno. Pak ze mě dostal to poslední a už nechtěl nic jinýho. Smutný.
Takže jsem zneužitá, odkopnutá, zamilovaná do hajzla, zmatená, opuštěná, neschopná milovat někoho jinýho, naštvaná, zoufalá, v depresi a mrtvá. Je o dva měsíce ale vrátila jsem se sem až teď.
Dorte, řekni. Milovals mě?
Promiň jsem píča.
Měla jsem bejt s tebou dál přesto všechno.
Mám anorexii.
Chci se pořezat.
Chci tě zpátky, takovýho jakej jsi byl v dubnu a v květnu.

Konec a záčátek

28. dubna 2014 v 19:12 | Eleanor Blackburn
všechno se změnilo během několika dnů. Dortík mi samozřejmě hned druhej den po tom co mě políbil, ikdyž slíbil, že to neudělá. Jako mě to bylo jedno... Pořád jsem se nějak tak soutředila na Vojtu.
Dortík mi sdělil, že beze mě prostě nemůže bejt. O velikonočních prázdninách za mnou ve čtvrtek přijel a kecali jsme jako kámoši. Udrželi jsme se a nic jsme neprovedli. V pondělí byl u mě Vojta. Nic nebylo dokonalý. Pořád jsme se trošku dohadovali. Navíc furt takový to podezření, že někoho má... No nic moc prostě. Neni to nic moc už dva měsíce.
V úterý jsme měli volno a byla jsem s Dortem. Začali jsme to hodně rozebírat všechno a nakonec mě políbil a řekl, že mě miluje. Nevěděla jsem, co na to říct. Stále přesvědčená, že miluju Vojtu... Proč jsem ho tedy políbila? Vykousli jsme se a potom šli ruku v ruce skrz město, bylo nám jedno, jestli nás někdo uvidí. Je to můj Dort. A pak je tu taky můj Vojta. Nojo Vojta, skoro bych zapomněla...
Zapomněla. Ve středu měl svátek. Zapomněla jsem. Odpoledne jsme spolu byli venku. Jenomže těžko vynutíš lásku. Celej den jsem myslela na Dortíka. A v to odpoledne mi všechno došlo. Nechci veldle sebe mít Vojtu, chci aby na jeho místě byl Dort.
Okamžitě jsem řekla Vojtovi, že se potřebuju soutředit na učení a že mě čekaj závody s gymnastikou a od čtvrtka jsem ho začala ignorovat. Ráno na mě čekal, já nepřišla. Psal mi proč, já neodpovídala. V pátek jsem potkala Dorta, zase jsme pokecali, ale o mým plánu počínajícím ignorací jsem mu neřekla. Fakt jsem se potřebovala soustředit na ty závody. Celej víkend jsem sportovala a všechno si srovnala v hlavě.
No a dneska?
Na férovku jsem se rozešla s Vojtou. Vyčetla mu chyby. Dorta jsem pro jistotu vynechala, ikdyž ten už se leštil kord, jak říkal, prostě se chystal o mně poprat. No popravdě jsem čekala, že mě Vojta nepustí a bude mě držet násilím, jako to dělal už tolikrát. On mi řekl, že se se mnou stejně chtěl rozejít, že prej on se bál týhle scény a tak, Jak řekl Dort: Slabooooch.
No a teď? Mám toho nejlepšího kluka.
On byl důvodem, proč jsem si založila tenhle blog. Abych měla kde plakat nad jeho ztrátou. I když jsem překonala tolik překážek dostala jsem se zpět k němu. Skoro po roce. A vy jste tu se mnou byli. Moji čtenáři, není nad šťastné konce.
Tohle byl román, který začal vzpomínáním na Dorta, pak jsem se začala řezat, ale vy jte tu stále byli a drželi jste mě. Pak přišel Ondřej, kterej mě ještě víc potopil. Ikdyž můj vztah s ním byl nepochopitelný, stále jsme tu byli. Byli jste tu, když jsem plakala pro Dorta. Když jsem začala s Vojtou, tak jsem si tu mohla stěžovat každý den. Vydrželi jste se mnou až do šťastněho konce. Děkuji.
Možná se sem vrátím, přihodím básničku, povídku, whatever. Jenom doufám, že tu už nebudu depkařit. :)))

Na rozcestí

13. dubna 2014 v 21:36 | Eleanor Blackburn
Jsem v háji, jsme v háji.
Včera jsem si psala s Dortem. Tak normálka, až když jsme narazili na nás vztah před rokem. Byli jsme děcka, co neuměj takovej vztah výst. Měli jsme jistej odstup, moc jsme si toho neříkali a ani po rozchodu se toho moc nezměnilo... Dort to ale chce asi změnit. Začal psát, že to v něm pořád něco zanechalo. Jak si se mnou začal psát, tak začal litovat toho co se mezi náma kdysi stalo. Uvědomil si o co přišel. Začal mi naznačovat, že ke mně pořád něco cítí. Řekla jsem mu, že nevim co mu na to mám říct. Fakt nevim. Vybral si tu nejlepší dobu, kdy mám už dávno jinýho kluka, slavim s ním čtvrt roku výročí a vypadá to že se náš vztah konečně vyhrabal z krize, neboť jsme se pohádali a všechno si do detailu vyříkali. Oslava výročí pak byla super :). No zpátky k věci - Dort se mi začal omlouvat, že se mi zase míchá do života. Jasně jsem mu řekla, že nechci aby se za něco omlouval, že ho chápu. Dokonce jsem přiznala, že ještě o tanečních jsem to cítila stejně. Teď to samé cítí on, jenomže je pozdě. Samozřejmě tohle bylo to s čim se chtěl svěřit kámošovi. Přesně jak jsem to říkala. Já jsem ta holka, kterou miluje a je to divný a trapný.
Pak jsme došli k tomu, že jsme spolu vlastně nikdy neuměli moc mluvit. Ani ve vztahu, ani o rozchodu, ani po rozchodu a bohužel ani teď... V půl jedný jsme se teda domluvili že za mnou přijede.
Dneska přijel. Chodili jsme po stezce, pak jsme seděli pod mostem... no ze začátku jsme se snažili mluvit k věci, moc nám to nešlo, tak jsme se bavili o normálních věcech. Ale pod tim mostem se to rozjelo. Začali jsme o všem mluvit podrobnějc a probírat možnosti jak situaci vyřešit. to hlavní co jsem řekla bylo, že to chci vyřešit, přitom nechci nikomu ublížit. Jenomže to přece nemá řešení. Buď se rozejdu s Vojtou a budu s Dortem. Depku bude mit Vojta. Nebo pošlu do háje Dorta a zůstanu s Vojtou. Depku bude mit Dort. Já budu mít depku v obou případech. Oba je mám ráda, ale každýho jinak. Nevím jak, jakej je v tom rozdíl. Jakobych měla schozifrenii. Nebo žila ve dvou dimenzích najednou.
Dort je toho názoru, že jednoduší je, když se na něj vykašlu a on zase zaleze. Řekl: jen mě kopni do prdele, máš na to právo, přišel jsem pozdě a v blbou chvíli... já to nějak zvládnu... Moje odpověď zněla jasně: "Ne, já nechci." a chytla jsem ho za ruku. To bylo špatně... "Přesně tohle jsme nechtěli..." řekl ale mou ruku nepouštěl. Chvíli jsme si o tom všem co mi napsal povídali a on mi opravdu co očí řekl, že ke mně pořád něco cítí. Obejmula jsem ho, s tim jestli mu to pomůže... Chvíli jsme tam ještě seděli v objetí a drželi se za ruce. Naše rty byli už tak blízko. "Měli bychom jít..." zašeptal. Místo odpovědi jsem ho políbila a on mi to opětoval. Oba jsme ztuhli a po chvíli jsme se políbili naposledy. Tohle je další blbost co děláme... prohlásil.
Pak jsem ho šla doprovodit. Celou dobu jsme se drželi za ruce. Řekli jsme si, že až dojdem na křižovatku, tak se rozloučíme a tohle skončí. Napíšem si, ale dýl. Vím, že mi bude chybět. Na týhle křižovatce se vždycky loučíme. Vždycky tady probíhá to naše 'naposledy'... i v létě to tak bylo... Bezmyšlenkovitě mě líbá, jakoby šlo o něco úplně běžnýho. Pak dlouho objímáme pak se líbáme ještě jednou. 'Já pojedu než se to zvrhne ještě víc.' Říká a loučíme se. Tohle už asi nebude...třeba už se mu nikdy nebudu moct podívat do očí jako před chvílí, ucítit jeho rty na svých nebo ho obejmout. Možná tohle bylo naše naposledy. Cestou domu jsem se pomalu vrátila do reality. Jen co jsem se vrátila domu napsala jsem Vojtovi a on mi po chvíli psaní řekl že se mu zdá náš vztah lepší a lepší. Jo ok. Asi jo.

