Co tě nezabije, to tě posílí → tak nepáchej sebevraždu a jenom se řízni :-))

Psychotic

Psychotic (part 9)

8. května 2014 v 12:58 | Eleanor Blackburn
"Řekni mi, řekni mi, proč nemůžu mít normální dceru?" křičí máma hned, co vejdeme do předsíně.
"No tak, nech ji, je rozrušená," krotí ji táta.
"Všechno mi vysvětlíš! Proč jsi to dělala? Co tě k tomu vedlo?"
"Rozešli jsme se s Vojtou a včera po Pavlově smrti jsme se dali zase dohromady…"
"Proč jsi za ním včera jela?"
"Řeklas mi to přece!"
"Myslela jsem si, že jste spolu. A co se vůbec stalo?"
"Já nevím. On mi prostě napsal, že pro něj asi nejsem ta pravá… Že už se mnou nemůže být…"
"A tys mu to všechno odpustila?" zmírní máma hlas.
"Jo… On je teď jinej…"
"Jak jinej?"
"On se mi omluvil… Vlastně mu to namluvil všechno Pavel, že nejsem normální a tak."
"Tak to vypadá, že ti osud Pavla odstranil z cesty," konstatuje. Co jsem to řekla? Tímhle jsem mohla všechno prozradit!
"Dozvěděla jsem se to až po jeho smrti. Do včerejška mi bylo záhadou, proč se se mnou Vojta rozešel..."
"Aha. No teda, to je zamotaný mezi váma… Ale co tě vedlo k tomu, že ses pořezala?"
"No přece ten rozchod, ta bezmoc!" nechápe mě. Já už s tím mám problémy… Tak dlouho. Třeba jsem byla slepá, třeba ještě pořád jsem. Někde v hloubi duše vím, že nám to s Vojtou nikdy, nikdy klapat nebude. Ale já jsem závislá. On je moje droga, a pokud jí mám nedostatek, sahám po žiletce. Už tolikrát jsem to udělala, už tak dlouho je to zvykem…
Pohlédnu matce zpátky do očí.
"Já nechci přestat…" říkám tiše.
"Jak to myslíš, že nechceš přestat?"
"Nechci, tohle jsem já a oni ze mě chtějí udělat někoho jiného," říkám a odcházím do svého pokoje. Dívají se za mnou oba dva. Nechápou, prostě nechápou, co jsem řekla, jak jsem to myslela. Nikdy chápat nebudou.
Konečně se došourám nahoru a zavírám za sebou dveře. Pohlédnu na prázdný pokoj. Je tak prázdný a přitom tak plný. Plný těch krátkých úseků života, co se tu odehrály. Nic to nezmění. I kdybych nechala vystěhovat nábytek, vymalovat, strhat ze zdi fotografie všech lidí, co vlastně nenávidím. Na všech fotkách jsem já s lidmi, co nenávidím. Nenávidím sebe. Všichni se umí usmívat. Já to stále zkouším.
Znáte ten pocit, když vám není nejlíp a zrovna fotíte selfie na instagram? Jak vám není do smíchu, ale přesto se usmějete. Jak to vypadá? Tak falešně a neupřímně. Mám se vůbec ještě někdy usmívat?