Wicked game

7. dubna 2014 v 20:31 | Eleanor Blackburn
fuuu. Dlouho jsem nepsala. A tolik se toho změnilo.
Vojtu opravdu miluju a on miluje mě. Teď si docela i rozumíme. Naposledy jsem psala v ten čtvrtek, co na mě byl hnusnej. Je na mě občas hnusnej i teď, ale dost se to zmírnilo. Asi na tom byl tenkrát dost blbě... Vím že jsme se tři dny nevíděli. Z toho jsem jeden byla s Dortem. Pak jsem odmítla za nim přijet. Asi mu to bylo divný, ale já byla prostě nějjáká naštvaná a tak jsem si radši psala s Dortíkem.
Pak v tejdnu jsem pro něj napsala nějakou slohovku do školy a od tý doby je nějakej hodnej, takže dost v pohodě. další víkend jsem byla u něj. A moc jsme si to oba užili. byl na mě hodnej. Byl to jeden z našich nej dnů.
Dortík mi začínal psát víc a víc. Vlastně jsem mu nepsala o víkendu, protože jsem byla u Vojty tak se to na mě nějak nahrnulo. Mimo to napsal na twitter, že se moc nimrá v tom co bylo a že je zoufalec. Leželo mi to v hlavě tak moc, že jsem nemohla spát.
Tenhle víkend byl taky fajn. V sobotu byl Vojta u mě. Trošku jsme se tu chytli s rodičema a tak jsme šli pryč. Já se pak do setmění procházela po kolejích a vrátila se domu promrzlá.
Potom mi napsal Dort (ještě ten večer). Teď furt akorát snapchatujem, ale během toho mi napsal zničehonic na fb, že se s něčim svěřuje kámošovi a on mu na to řekl že se mu chce spát. Jsem mu řelka ať se svěří mě. Vypadlo z něj, že je v tom holka, je to divný a trapný, neřekne mi to, nenaznačí kdo to je a nechce abych to řešila, pak zdrhnul. Seš nenápadnej jak hovno ve sněhu.
Nevim , co mám dělat. Miluju Vojtu, nechci zranit Dorta. Bylo by to podruhý :( co teď?
ležím na kolejích, možná dřív najdu řešení, možná dřív přijede vlak.

Lost and found

20. března 2014 v 23:05 | Eleanor Blackburn
Dorte jsem tvoje. Ztracená a nalezená. Ztratil jsi mě nebo já tebe... nevím. Vím jenom že jsi mě znova našel.

Dnešek byl ze začátku fajn. Akorát že na mě ráno Vojta nečekal. Nic neřekl ale tvrdil že jo. Netuším kde byl takhle ráno, s kym byl. Ve škole už byl v poho akorát jsen z těch starostí o to kde je nebo co s nim je posrala písemku z ivt. Vlastně jsem po většinu času tenhle tejden netušila kde je. V pondělí jsem byla u něj a dala jsem mu co chtěl (nespala jsem s nim sice ale stejně). On byl uspokojen a v úterý mi ani nenapsal jestli s nim nechci bejt před gymnastikou. Ve středu řekl že musí na golf. Má ho normálně od pěti teď tam hnal hned po škole.
Dneska byl o tý přestávce v pohodě a říkal jak se těší na naše společný odpoledne. Bylo to ještě fajn i když jsme v antikavárně pařili podle jeho požadavku forzu a gta což mě absolutně nebaví. Dřív když jsme tam chodili bylo to jiný a hezký. Tohle ještě docela ušlo ale pak to celý zkazil. Začal mít na mě nechutný narážky že už se to nedalo poslouchat. Ale nebylo to jako že by měl blbou náladu spíš naopak moc dobrou takže sr mi posmíval dost hnusnym způsobem. Je to osobní a uráží mě to takže to tady moc nebudu rozebírat. Pak mu to došlo protože jsem přestala mluvit a když ja přestanu mluvit tak je to hodně špatný. Ptal se mě jestli jsem naštvaná a já blbka zas jenom špitla to svoje: 'to je dobrý' a 'v pohodě'. Proč mu prostě neřeknu hele kámo sereš mě a to dost? Pak se mi začal omlouvat ale bylo pozdě. Byla jsem ponížená, zklamaná a měla jsem po náladě. Pak se omlouval i za zkaženej výlet na bruslích. Myslela jsem že myslí to jak mě nutil k sexu ale ne on myslel ten rozbitej zámek u garáže... ok ok.
Prostě jsem asi ta špatná já. Jak mi pořád naznačuje. Proč by mě jinak ponižoval? I před kámošema. Uráží mě to neskutečnym způsobem. Nemůžu mu věřit. Co když mě pomlouvá před nima a chlubí se erotickejma zážitkama? Směje se mi za zády pak přijde a směje se mi do očí. Dneska jsem kvůli tomu fakt brečela a chtěla jsem so zase něco udělat. Ale naštěstí mi napsal Dort. Chvíli jsme si psali a já na toho hajzla úplně zapomněla. Pak to ale přišlo zpátky a já něco řekla Dortovi a on ať to rozeberu jestli si potřebuju promluvit. Zejtra zas půjdem ven. Hlavně s nim nechci nic dávat dohromady. Doufám že on taky ne a že v tom že mi chce pomoct nejsou nějaký postranní úmysly jako měl Ondřej.
Fakt mám chuť se říznout. Tolik mě dneska ponižoval, že začínám sama na sobě vidět chyby. Ale kvůli němu se měnit nebudu. Vím že mě zejtra Dort obejme a utře mi slzy tak nemá cenu se řezat. I když....

Liars

16. března 2014 v 0:25 | Eleanor Blackburn
Klepu se po celém těle a srdce mi buší. Co když se to semele tak, že se všechno posere. Vůbec netuším to kámoška říká. Mluví o nějakym zážitku, víc nevim. Už jenom jeden blok a budeme tam. Ne, nemůžeš jít se mnou. "Hele, já tě nechci zdržovat..." říkám. "Ne to je dobrý, já tady za rohem zahnu." Tak jsme došli za roh a naproti jsem skrz plot u hřiště zhlédla jak si Dort parkuje kolo. Prosíím ať tam počká a nejde mi naproti. Kámoška furt mele a mele. já jsem jí nakecala že mi trénink začíná dřív. Hnusná lež. Jdu ven s Dortem. Jelikož to tajíme nechci aby to někdo věděl. Už musim jít, už musim, než sem přijde. Kapičky potu mám snad po celém těle a chvěju se. "Hele já jdu," říkám. Než se otočím. Kámoška strne se zděšeným výrazem a rty naznačí slovo stůj. Otáčím se a na rohu nejistě přešlapuje Dortik. Posuňkem ji naznačí jako že to zmáknu, ale že už vážně musim. Projdu kolem něj šeptnu: "Dělej že mě neznáš." a on: "Coo?" a jde za mnou. Nevim jestli se mám smát nebo brečet, ale oba se smějem. Kámoška mi vzápětí píše esemesku ať neblbnu že si moc zahrávám. no co? Vojta je na chatě, tak si dělám co chci.
"Je to strašný... takhle lhát," stěžuju si.
"Sami jsme si to takhle vybrali," opáčí Dort.
jojo. Vybrali. Teda on to vymyslel, já byla pro. On si o všechno řekl. Já jsem myslela, že už ho praktizky nepotřebuju. Tak před dvěma třema měsícema ještě jo. A to se on neozval. A teď? Zničehonic mi napsal! Píše mi každej den. Nedokážeme bez sebe bejt. A to ne v nějakym smyslu jako milenci. My jsme prostě nejlepší kámoši. Já vždycky chtěla kámoše kluka se kterym můžu pokecat o všem. To chci já.
Co chce on, to je pořád tajemství... Říká pravdu, když mluví o přátelství? Co se mu stalo? Byla jsem mu půl roku lhostejná. Přátelství nefungovalo, komunikace vázla. Najednou si najdu kluka a on začne smutně koukat. Možná si uvědomil, co chce, o co přišel... Je to zajímavý. Napsal mi den po tom co nás viděli jeho kámoši hádat se s Vojtou. Bylo to dost nápadný a nebyl v blízkosti pár metrů nikdo jiný než oni. Žeby řekli: "Hele viděli jsme jak se s Vojtou hádaj. Asi jim to moc neklape." A Dortik hned využil příležitosti.
Já kvůli němu takhle riskuju. Vím jak se Vojta prudkej a naštve ho i úplná blbost. Kdyby se dozvěděl o našem přátelství zabil by mě. Teda možná nezabil ale náš vztah by skončil. A to hodně rychle. žádný vysvětlování, nechci nic slyšet, konec. On se ke mně taky nechová hezky no. Nevěřim mu. A když si vzpomenu na ty věci co by mohli souviset se sázkou. Dělá se mi z toho špatně a chce se mi brečet. Pak vedle sebe vidim Dorta, jak mě utěšuje a říká: "Ser na něj, je to hajzl."
Mám nejlepšího kamaráda. Ano, mám. Doufám, že on nechce víc. Kdyby se mě třeba pokusil políbit... Dokázala bych říct ne nebo bych se nechala unést a způsobila největší a nejsprostší nevěru svýho života? Ještě k tomu s bejvalym. No každopádně by mě v pátek políbit nestihl. Zahlídla jsem jak se k nám blíží sestřenka tak jenom rychle: "Okamžitě se někam schovej, nemluv s ní. čau!" A zapadla jsem do sokolovny, kde jsem měla trénink. O pár vteřin později do šatny vrazila sestřenka, že potkala mýho exboyfrienda a já jenom: "Fakt jo? O.o no ještě že přišel až po mě!"
I'm so fuckin good liar. jak on řekl: pretty little liar. Opravdu si seš jistej přítelstvím nebo za chvíli skončíme v posteli??

Everything changed

13. března 2014 v 23:43 | Eleanor Blackburn
Naposledy jsem sem psala v neděli. Psala jsem o podezření z tý sázky. Teď vím že Vojta lituje toho co mi udělal v neděli. Bylo to divný jak se se mnou chtěl prostě vyspat. Celý mě to rozhodilo. Byla jsem úplně mimo, chtělo se mi brečet. Nemůžu mu dát to co chce. A je to možná jediný co chce, o co stojí. Třeba je to předmětem sázky.
V pondělí všechno pokračovalo. Byla jsem ještě trochu naštvaná ale omluvil se mi za neděli tak dobrý. Stáli jsme u šatny a za náma byl jeho kámoš a dělal za mejma zadáma sprostý posuňky na Vojtu. Všechno se to týkalo sexu. A něco dokonce věcí co jsme s Vojtou fakt dělali. Upřímně jsem mu řekla že to vypadá jako kdyby se před nima chlubil tak jsme se chvilku dohadovali a já pak odešla a on běžel za mnou a omluvil se mi. Mávla jsem nad tim rukou ale to co se dělo v úterý byla další rána.
Tentokrát tam byli tři kámoši. Chodili tam postupně a každej dělal to samý. Sprosťárny nechuťárny. Zase jsem mu zdrhla už fakt hodně nasraná a on mě zas dohonil a pohádali jsme se. Prej se mě to vůbec netýká. Aha no! Ale na otázku čeho se to týká mi nedokázal odpovědět. Proč to nedělaj ostatním klukům co maj holky? a že je tam dost. Přišlo mi to namířený proti mě. Vadí mi to prostě mi to vadí. Ne chování těch kámošů ale hlavně jeho chování. Místo ab řekl hele hoši už jste trapný stačilo to tak se tomu směje jak blázen a odkejve jim to.
Nemluvila jsem s nim celej den. A druhej den přijela do školy až v půlce vyučování. Pak že potřebuju jet nakupovat a tak jel se mnou. Všechno mi kritizoval, na všem hledal chybu tak jsme se pohádali znova a během hádky si to vyříkali. Ale prostě to nešlo rychle. Ještě dneska jsem byla naštvaná. Fakt mě dotalo že když jsem hrozila rozchodem tak zas začal fňukat a pustil apollo. Prostě i kdybych se s nim chtěla rozejít tak mi to nepůjde :D.
Včera večer mi zničehonic napsal Dort!!! Jen taak a pokecali jsme. Fakt tříhodinovej chat a o všem možným. Teda ne o všem ale o normálních tématech. Prostě jsem zjistila (teda ja to věděla vždycky) že jedině on mi může pomoct s čímkoli a bejt pro mě ten nej kámoš. Mám ho fakt ráda.
Dneska jsem odpoledne byla zas u Vojty. Byli jsme sami v bytě a on nic nezkusil!! Bylo to úžasný odpoledne. Když jsem dorazila domu, myslela jsem si že to nemůže bejt lepší. Nej kluk, s Dortem za dobře. Ale Dortem jsem si nebyla jistá. Věděla jsem že druhej den to může bejt zas jinak.
Večer se všechno změnilo. Napsal mi a chatovali jsme až do teď! Řekl mi že kámoši měli kecy že se se mnou bavil v tanečních a hlavně jemu to bylo divný. Prostě to nedával ikdyž to zkoušel. Já vim že jsem ba tom byla blbě. Hodně blbě tenkrát. Prostě jak jsme oba řekli - chtělo to čas. A teď se konečně odvážil mi napsat a začít se znova bavit. Nikomu to neřekl. Domluvili jsme se že to udržíme v tajnosti. Hlavně před mym Vojtou a o kterým ví a dokonce jsme se o něm bavili. Zejtra po škole Vojta odjíždí na chatu. Takže pole je vyklizený a zejtra s Dortem razíme ven.
Já vim. Strašnej zvrat. Ale chtělo to. Chtěla jsem to. Přesně tohle! Všechno dokonalý! Jenom jsne se s Dortem schodli na tom že je prostě smutný to že to musíme tajit. Tohle je jak z mýho snu. O tomhle jsem snila. Jak dlouho... lidi já jsem happy!!!

nemám chuť žít

9. března 2014 v 21:38 | Eleanor Blackburn
moje situace? špatný.
Jsem pořád s Vojtou, ale mám takovej pocit, že mě to vlastně vůbec nenaplňuje. Nebo už jsem tolik vyrostla, že necítím nic čemu by se dalo říkat 'hopelessly in love'? Tohle jsem cítila před rokem s Dortem. Byla jsem blázen, prostě eufórie ze všeho, ale pak jsem se v něm zklamala a přišel rychlý spád. Už to bude skoro rok, co jsem se poprvé řízla.
Možná Vojtu miluju jinak. Už ne tak dětinsky, nebo spíš puberťácky, ale tak dospěle... achjo co to tady plácám...? ne vážně jsem v háji. Neni den kdy bych nemyslela na to, že se chci říznout. Přikaždý smutný písničce, nebo cokoliv smutnýho mě rozbrečí. Takhle to bylo, když jsem se zklamala v Dortovi. On si ale ničeho nevšiml. Vojta si všímá a to dost. Když jsme spolu, tak se pokaždý asi tak 5x zeptá, jestli jsem v pohodě, já mu to vždycky odkývám. Nějak mě nenaplňuje, když mi říká něco hezkýho, objímá mě, líbá... a co je hlavní - nebaví mě... sex. teda ne sex jako prostě sex. My spolu ještě ne to... ale něco málo už bylo. Bylo to, když jsem ještě byla v pohodě. Teda já nejsem v pohodě už skoro rok, ale měla jsem nějaký lepší duševní rozpoložení nějak o prázdinách. To jsme vlastně strávili půl tejdne v posteli. Jenomže, psala jsem taky o těch našich drastickejch metodách sexuální aktivity, který jsem vyžadovala. Když jsme to dělali naposledy, krváceli mi rty a na břiše jsem měla modřiny (jsou tam ještě teď) od kousání. Bylo to v neděli. Když jsem přišla domů, tak jsem se řízla. V pondělí už jsem mu řekla, že tohle musí přestat. Neřekla jsem mu o tom říznutí. Ale že na to přitom myslim a tak. Byl na sebe naštvanej, že mi něco takovýho dovolil. Přestali jsem a bylo to fajn.
Jenomže teď mi to chybí. Nebaví mě to bez toho. Chci se řezat a pokud ne, tak ať mi fyzicky ubližuje on. Ve čtvrtek jsem u něj byla a do ničeho se mi nechtělo. Dneska jsme byli na bruslích celý dopoledne, pak jsme přijeli k němu domů, prázdnej byt a on to měl hezky naplánovaný. Sprcha, potom pod peřinu. Dostal se tam jako normálně, až dolů. Ale řikala jsem si, že tim to končí, ale jeho plán byl jinej. Přitom celej den nic nenaznačoval a nevšiml si, že jsem poslední dobou mimo. no prostě vylezl nahoru a řiká: "Jsi připravená?" Můj výraz byl 'to si děláš prdel?!' Nasralo mě to jako dost, ikdyž vlastně ani pořádně nevim proč. "já nevim..." řekla jsem nejistě. Lehnul si vedle mě a zpracovával moje odmítnutí a svoje zklamání. Myslela jsem na mámu, kterou bych zklamala. A vlastně i na sebe, sebe bych zklamala. Vím, že tohle neni to po čem toužím. Bylo mi ho líto, tak jsem ho vystřídala v aktivitě a on hned: "tohle znamená ano?!" to už byl výraz 'drž piču už kurva a přestaň mlít sračky.' Nedochází mu to? Nedochází? Já tohle prostě nechci! Byla jsem naštvaná a to dost. Po chvíli jsem se mu začala piča omlouvat, že jsem naštvaná tak akorát na sebe, že musí furt čekat. On že mu bylo líp na bruslích, takže tohle prostě neni ono, když do toho nemám chuť.
Ještě něco. Viděla jsem jeho kalendář a poznámky na mobilu. při našem prvním rande tam bylo jako první 'začátek'. Při každém setkání, kdy jsme byli sami buď u mě nebo u něj tam stálo 'pokračuj'. co to kurva je? co to znamená 'pokračuj'? a proč je to tam jenom v dny, kdy se spolu teoreticky můžem vyspat? něco tu nesedí. Proč se mě snažil na 1. rande políbit. Proč jsme se vykousli na druhym? proč jsme na třetim nedělali nic jinýho? Proč mě po tejdnu svlíknul? Proč až tak často říká ty hezký věci, když to neni nutný? Proč je všude 'pokračuj'????? prooooooooč???????
já radši dřív umřu, než se mezi náma něco hroznýho stane. Než mě do tý postele fakt dostane. Než se nechám umilovat těma dvaceti centimetrama. Než mě zbaví všeho co mám. Než to bude bolet. A než bude v jeho kalendáři stát 'vítězný konec'.
co si o tom myslíte??? :( mám radší skočit z mostu (do Labe nobe na dálnici) nebo se oběsit nebo podřezat (ve vaně?)?