Mou hlavu zasáhla myšlenka na Vojtu. Byla tak rychlá jako blesk, že jsem zaznamenala jen tu smějící se tvář, kterou jsem si pamatovala z doby tak před půl rokem. To jsme se poznali. Čekal na mě tenkrát před školou a já vlastně vůbec nevěděla, kdo to je. Jenom mě prostě chtěl poznat. Kdybych mu tenkrát nedala šanci… Možná by tu teď stála normální holka a usmívala se. Byla by možná vůdkyně party takových těch populárních holek. Po zdech by měla fotografie lidí, které miluje a hlavně kteří milují jí.
Možná tu jsou i teď. Bohužel tím že mě milují, mě i raní. Oni mě vlastně nemilují, oni mě jenom snášejí. Vlastně si neuvědomují, jak mě zraňují, když se jednou chovají jako ti milující a pak zas přesně naopak. Změnila ses. Změnila ses… Znějí mi ty hlasy v hlavě. Bolest totiž mění lidi. Nechci se měnit podruhé. Pořád jsem to já. Odjakživa jsem byla taková, jenom teprve teď jste mě pořádně poznali.
Co si pamatuju, jako dítě jsem měla sklony k tomu ubližovat. Oni totiž ubližovali mně. Táta, věčně vzteklej člověk. Dřív, když ještě pil. Teď už mu zůstalo jen to kouření. Ještě že tak. Ano, on umí být rozumný. Třeba dneska u výslechu. Překvapoval mě, i když myslím, že neměl daleko k dalšímu výbuchu.
Kouření je droga. Vzpomínám na ráno předchozího dne. Bylo to včera. Přijde mi, jakoby to bylo už strašně dlouho, co je Pavel po smrti. Bylo to včera ráno, co se táta rozčiloval, že nemá cigarety. Pak jsem vlastně byla u Vojty. Potom prožila bezesnou noc. Vlastně, co mě máma vyzvedla od Vojty včera večer, nemluvila jsem. Celou cestu domů jsem mlčela, pak se zavřela v pokoji a brečela jsem. Na večeři jsem nešla… Nechali mě, nezkoušeli komunikovat. Byla jsem ráda. Všechno mi tak prošlo hlavou ale, že bych něco vymyslela? Že bych vymyslela řešení? Tohle nemá takové řešení, abych z toho vyšla v pořádku. Přála jsem si a přeju si i teď, kéž bych tu mohla navždy zůstat. Nechci, aby mě někdo viděl. Stejně na mě koukají jako na atrakci, jako na zvíře, zavřené v kleci. Můj život je jako klec. Nemůžu se tady pořádně hnout. Život má pravidla. Pravidlo číslo jedna: Člověk si neřeže ruce. Proč ježiš? Moje ruce, moje tělo, moje věc.
Co když mi všechno zakážou, seberou mi všechny ostré předměty? Co mi ze života zbyde?
"Dokud můžu…" šeptám a z očí mi vytrysknou slzy. Vždycky jsem schopná takhle hodiny přemýšlet a ani slza. Ale jakmile si to řeknu nahlas a slyším sama sebe… Bojím se toho, co sama říkám. Jakoby mi to říkal někdo jiný a potvrzoval tím, že všechno na co hodiny a hodiny myslím je pravda… Teprve v tu chvíli to na mě dolehne a uvědomím si, jak jsem nešťastná.
Hroutím se na postel, která zůstala od rána neustlaná. Jo, něco jsem chtěla. Ale obávám se, že nemám sílu vstát. Byly dvě. V koupelně. Schované. Jedna je teď v igelitovém sáčku mezi něčím, čemu říkají důkazy, i když jak může bejt žiletka důkaz toho, že jsem někoho zabila?