I'm not ok

2. března 2014 v 23:12 | Eleanor Blackburn
Proč mi lhala? Proč me poslala pryč s tim že jsem v pohodě. Vím že to tak není. Lidi mne varovali ze psycholožky jsou nanic. Řekla mi že jsem v pořádku ale já vim že ne.
Stále miluju fyzickou bolest. Ale teď si ji nechám způsobovat někým jiným. Vojta mi rád vyhoví. Tedy za začátkudo říkal že mi jebe když chci aby mu rozkousal rty do krve, kousal mě všude možně, bil mě ale přistoupil na to. Je to zvláštní cítit v puse svou krev. Když bere zubama břicho bolí to jako když se řežu žiletkou. Tolik mě to uspokojuje. Když dneska odjel řízla jsem doopravdy. Když nepočítám ty nehty tak je to po dvou měsících. A zase tekla krev. Když jsem se vzpamatovala napsala jsem Vojtovi že tyhle naše drastický hrátky musí přestat. Okamžitě. Řekla jsem mu jak mi to připomnělo řezání ale neví že jsem to udělala znova. Dával si to za vinu. Ale já vim že za to můžu musí to přestat. Nemůžu dál držet z tenhle vztah. Bojim se že skončím zase u psycholožky a ta mě dokope do blázince. Prostě skončím. On se na mě vykašle, přestal mi odepisovat. Má rozum a nebude se zahazovat se mnou. Nic dobrýho mu náš vztah nepřináší. Mně jo. Miluju ho a nezvládnu to bez něj to vím. Bude se mnou konec. V Poděbradech je pěknej most a Labe hluboký a studený.

I hurt too

23. února 2014 v 23:12 | Eleanor Blackburn
Dnešek... bomba fakt.
Ráno jsem se vzbudila veldle hromady kapesníků (nebyly od krve a neležela tam žiletka! juchuu) ale znova se mi přehrál náš poslední rozhovor. Pak mi Vojta psal, že chce přijet a já mu řekla, že pojedu na brusle. Jela jsem a on mi psal. Já jenom jela dál, brečela a poslouchala depresivní písničky. Pak jsem mu napsala ať teda přijede, ale byla jsem připravená na všechno, i rozchod a tak. Když přijel, řekl mi akorát 'ahoj', chytil mě za ruku a šli jsme. Nemluvili jsme, ale chtělo se mi brečet. Nevěděla jsem jak začít. On začal tím, že byl naštvanej na mě, a neví ani pořádně proč. Řekla jsem mu, že to nemá cenu s nim řešit, když ani sám neví, co cítí. Ale že fakt nebylo hezký co mi napsal. Půlku noci jsem kvůli tomu nespala. Neomluvil se mi, tak jsme ještě chvíli mluvili, když zase začal narážet na to, že za všechno může moje řezání, a že kdyby ho nebylo, neměli bychom problém. Ne, tohle prostě ne. Zastavila jsem se a řekla: "Víš dřív, když jsem ty věci dělala, říkala jsem si, že holka jako já nemůže mít kluka. Prostě že vztah a tohle, ačkoli je to minulost, nejde dohromady. Když jsem ale potkala tebe, všechno se změnilo, ale teď jsi mě donutil znova pochybovat!" Asi to nepochopil a jenom na mě koukal. "Tohle už asi prostě nemůže fungovat," řekla jsem a šla dál, čekala jsem, že zůstane stát na místě. Aspoň takhle by to udělal Dort. Nedovolil mi jít, chytil mě a řekl: "Nechci aby to skončilo, nechci o tebe přijít." pak se mi dokonce omluvil za to co řekl včera. "Nenuť mě abych se ti omlouvala za svou minulost. Víš že bych to změnila, kdyby to šlo, ale nejde to. A prosím, neříkej mi už nikdy tamto. Já vím, že je to pravda. Není to tak hrozný, dokud jí nevyslovíš, bolelo to, hrozně..."
Usmiřovací písnička:

So fuckin down

22. února 2014 v 23:46 | Eleanor Blackburn
né, prosím, né. Přestaň, prosím. poznáš že miluješ, když tě to bolí. Když to tolik bolí, máš chuť udělat cokoli, co ti od toho pomůže. Ikdyž by to mohla bejt jiná jakákoli bolest.
Říká se, že nejvíc bolí, když vás někdo zklame. Ale to není pravda, nejvíc bolí, když zklamete někoho, koho máte rádi a nechcete ho zklamat. to je bolest. To je nenávist k sobě samému! To je chuť si ublížit nebo se jakkoli potrestat. Kolikrát v životě jste cítili vinu? Mě dává každej na jevo vinu. Od malička, pokus se něco stalo, byla jsem první na ráně. Ona za to může. Pak přišla sugesce. Když vám někdo pořád dokola říká, že za všechno můžete, vsugerujete si, že to nejspíš tak bude. Zhroutil se mi první vztah. Uršitě za to můžu já, říkala jsem si. Dodnes nevím, jak to vlastně bylo. A nebyla chyba, že jsem se řezala, nebyla. Bylo to fajn, jenom teď prostě další sugesce, že řezání je špatný. Všichni kolem to říkaj a já to začla říkat taky. Ale tohle nejsem já. A já lhát neumím. Poslední otázka psycholožky: "co si teď o sobě a řezání říkáte? Byla to blbost?"
Nebyla!!! nebyla, nebyla!!! Krčila jsem rameny, sto chutí jí to říct. Pak když jsem tam byla potřetí, tak zas nový jizvy na ruce ale neřekla jsem nic. Mlčela jsem a tvrdila, že jsem v pohodě. Nejsem, já to vím. Všem říkám, že jsem. Ona mi to věřila, všichni mi to věří.
Já ho zklamala. On mě nebere takovou jaká jsem. "Kdybych jsi zjisil všechny ty věci o tobě, tak bych tě nechtěl poznat." tohle mi řekl tak před pěti minutama. I'm so fuckin down. Poslední člověk kvůli ktyrýmu jsem se doteďka držela. Vojto, promiň že jsem tě takhle zklamala, ale já taková byla už než jsme se poznali. Nebeš mě takovou, chápu to.Taky pochpopim, jestli se na mě teď vykašleš. Vrátim se ke svýmu starýmu životu... Akorát ti musim říct, že tys zklamal mě, že jsi byl schopnej tohle říct, žes mě v tom nechal... Slíbil jsi, že přesně tohle neuděláš. Já věděla, že tohle bude konec.
Potřebuju pryč. Změnim školu nebo výměnej pobyt v zahraničí, já nevim. Ale chci pryč.

Život je jenom hra

17. února 2014 v 20:32 | Eleanor Blackburn
Jako se zpívá v mojí oblíbený písničce: "There's no one to call 'cause I'm just playing games with them all (Rihanna - What Now)
Celej můj život je hra. Několikrát už se mi blížit game over, když jsem měla sebevražedný myšlenky. Prostě si jenom hraju se životem a každým dnem se posouvám do vyšších levlů. Jediný co vim je, že nic v mym životě není myšleno vážně. Nepřipouštím si, že je mezi mnou a kámoškama konec. Je, ale já si dál hraju a zkouším, co vydrží. Já už hůř klesnout nemůžu, na dně jsem už byla. Odrazila jsem se a vyletěla nahoru nade všecko. Jsem nad věcí a nikomu nedovolím, aby mě zase srazil dolu.
No s kym ještě hraju hry? Především sama se sebou. Sama se svými city. Vím, kdy poseru písemku, vím kdy prohraju a vyhraju a občas je zábava i prohrát. Je to můj žívot, moje hra. Get win, get lost. Pak hraju s lidma ze třídy, jako s kámoškama. Ubližujou mi já vím. Poslední dobou mi všichni ze třídy ubližujou. Vyjímkou jsou tak tři, čtyři lidi. Vlastně mám jednu kámošku a jednu holku, se kterou se jakžtakž bavim a pak kluky. joo kluky, s těma si tak ráda hraju.
Dnešek byl bomba. Hry s kámoškama. Takový ty vražedný, hádky a tak. Pak s Dortem. Dneska jsme si hráli celej den kdo koho zabije pohledem. Bylo hezký koukat se na turnaj v bowlingu. Jeden kapitán můj Vojta a druhej Dort. Nejlepší Vojta furt pojď naserem ho. Tak jsem hrála hru s Dortovými nervy, že jsem tim zvrátila průběh celýho turnaje. Najednou Dorťas přestal dávat striky a házel tam klidně 2 žlábky, jenomže potom jsem tam začla Vojtu tak vzrušovat, že to posral on a Dorťas vyhrál. Už mě nebavilo na něj svůdně koukat.
S rodičema jsem si hezky pohrála, když jsem při pondělku přicestovala domu v půl sedmý, což u mě doteďka nebejvalo zvykem, ale za 2 dny mi bude 16, takže už mě berou jako dospělou holku, co se o sebe umí postarat, občas mi pomůžou s učením a jinak jsme jak kámoši. další hra.
Jedinej s kym si nesnažim jenom hrát je Vojta. Já ho miluju, bezpodmínečně. unconditionally ♫ Ale někdy mi to fakt nedá a sklouzávám zase k hraní her na svůdný pohledy na jiný kluky, nenápadný doteky spolužáků, bavění se v jeho přítomnosti s jinými kluky a tak. A on? Na hru přistupuje a hraje o mě. Ale pokaždý když skončim u něj v náruči, tak řekne, že zas vyhrál. Ale já nikdy neprohrávám, vždycky dostanu, co chci. A baví mě provokace. Zničehonic říct, ať mě nechá, on pak prosí jenom o polibek. Dneska jsem ho odmítla za celej den ve škole vidět. Byl odpoledne celej žhavej.
A tohle je moje hra, můj život. Já to miluju a nehorázně mě to baví. Ale vím, že když prohraju, nebudu se mít o co opřít. Prohraju v jedinym případě - když ztratim Vojtu. Tohle už se mi stalo s Dortem. Taky hry, taky se všema krom jeho. A on mě zrovna nechal.
tak jak dopadne tahle hra zvaná život?

Bolí mě to za tebe

13. února 2014 v 23:38 | Eleanor Blackburn
Já vím je to špatně. Je to adrenalin.
Dneska jsme s Vojtou stáli na chodbě, zrovna mne políbil a já se hned koukla stranou. Šel tam Dort, jeho oči visely na nás. Podíval se na mě s výrazem týraného štěněte. Vojta se rozesmál, byl to hnusnej škodolibej smích. Na Dorta jsem se krátce koukla se zmatenýn výrazem ve tváři. Chtěla jsem něco udělat... nějakej adrenalin to chtělo, tak jsem se k Vojtovi přitulila ještě víc a pousmála se. Možná mnou projela bolest víc než v Dortovi. Chtěla jsem říct počkej, promiň. Ale jak blbě by to vyznělo. Nechodíme spoli přece, já nemám povinnost na něj brát ohledy. Potřebuju někoho na hraní. To je ten adrenalin! Svádět ho a pak mu ukázat že to není lehký mě získat. A přitom se s nim chci kamarádit!! Haha já nevim co chci. Kamaráda určitě. Dneska mě přišel spolužák vytáhnout z depky. A taky fajn, možná nepotřebuju Dorta. Jenom prostě někoho. Jo měla jsem depku a Vojta tp věděl tak jsem mu řekla ať to neřeší a on odepsal jenom 'ok'. Tak 'ok'. Naah mám zase rozškrábaný rucee. Stejně jsme nassobotu domluvený na prázdnej byt a jenom my dva, takže se to dozví. Adrenalin a je mi to jedno! Hrajem dál hru zvanou život. Losuju další kartu v podobě dalšího dne.

Adrenalin

12. února 2014 v 23:15 | Eleanor Blackburn
Taky ho milujete a potřebujete k životu? V určitých mezích....
Ano v určitých mezích... Já jsem tak trochu mimo. Můj adrenalin číslo jedna bylo řezání. Proč říkám bylo? Řekla jsem si že přestanu. Přestala jsem ale ne na moc dlouho. Dá se říct že to bvůbecylo měsíc, měsíc jsem se opravdu neřízla. Je to díky Vojtovi. Sice o ničem neví, neví jak moc mi pomáhá tim že je vůbec se mnou. Já se divim že to vůbec vydrží. Svoji situaci teda zkusim popsat pomocí dnešního dne a včerejšího večera.
Včera mi Vojta psal depresivní zprávu že mu musim pomoct a že neví co má dělat. Vůbec jsem nevěděla o co šlo. Hrozně jsem se o něj bála že se něco vážnýho stalo. Nespala jsem skoro celou noc, ppořád jsem čekala že mi zavolá nebo aspoň napíše co se stalo.
Uvědomila jsem si že když on bude v průseru nebo neschopnej, nemám nikoho. Nemám kamarádky, aspoň ne ty co jsem měla dřív. Co jsem se jim mohla svěřit. O řezání on neví. Kámošky věděly, ale co je to za kamarádství na baterky? Vlastně by mě strašně lákalo
mít pravého kamaráda, nejlíp gaye. Tisíckrát mi řekněte jak jsem úchylná. Řekněte mi to milionkrát, když řeknu že chci aby mě Vojta podezíral z nevěry a zároveň bych mu mohla říct že to není možný když je ten kámoš gay. Mohla bych u něj přespávat, objímat ho, chodit s nim ven... chci kámoše kluka, stejně tak citlivýho. a teď se do mě pusťte - já chci aby ten kámoš byl Dort! Ono už to tak i bylo, skoro, akorát jsme si nevěřili a neměli všechno vyřešený ale já věřim že my dva bychom si jako kámoši rozuměli. Po večerech si představuju jak mě objímá a utěšuje ale polibek s ním mě nenaplňuje, nechci to, já přece kluka mám. Já chci jenom kamaráda, psychickou podporu. Dneska se na mě na obědě dlouze zadíval a poprvý jsem si neříkala koukni na tu kočku o kterou jsi přišel ale tady je holka co chce pomoct a je ochotna pomoct tobě. Chybíš mi. On mě potřebuje já to vím. Ten jeho pohled mne tak vzrušil. A kdyby na tohle přišel Vojta byl by to průser. Aaaah adrenalin!

Včera jsem si rozškrábala kůži na ruce do krve a dneska rande s Vojtou a zase zakrejvání. Aaaah adrenalin!
Jsem posedlá, já vím, blázen, magor, psychopat. Vojta pojď dělat něco úchylnýho. Dorte pojď mě obejmout. Nechť krev teče z mé ruky. Adrenalin!!!

Jediný co mám

8. února 2014 v 23:30 | Eleanor Blackburn
Všechno se vlní do rytmu jediné písně. Nostalgická melodie, musím jí zpívat. Všechno si uvědomuji v průběhu několika minut, co tahle píseň trvá. Každý její tón je naplněn vzpomínkami, pocity a emocemi. Nevím, proč pláču. Asi slzy štěstí nebo mi to přijde natolik dojemné... že osud nás dva spojil.

Začla jsem psát novou kapitolu a nedokončila jsem tu starou. Nebo je to jedna? Jakmile se mi jí podařilo číst, zabouchla jsem bez přemýšlení knihu a přivřela do ní něčí prsty. Byly jeho, smutným výrazem se na mě podíval, jakoby chtěl, abych četla dál. Znovu jsem knihu otevřela a začala číst novou kapitolu, rozplakal se, chtěl dočíst tu starou. Ta už skončila, odpověděla jsem. Utekl. Přišla jsem za ním s tím, že jsem se rozhodla pokračovat v té staré, ale on řekl, že už přece skončila. Ve tvé mysli si jí už uzavřel. Uzavřel kapitolu mé knihy. Tedy vlastně kapitolu mého života. Dort, olízni polevu, je sladká jak med, ochutnej vnitřek a skřiví se ti výraz ve tváři. Sbohem, Dorte.
Někde v koutě ležela rozepsaná kapitola. Měla jsem pouze začátek. Slité barvy, hlasité melodie, vůni alkoholu a chlad mlhy, ze které se vynořil. Nikdy bych netušila, že tohle je on. Vím, že jsem najednou vyskočila na nohy a nevím, jaká síla to dokázala. Vím, že se v ten moment všechno změnilo. Jako by můj osud vzal do ruky tužku a začal rychle psát. Nezastavila jsem ho, lajnuj mi život dál a piš si ty přeslazené kraviny o dortech. On ale nepsal o dortech... dokonce ani Dortech. Psal o tom klukovi, co dosud nevystoupil s objetí mlhy a já stále neviděla jeho tvář. Kdo to je?
O pár minut později sedím naproti němu a mluvíme, jenom mluvíme. Co mě na něm tak přitahuje? Osud mi zatím, nechce své odpovědi ukázat. Ale tuším, že se dostávám do jiné dimenze a žiju kdesi jinde. Dostala jsem se Dortova království, ve kterém velely jeho nálady. Sice mi stále zasahuje do života asi tisícema zprávama, které mi přicházejí na mobil. Jak to ale dokážu ignorovat? Vždyť i když jsem vždycky sebevíc chtěla, nešlo to. Teď tu sedím, mobil vibruje v kapse a já se stále dívám do těch cizích očí. Už mi vlastně nejsou cizí. Svět se houpe jako na vlnách šílenosti. Jak moc šílené je dotýkat se člověka, kterého vidím poprvé v životě? Jak moc šílené je dotýkat se ho, stejně jako autora tisíce zpráv na mém telefonu? Nic nebylo tak šílené jako od toho všeho utéct. Nejšílenější věc, co jsem kdy udělala, byl návrat z říše snů do reality Dortova království.

Jako by uplynula věčnost. Vlastně to věčnost byla... půl roku osud psal nesmyslnou kapitolu o krvi, sebevražedných myšlenkách, sebepoškozování a smutku. Možná stále stejná kapitola jako Dortovo království. Jako by mě zavřel do jedné ze svých komnat v zámku a nutil mě trpět. Nemohla jsem utéct, držel mě pod zámkem. Byla jsem svázaná svými vlastními city k němu. Byl pro mě princem, později se z něj stal král. Ten král byl tyran. Stále mě pronásledoval jeho nevinný výraz a ta hrůza, co se skrývá uvnitř.