Ta druhá tam pořád je.

Psychotic (part 8)

8. května 2014 v 11:43 | Eleanor Blackburn
"Chci tu mít rodiče," vytrhávám ruce z jeho sevření a stahuju rukávy, aby jizvy nebyly vidět. "A Vojtu!" Vojta… Jak na to bude tvářit on? Až mu to řeknu… Bude mezi námi konec? Vezme to? Jak bude reagovat? Zapomínám na přítomnost a zaobírám se myšlenkami na tohle. Budoucnost, moje budoucnost… Jaká může být? Vidím se někde daleko od všech, uzavřená sama v sobě. Sama v neznámé místnosti, jediní lidé, co mě navštěvují, nosí bílé pláště.
"Dobře, jak si přeješ," vytrhuje mě ze snění a otevírá dveře za mými zády a zve všechny dál. Všichni kráčí dovnitř a rodiče si mě měří pohledem. Jen Vojta se ke mně rozeběhne, já ale nejsem schopná vstát ze židle. "Jsi v pořádku?" pokládá mi ruku na rameno. Nepatrně kroutím hlavou. Vojta chce ještě něco říct, ale ten chlap ho přeruší. "Vaše dívka rozhodně není v pořádku," oznamuje.
"Jak to? Co se tu dělo?" ptá se máma vyděšeně.
"Vaše dcera je podezřelá z vraždy."
"Aha, já myslela, že tu je podezřelej každej!" vyjeknu ostře, ale on mě úplně ignoruje.
"Vaše dcera má jisté psychické problémy," oznámil vážně. Vojtova ruka, jež stále spočívala na mém rameni, se zachvěla. Nesouhlasně kroutí hlavou. Všichni jen udiveně koukají a já skláním hlavu. "Alice, ukaž ruce," štěkne na mě rozkazovacím tónem. Poslušně si vyhrnuji rukávy a na ruce se mi rýsují krvavě červené čerstvé jizvy. "Proboha Ali, jak se ti to stalo?!" vyjekne máma a kleká si ke mně. Asi stále nechápe situace a souvislost jizev s mými již zmíněnými psychickými problémy. "Udělala si to tímhle," předhodí na stůl sáček s žiletkou.
"Proč proboha?!" vyšiluje matka, ale nikdo jí neodpovídá.
"A tohle je možná vaše…" ukazuje tátovi cigarety a zapalovač.
"Jo, to jsem hledal," chce po tom hmátnout. "Nesahat! To jsou důkazy!" zavrčí chlap nevrle. "Všechno to bylo nalezeno na vašich schodech, jsou na tom otisky prstů vaší dcery a na té žiletce je dokonce její krev. Chce k tomu slečna něco říct?" otáčí se na mě. Vojta dosedl na židli vedle mě. Vypadá zaraženě, skoro nedýchá, jakoby měl každou chvíli omdlít. Pomalu se na mě otáčí a pohlédne na mě s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Do mých očí vhrkly slzy, nevím, co říct. "Večer jsem seděla na schodech," začínám potichu mluvit. "Na rovinu vám řeknu, že mám problémy se sebepoškozováním… Seděla jsem na schodech a řezala jsem se… Jo a kouřila jsem… Musela jsem tam usnout a pak jsem se probudila, byla mi zima, tak jsem šla dovnitř a zapomněla jsem tam ty věci… O Pavlovi nic nevím…" konečně se odvážím vzhlédnout. Vojta nereaguje, neobejme mě, nic neudělá. Je mezi námi konec. Já to vím. Určitě nechce holku, co se řeže.
"Jak tedy mohl Pavel zemřít?" ptá se táta rozrušeně.
"Pád ze schodů… Nevíme, jak mohl tak nešikovně spadnout. Někdo ho možná strčil…"
"Kdo by ho tak mohl strčit?!" zvyšuje hlas táta v zájmu obhajoby majitelů domu, k němuž schody patří. "Nikdo tam přece nebyl!"
"Alice, pamatuješ si, kolik bylo hodin, když jsi šla dovnitř?" obrací se na mě.
"Já nevím, byla ještě tma…" zamumlám. Vedle mě se ozve slabý hlas.
"Co prosím?" ptá se vyslýchající a nakloní se k Vojtovi.
"Říkám, že Alice by nikdy nikoho nezabila. Znám jí," obhajuje mě Vojta silným přesvědčivým hlasem. Mám chuť mu pevně stisknout ruku, ale on se ani nepohne, jenom hledí na toho chlapa a mračí se.
"A vy?" ptá se. Tohle nemůže myslet vážně!
"Já?!" vyhrkne Vojta hodně překvapeně. "Jak já bych mohl… Kde bych se tam vzal… Byl to můj kámoš!" Vypadá jako kdyby se mě každou chvíli rozbrečet. Musí to pro něj být těžké.
"Krucinál, nechte ty děti už na pokoji! Všichni vidíte, že to musela být nehoda. Pavel se chystal u nás zazvonit a spadl nešťastnou náhodou ze schodů!" rozčiluje se táta.
"A náhodou u toho mohla být přítomna vaše dcera?" hádá se s ním vyslýchající.
"Dost! Přestaňte!" ječí do toho máma. "Jedeme domů!"
"No to ne! Vyšetřování ještě neskončilo!" přesto, že se nám staví do cesty, se zvedám ze židle, společně s Vojtou.
"My jsme vám poskytli potřebné informace, výslech proběhl, nic víc se po nás nežádalo," obhajuje své rozhodnutí máma.
"Alice! Ty obzvlášť nikam nejdeš! Cožpak jsi zapomněla?" ukazuje na mojí paži. "To nesmíme nechat jen tak."
"Alice navštíví psychologa v co nejbližší době, za to vám ručíme, ale s případem naše rodina nemá vůbec nic společného a Aliciny jizvy na ruce s tím už vůbec nesouvisí!" nenechává mě v tom táta.
"Dobře, ale vaše dcera není psychicky v pořádku, to musíte uznat. Pokud se dokáže sebepoškozovat, mohla by být schopná zabít."
"To není pravda, Alice by v životě nikoho nezabila! Ještě jedno slovo proti a budete další, kdo bude ležet v kaluži krve!" rozkřikne se Vojta, což mě překvapuje, neboť tu celou dobu zamlkle seděl.
"Vojto, přestaň…" uklidňuju ho.
"Alice, pověz nám něco ty."
Snažím se zachovat klid: "Vše důležité jsem vám řekla, dokonce i to, co s případem nesouviselo," házím pohled na mou paži. "A teď žádám o to, abychom mohli odejít."