Přišel blesk z čistého nebe. Nebe tedy moc čisté nebylo. Už půl roku zamračené. Ale bylo to něco tak nečekaného, že jsem sama nemohla uvěřit. Přišel on a donesl mi tu moji rozepsanou novou kapitolu mé knihy. Tedy mého života. Myslela jsem, že mi jí Dort sebral a roztrhal jí. Ale protože jsem tenkrát utekla, můj rozepsaný osud zůstal tam, co jsem ho opustila. Vedle něj. Jako by mi teď rozepsanou kapitolu podával a říkal: tu máš a piš dál. Já jsem odpověděla: Ne od teďka budeme psát společně. Vyrazili jsme tedy do tmy nočních Poděbrad, sami dva a oba jsme věděli, co se stane. Osud nám nic říkat nemusel, vždyť tohle píšeme my dva. Chytil mě za ruku. Byla to jako výzva. Budeš dál kráčet se mnou? Zároveň se jeho ruka stala pomocnou. Záchranným lanem, které mě vytáhlo z jakési propasti. Dortovo království leželo v propasti. Tolikrát jsem se snažila po jejich stěnách vyšplhat a utéct. Nedařilo se mi. Jedině cizí pomoct mě dokázala vytáhnout. Znovu mám šanci se dívat do těch očí. A vím, že tohle se neděje v jiné dimenzi, tohle je můj život a já mám v ruce tužku a píšu, píšu si svůj život. Nesmím gumovat a v tuhle chvíli to ani nepotřebuju. Jsou ale okamžiky, které nelze popsat slovy, protože jsme si je vyloženě namalovali. V objetí tmy a chladného zimního večera líbající se pár v pozadí utichlého opuštěného nádraží. Ten obraz mám v hlavě, i když jsem ho v životě neviděla. Jenom cítila. Kéž by nás malíř v tu chvíli namaloval, abych si mohla uchovat vzpomínku. Kéž by nás malíř maloval každou chvíli, co jsme spolu. Možná je správně, že je jen cítíme. O to víc si vážíme těch pocitů a emocí, které se v nás perou o přední místo, když jsme spolu. Všechno mi najednou přijde tak šílené. Ale vím, že nejšílenější by bylo znovu odejít. Kdybych někdy chtěla, prosím chytni mě za ruku, nepouštěj a donuť mě poslechnout si tuhle píseň a slibuju, že začnu plakat a padnu ti do náruče.


Neumím být šťastná

1. února 2014 v 23:33 | Eleanor Blackburn
Už vím proč nejsem šťastná. Neumím to. Neumím žít mezi lidma a být šťastná. Můj vysněný život. Jet daleko, daleko pryč. Mít vlastní byt, klidně pracovat nebo studovat whatever. Hlavně abych se přitom nemusela svlíkat a mohla mít dlouhý rukávy. Byla bych ale sama. Žádný kontrolování. Dělala bych si svoje věci, co chci. Ať se to lidem líbí nebo ne. Jakým lidem? Vždyť přece nikoho neznám. Nemám kamarádky, přítele, rodinu jsem nechala kdesi v minulosti. Seru na všechny lidi. Nikdo nevidí moje jizvy. nic nemusím skrývat. Navždy sama v depresi. Bez jinejch lidí. Nikdo nemá kecy a neřeší mě. chci, chci, chci!!

Všechno víme

28. ledna 2014 v 19:02 | Eleanor Blackburn
Skoro všechno. Jsem teď na lyžáku s gymnastikou. Je to tu fajn.
V pátek jsem byla ještě u psycholožky po dvou tejdnech. Vyprávěla jsem jí o umělých jizvách co jsem si lepila na ruku abych se nemusela řezat. Pomáhalo mi to ale matka když to videla řekla, že jsem magor a tak jsem se rozhodla s ničím se ji nesvěřovat. Podělalo by se tim všechno. Je asi stejně tak slepá jako Vojta. K psycholožce už se asi nevrátím. Moje diagnóza zní: zvládnu to sama. Výzva přijata. Stejně už jsem se zase rejpala v ruce nůžkama. Přestože jsem jí to řekla, tvrdí, že jsem v pohodě. ok tak jsem.
Po návštěvě psycholožky jsem šla s Vojtou na ples. Prej nesmim pít, nesmim. Ale on mi hned objednalddvě sklenky vína a už jsem byla veselá. Oba jsme byli. Nevěděla jsem co říkám, "tancovali" jsme nebo spíš se jenom líbali na parketě. Pak na mě přišla poalkoholická deprese. A začali jsme spolu "rozumně" mluvit. Dozvěděla jsem se o bejvalce. Mimochodem kdysi s ní chodil i Dort. Buď je ta holka děvka což bych neřekla nebo jsem nehoráznej laker. Prej to táhli od tý party na který po mně taky jel. No a ze mě vypadlo že ta party odstartovala můj rozchod s Dortem a on si mě stejně nevybral... Vojta ale nevěděl, že jsem se z Dortem rozešla a proto dál jel po tý holce. Pak se rs ní rozešel protože to prej nestálo za nic a čekal na mě. Dozvěděl se že nejsem zadaná a už to bylo. Mluvili jsme o obou našich bejvalejch a já ho prosila aby mi nedělal to samý co Dort. Jak mi ubližoval, zneužíval, lhal mi... vyprávěla jsem mu o depresích. No o všem kromě řezání a psycholožce ačkoli už jsem to měla na jazyku. Nakonec jsem se rozbrečela a on si myslel, že je to kvůli Dortovi ale bylo to kvůli tomu, že jsem nešťastná z toho, že před nim musim mít tajemství, musim... navždy budu muset...

Scars, scars, scars.

19. ledna 2014 v 10:56 | Eleanor Blackburn
Máme problém... Vážný problém.
Všechno bylo tak super, ale já věděla, že to přijde. Po tejdnu chození jsme se dostali dál. Narozdíl od Dorta je můj Vojta aktivní. Moc, moc aktivní a vymejšlí všechno možný, abych se s ním nenudila. Když mi sdělil, že má volnej barák o víkendu, věděla jsem, že problém zvaný "já a moje jizvy" nastal. Nabídl mi přespání. Odmítla jsem. Tak mi nabídl filmový odpoledne a večer, s tím, že pak pojedu domů. Souhlasila jsem.
Když jsem včera dorazila k němu, byl doma jeho brácha. dobrý, dobrý, v pohodě. Ale pak odjel. Byli jsme tak v půlce Hunger Games, když mě začal líbat a položil mě na gauč. Ani nevim, kde ten film skončil, protože za mými zády zaklapl notebook, tak mi bylo jasný, že přestože máme ještě tři hodiny času, už se k tomu filmu určitě nevrátíme.
Začal mě pomalu svlékat a já jeho. Při každém kusu oblečení se mě ptal, jestli může a já věděla, kdy přesně budu muset říct, že ne. Chvíli si vystačil s vrškem, ale pak začal sjíždět pomalu dolů. Jizvy na ruce byli už nepatrné, tak je přehlédl. Zajel ruku pod moje legíny na stehno, přesně na jizvy. Hrozně jsem sebou škubla, tak se lekl a já to jenom vtipně okomentovala, jakože ať ještě počká. Vzal to dobře, asi to čekal. Líbal mě dál a já měla v očích slzy, protože jsem moc chtěla a normálně bych se nebránila. Problém je v tom, že není normální mít na stehnech jizvy od řezání.
Pak mi nabízel společnou sprchu. Ne, ne já prostě nemůžu. Mám kolem toho ošklivý modřiny. Mám pocit, že ta nejhluší nikdy nezmizí a pětkrát obtažené srdíčko Digitalism tam taky zůstane navždy jako tetování. Řekla jsem mu, že někdy přístě. Ale spíš to znamelo: až mi zmizej jizvy, pokud se tak vůbec stane.
Nabízel mi i výlet do bazénu. Už teď tejdnu. V tejdnu to nestíhám, řekla jsem mu. Tak o víkendu? On je fakt neobytnej. Já fakt nevim, co mám dělat. Mám jenom bikiny a ty jizvy nepřekryjou. Musela bych mu říct, ale já se bojím. Řekl mi, že mu můžu o sobě říct klidně i to nejšílenější, že mě kvůli tomu nikdy neopustí. Ale on vůbec neví, co říká. A taky, že byse za mě nikdy nestyděl, že by se měl spíš chlubit. No tak jako chytit za ruku holku s jizvama na stehně a kráčet s ní přes plavečák je dost odvaha.
Tak co? Říct nebo neříct? musíme mi poradit vy, páteční sezení s psycholožkou mi bohužel odpadlo... :(((

I miss cutting

15. ledna 2014 v 17:36 | Eleanor Blackburn
Bojim se přijít na tenhle blog (proto jsem tu dlouhoh nebyla) a říct, že jsem šťastná. Já jsem, ale přitom nejsem. Nálada mi kolísá nahoru dolů.
Pozval mě na rande kluk, se kterym jsem málem podvedla Dorta, ale i tak byl Dort naštvanej. Šli jsme spolu ven asi dvakrát a stačilo to k navázání DOKONALÝMU vztahu. :) <3 Ano, miluju ho. Jenom do dneška nechápu, proč když jsem se vykašlala na Dorta, jsem nešla hned za ním. On počkal tak půl roku asi, než mě pozval na rande. Možná se vyplatilo počkat. Dort to možná ví, to já nevim. Ale vědí to jeho kámoši.
Den před druhým rande jsem byla u psycholožky a podařilo se mi řezání začít řešit. Už jsem neměla chuť to dělat. Nebo možná ještě měla, ale chtěla (a pořád chci) se těhlech chutí zbavit. Hned druhý den ráno jsem provedla očistu mýho pokoje. Hodila jsem žiletkou o zem. Pak jsem jí chtěla vyhodit do koše, ale vím, že tohle by nepomohlo. Kdybych se znova zhroutila, vytáhla bych jí. Napadla mě jedna věc - vrátit žiletku vlastníkovi. A kde jsem jí vlastně sebrala? U babičky v koupelně. Tak jsem jí dala do svý růžový taštičky na zip a šla za babičkou a podala jsem jí to s tím, že to vracím a ať to nikomu neříká. Nebyla ani moc překvapená, když to otevřela a vypadla na ní její vlastní žiletka ještě potřísněna mou vlastní krví. Pak si se mnou o tom promluvila. K psycholožce teď chodím každej tejden v pátek.
No a co dál? Můj milý Vojta <3 o tom samozřejmě neví, ale tak zve mě k sobě domů v sobotu. Pořád si ty jizvy mnu a šeptám: "zmiz, zmiz, prosím..." přitom mám chuť si udělat další. Problém je, že nemám čím. Vlastně to nemůžu brát jako problém, ale jako řešení.
Mám teď stres ze školy, dneska jsem měla depresi. On ani neví, že deprese mám a když jsem se před nim začala hroutit, tak vůbec nevěděl. Ale on si zvykne. Už jenom tomuhle se divil a nedokážu si představit, že bych mu řekla o řezání. Stejně to jednou zjistí.
Další problém jsou kámošky, který mi jenom vzkázali, že mě nechtěj vídat s ním. Prostě ho nechtěj vidět, jak je se mnou. Záviděj. Ale doteďka jsem nepochopila, že mi někdo můj život závidí... Zavidíte mi jizvy, absťáky, deprese...? Vážně?
Jo, měla jsem absťák. V pondělí stres ze školy. Vojta mě přesvědčoval, ať u něj přespím zrovna když jsem si prohlížela svoje jizvy a přes chat se mnou hádala kámoška. Sahám pod polštář a nic tam není. Všechny žitelky jsou pryč. Začala jsem brečet a klepala se mi ruka. Drápala jsem si nehty na stehnech, když vtom mi došlo: co to sakra dělám? Vždyť jsem ještě před chvíli chtěla s tímhle přestat. Můžu říct, že jsem ráda, že ty žitelky pod tím polštářem nebyly.
Asi je to jenom o zvyku. Přišla jsem teď domů, nikdo nikde. Normálně bych se řezala. Přiznávám, že jsem měla chuť jít hledat k babičce tu svojí žiletku, ale pak jsem šla radši sem napsat článek. Ano blog mi pomáhá. Musim vlastně najít víc věcí, co mi pomáhá od řezání. To mi připomíná můj domácí úkol na další konzultaci.
Nemůžu jíst... Ale nevím, jestli je to tím, že jsem zamilovaná, což na 100% jsem. Ale bude to taky tím, že mi chybí řezání. Vlastně to byl včera tejden, co jsem se neřízla. Tejden byla vždycky taková nepřekonaná hranice. Teď jsem jí prolomila. Je to kritický. Zhubla jsem 2,5 kila. Od chvíle, co jsem byla si zatrhla řezání a začala chodit s Vojtou. Obojí dohromady tomu přidalo. Vždycky když se zamiluju, tak nemůžu láskou jíst... Ale že by až takhle. Když jsem začla s Dortem byly to dvě kila dole za tejden nebo dva. S Vojtou jsem pět dní a mám 2,5 dole. Divný. Pokaždý když jsem si stoupla na váhu modlila jsem se, aby kila nepřidaly, ale teď se modlím, aby neměla zase míň. Už mám pod 52... Měla jsem přes 54...
Ale jsem happy. Kdyby šli Vojta a řezání dohromady, byla bych úplně happy. Ale tyhle dvě věci dokromady fakt nejdou.

Nobody cares.

6. ledna 2014 v 21:55 | Eleanor Blackburn
fakin' life.
Jsem už totálně v prdeli. Se všim.
Jo, to soustředění na gymnastice bylo super. Byli tam dva Ondřejovi kámoši a samozřejmě o mně a Ondřejovi všechno věděli. On jim to řekl. Kam zmizely ty kecy o tajemství a vyhrožování, jestli to někomu řeknu? On sám to vykecal. Nehorázně jsem ho seřvala, že myslí jenom na sebe. Řekl, že jemu to je jedno, kdo se to dozví... Ale mně ne! Kluk, kdy má 'kamarádku' je borec, ale když má holka 'kamaráda' je děvka. Teď bude každej vědět, že jsem děvka. Nehorázně jsem ho seřvala a pohádali jsme se. Ptal se mě, jestli se ještě řežu. Jo řežu, ale jemu do toho nic neni. Začal se do mě v tu ránu srát, jak jsem blbá a že potřebuju pomoct. Já ale nechci! Prej, že to někomu musim říct... Řekla jsem mu, že byla chyba mu o tom něco říkat, že byla chyba, že naše 'přátelství' neskončilo s prázdninama, že vůbec někdy začalo. On byl celej chyba. "měla jsem ti tenkrát dát facku, když ses na mě vrhnul. neudělala jsem to, protože jsi byl náhradou za Dorta - první po ruce." poslední slova, odlousouhlasil, že jsem na tom u něj byla stejně. Nebyla... Kam se poděla ta kráska, to množství lásky, které jsi mi projevoval. "kámo ty umíš dobře hrát (y)" dodala jsem ještě. Nebránil se. On ví jak to je. Já ne a nesere mě to. Koho zajímá, jestli mě nějakej trotl miluje, když je to trotl... Poslední věc: "to co dělám svýmu tělu je čistě moje věc a pokud nechci abys to řešit tak to prostě řešit nebudeš!" Pak jsem si ho blokla. Tak to byl vážení přátelé Ondřej, největší debil, kterýho jsem kdy potkala a největší chyba mýho života.

Dort. Chce se mi brečet. Ne, vážně. Kvůůli němu brečim každej den, jenco přijdu ze školy domů. Dneska jsem ho potkala třikrát. Nevím jakej měl účes, nevim co měl na sobě. Jenom jsem ho zahlédla, sklopila zrak a neodvážřila se na něj podívat. Proč? Stydím se za všechno tohle. Že se pro něj řežu, propláču noci... Jednou mu přede dveře postavím kýbl mejch slz se vzkazem 'chybíš mi'. Nemůžu se podívat do jeho očí, protože mě to raní a připadám si jako lhářka, co stále něco skrývá. Nemůžu vidět jeho rty, aniž bych je chtěla políbit. Nemůžu vidět jeho, aniž bych ho chtěla obejmout. Tohle není život, tohle jsou muka.

řežu se dál každej večer. V mobilu mám na tapetě drastický fotky s řezáním a nepřijde mi to divný. Kámošky to viděj... Ani to mi nepřijde blbý. Jsem jaká jsem. Sama sebou, svéprávná. Kámoška mi do chatu píše, ať toho nechám, okamžitě. Nechci. Pak jsem konzultovala s babičkou. Neřeka jsem jí, že se řežu, ale že jenom miluju ty obrázky a gify. Řekla jsem to i mámě. Nic na to neřekla. Tak jsem jí dneska večer oznámila, že jsem objednaná k psycholožce a veškerou léčbu si sama zařídím a všechno, co tý psycholožce řeknu, bude lékařský tajemství a ona se nikdy nedozví, co se děje. Protože se o mě nestará a nic jí nezajímá.

Do konce tejdne vydržet, pak jdu k psycholožce.

Ztracená

3. ledna 2014 v 0:55 | Eleanor Blackburn
Ztracím se ve vzpomínkách na něj. Těžko uvěřit, že něco tak krásnýho skončilo. Jak každý ráno lítal k podchodu. Když nestíhál tak sprintoval, abych na něj nemusela čekat. Políbil mě, obejmul, chytil za ruku a pak následoval každodenní rozhovor dvou nejlepších kamarádů. Když jsme nemohli bejt spolu, napsal, jak moc mu chybím. Stále mě ujišťoval, že mě miluje, podporoval mě, chválil, utěšoval, povzbuzoval... Toho je. A všechno pryč. Je to skoro půl roku. No a co? Já ho pořád miluju.
Když si na druhou stranu vzpomenu, že tohle byly jenom ty světlejší okamžiky, je to zas jinak. Třeba když se uplně vykašlal na naše společný víkendový plány, protože se mu zrovna nechtělo. Nebo nemohl, jenomže neudělal nic proto, aby mohl. Nenáviděla jsem na něm tohle. Ničil mě tím občasným nezájmem. Ale většinou to vydrželo pár dní, pak se mi omlouval a říkal, jak jsem mu chyběla. Jednou jsem na něj fakt vyjela. Pak se mu omlouvala. Ale on nestál o omluvy, jenom mi utřel slzy, políbil mě a řekl, že je to jeho chyba. Řekla jsem si, že tohle už nikdy nesmím udělat.
Zoufalost, zoufalost. Zase mi nezavolal a nezajímalo ho, že sedím doma s něčím ostrým v ruce. Nikdy si nevšiml jizev. Hledala jsem náhrady tak zoufale, až to prasklo. Zašla jsem fakt daleko, když jsem to dělala před očima jeho kámošů. Vztah skončil se sdělením mého výroku, že tohle už nemá cenu. Nemělo. Protože jsem se chovala takhle.
Věř mi, změnila jsem se. Vím, že chci jenom jeho a nikoho jinýho. Zkoušela jsem si někoho najít. Dokonce jsem měla kamaráda, po kterým jsem dlouho toužila i během vztahu. Nezamilovala jsem se. Nešlo to. Ve finále jsem myslela na něj během líbání a tak. Pak byl druhej kluk, co se mi líbil a když nás on viděl, hrozně ho to bolelo. Viděla jsem to v jeho očích. Já nemohla v tomhle pokračovat, toho kluka jsem začla ignorovat, ikdyž jsem uněj měla dost slušnou šanci. Je fakt hezkej, namakanej fotbalista, sen půlky holek ze školy. Ale co je to hle oproti klukovi, kterýho jsem nejvíc kdy milovala? Který byl pro mě v jednu chvíli vším? Který mě dokáže nejlíp povzbudit, utěšit, podpořit a rozumí mi?
Co je tohle za život bez něj? A on je vedle mě a já nemůžu být s ním! Jenom se bojím, že řekne: Lidi se nemění, je příliš pozdě... Ale já prostě k němu přijdu, chytnu ho za límec a pořádně s ním zatřesu zatímco budu křičet: "Jsi ten jedinej, jsi pro mě vším!!! Chapeš, že tě miluju?!?!!! Já bez tebe nemůžu bejt!!! prosím...!
Mám to video, je tam tohle všechno... Já nemám odvahu to odeslat...

Tak teď už nevim...

31. prosince 2013 v 11:36 | Eleanor Blackburn
Tak jo, řekla jsem si, že mu natočim video. Natočila jsem video se spoustou omluv, žádostí o obnovení našeho vztahu a sdělení, jak moc mi chybí... Jo Dorte, opravdu jsem to udělala. Po tom co mi ani neodpověděl na esemesku s přáním k Vánocům a po mym snu, ve kterém mi zachránil život a byli jsme znovu spolu (já vim blbost), jsem to video opravdu natočila. Stálo mě to spoustu práce a času ale výsledek mám.
Jenco jsem se rozhodla to hodit na CD odpověděl mi na esemesku. Kdyby si ji přečetl kdokoli jinej, řekl by si co to píše za blbost. Ale já tomu rozumněla. Stačilo so přečíst ty dvě slova -pitomej signál. Jak byste to pochopili? Tak poslouchejte, znamená to: zase vánoce na chatě, je tu nuda, neni tu signál ani internet, přijeli jsme sem, narychlo to tady uklidili a ozdobili stromek, z nudy čtu všelijaký knihy ale stejně na to nemám klid protože tu mám neteř... mám pokračovat? Stačej dvě slova a... proč se zase zachoval jako můj nej kámoš, když to tak není? O dva dny pozdějc mi komentpval status. Proč?
Připravila jsem si dokonalé řešení situace a zase se to zkomplilovalo... jako vždycky jsi to zas posral kámo... teď můžu přepsat scénář a točit to znova. Než to pošlu tak se určitě znova všechno změní.
Už nemůžu takhle žít. Řežu se, skoro nejím. Ze všeho je mi špatně. Narvala jsem si na prázdniny chatu kde teď jsem, pak hned soustředění z gymnastiky. Úžasný!
Asu to vyřešim tak, že si těch jeho divnejch reakcí nebudu všimat a prostě to pošlu. Odvahu... to dám!

Třikrát

20. prosince 2013 v 21:33 | Eleanor Blackburn
Dneska se Dort (zas bejvalej) zase vyznamenal. Nemluvila bych o něm, neupozorňovala bych na něj a neřešila ho, kdyby on neřešil mě. Je jak nemocnej. Předvádí se přede mnou tim nejhorším způsobem, pomlouvá mě, ikdyž na něj zrovna koukám jenom, abych si ho laskavě všimla a přitom mě ani nepozdraví a nereaguje na ty moje pokusy o komunikaci. O tomhle píšu, jenom protože je to zajímavý. Příběh nás dvou je hrozně pestrej, ikdyž už se spolu nebavíme. Nemusíme spolu promluvit ani jediný slovo, ale přesto mezi náma dvěma stále něco je.
Dneska poklidnej den. Jenom vánoční besídka, tak jsem jela o vlak dýl. Pohodička si to jdu do školy. Procházím podchodem, kde na mě vždycky čekal. Přesně před rokem, i přesně na den, hodinu, minutu, stál tady a čekal. Přivítal mě polibkem. Tenkrát to byly takový ty nejsladčí, jedny z našich prvních. Potom mě chytil za ruku, šli jsme a povídali jsme si. Šťastni! Vzpomněla jsem si na něj. Myšlenka na něj mi ztas utkvěla v hlavě. Pokouším si jí vyhnat z hlavy nějakou hudbou. Vycházím z podchodu a už mám v uších sluchátkách a v uších mi zní Freght Train od Sary Jackson-Holman. Neskutečně smutná písnička o ztrátě něčeho, co jsme milovali. Najednou kolem mě projíždí někdo na kole. Je to Dort. Ani si mě nevšiml. Teda určitě si mě všiml, ale nedal to najevo. Normální dva lidi, co se znají, tak když se potkaj, tak ten jeden zastaví a jde s tím druhým pěšky. Naah, on jede dál. Pohodaa. proč mě vůbec zdravit, když po půl roce chození sliboval věčné přátelství? Měla jsem chuť vykřiknout jeho jméno a pak se oh zeptat, jestli si vzpomíná na časy před rokem tak jako já. Ale místo toho jsem se začala tiše smát. Vzpomínám na něj, když on se zničehonic vynoří na kole, projíždí kolem mě, a vzdaluje se a k tomu všemu hraje smutná písnička. Skutečnost se prolíná se vzpomínkami a tak krásně vidíme rozdíly. Byli jsme o rok mladší, šťastnější a vysmátější. Scěna jak z filmu nebo seriálu a to mě donutilo k úsměvu a slzám zárověň.
Druhý setkání. To jsem si šla koupit horkou čokoládu a on seděl v bufetu na gauči, přímo vedle toho automatu. Jakmile mě spatřil, začal něco hlasitě a důležitě hulákat jako vždycky, abych ho náhodou nepřehlídla a aby mi došlo, jak je strašně v pohodě i beze mě. Nepozdravil mě. Co taky chci?
Zároveň jsem nešťastná, když mu někdo ubližuje. Ikdyž on to nedává najevo. Podle jak se chová, tak mu rozhodně nejsem u prdele, jak všem tvrdí. Jsem si jistá, že tohle mu rozhodně u prdele nebylo: Šla jsem o velký přestávce s kámoškou k ní domů (bydlí 2 minuty od školy) pro zapomenutej dárek. Šly jsme už zpátky do školy a někdo volal moje jméno. Klučičí hlas. Přicházel z okna z druhého patra. Byl to jeden z nejlepší Dortovejch kámošů. "Ahóóój," kříčel. Mávla jsem na něj. Takhle ho ti jeho kámoši provokujou. Třeba mě chtěj, ale on jim to nedovolí, tak ho štvou. Nebo ho ho chtěj prostě jenom vyhecovat, aby sám něco dělal. On toho dělá.. Ale všechno špatně... Doufala jsem, že sedí v bufetu a nebyl u toho, jak na mě jeho kámoš volal. Neseděl tam, neboť jsem ho neviděla, když jsem šla kolem. Takže pravděpodobně byl ve třídě..
Nejhůř se ke mě zachoval v jídelně na obědě. Zrovna jsem vcházela, kdy mě spatřil. Na hlavě jsem měla z legrace velkou růžovou mašli co mi moje vtipná kámoška dala schválně k Vánocům. Když jsem se na něj podívala, spatřila jsem jak šťouchá loktem do svěho kámoše vedle a kývá hlavou směrem ke mně. Jak se na mě podíval, zjistil, že na něj taky koukám a kroutím hlavou s výrazem 'podívejte se na toho debila...' a úplně se zarazil, jako by v něm hrklo a zatvářil se provinile. Abych mu to ulehčila, koukla jsem se jinam a pokračovala dál. chudáček, už neví, co by dělal... Já už taky ne...

Sem přehnala

20. prosince 2013 v 0:43 | Eleanor Blackburn
Jak jsem dopsala ten poslední článek, šla jsem se řezat. Povrchoví rány, tak jsem přitlačila a najedou taková otevřená rána na dva až tři milimetry. tyvole, to jsem fakt přehnala a hrozně to krvácí. Nemůžu jít spát, dokud to nepřestane, bojim se, že ušpinim pyžamo a povlečení...
Už se to trochu uzavřelo a krvácí to míň. Bolest krásná, ale strach, že se něco prozradí jenom tím, že třeba nědko uvidí kapesník od krve v koši... To je hrozný
 
 

Reklama