"Prosím, jak si přejete," ustupuje konečně. Je to za námi. Konečně vycházíme zpět na chodbu, kde mě Vojta bere za ruku, čímž potvrzuje, že se na našem vztahu nic nezměnilo. Nejsem z toho venku. Možná jsem se obhájila, ale vím, že tohle nekončí. Neboť mě čeká další peklo. Peklo to bude kdekoliv. Ať už skončím v léčebně nebo kdekoliv, budou mě pronásledovat vzpomínky na tu noc, kdy jsem zabila člověka.

(mám pocit, že jsem to sem dávala ale nenašla jsem to v archivu... kdyžtak pište, jestli jste to četli nebo ne...)

Psychotic (part 7)

29. října 2013 v 21:04 | Eleanor Blackburn
Jsem z toho chlápka strašně nervózní. Stále přechází po místnosti a já ho sleduju, jakmile se ale otočí na mě, sklopím zrak a sleduju stůl, u kterého sedím. V místnosti jsem jenom já a on a nikdo jiný, kdo by mi pomohl.
"Slečno, ještě než se dostaneme k událostem předešlého dne, můžete mi vysvětlit své chování na chodbě," promluví konečně, předklání se, opírá se prsty o stůl a zírá přímo na mě.
"Oni mě obvinili…"
"Měli k tomu důvod?" propichuje mě šedýma očima.
"Neměli," vyjekla jsem okamžitě, jako kdyby mi ubíhal čas na odpověď. Musím přece rychle všechno popřít.
"Tak proč by to říkali."
"Nevím."
"Vy to víte. Vidím to na vás."
"To není pravda."
"Je to pravda! Pravdu a lež snadno rozeznám."
"Pavel jim o mně navyprávěl dost ošklivých věcí. Neměl vůbec právo něco takového říkat! Lhal jim a oni mu věřili!"
"Určitě Pavel lhal?"
"No dovolte, myslíte si snad o mně, že jsem šílená?"
"Vzhledem k tomu, co jste předvedla na chodbě…"
"Já tady končím!" vstala jsem tak prudce, až se židle, na které jsem seděla, převrátila. Ozvala se rána a já se prudce otáčím a chci vyrazit před, ale židle mi brání v cestě. Zakopávám o ní a padám. V poslední chvíli mě zachycuje ten chlápek, kvůli kterému jsem chtěla zdrhnout. "Stůj, nikam nepůjdeš," chytá mě za pořezanou ruku. Vyprošťuju se rychlým pohybem. "Půjdu! Mám na to právo!"
"Nemáš," uchechtne se. Vyděšeně na něj koukám a zhluboka dýchám s otevřenou pusou. Chci odsud pryč! "Narovnej tu židli a posaď se," říká přísně a zamračeně, jako když mu už docházejí nervy.
"Takhle se mnou zacházet nemůžete."
"A ty se takhle chovat můžeš?" Proč mi sakra najednou začal tykat? Co si to vůbec dovoluje?
"Proč mi tykáte?"
"Protože jsi patnáctiletá holka, o které jsem si myslel a mýlil jsem se, že už se chová jako dospělá."
Mlčím, nemám na to co říci. Sklopím zrak a jak mi ten chlápek řekl, narovnávám židli a sedám si na ní.
"Tak správně!" přikyvuje a ohnul se pod stůl. Vytáhuje plastovou krabici, které jsem si předtím nevšimla a pokládá ji přede mne na stůl. Vytáhuje z ní jakýsi sáček, vůbec netuším, co by to mohlo být. Moment... Co důkazy? Důkazy, které by mohly usvědčit, že jsem vinná já? Ne, prosím, hlavně ne... Odvážím se pohlédnout na obsah průhledného sáčku. Žiletka, moje žiletka. Tohle je v háji.
"Tohle bylo nalezeno na schodech," Neřikej ty jo! "Máš s tím něco společného?"
"Co to je?"
"Žiletka, stále na ní je krev. Uděláme rozbor, analyzujeme DNA a budeme mít prvního podezřelého."
"Není to náhodou Pavlova krev," dělám, že je to záhada, kterou chci s ním společně vyřešit. Hmm, to je ale zajímavé, musím na to přijít.
"Byla nalezena přede dveřmi na schodech, Pavel byl dole pod schody. Pak tu máme ještě cigarety a zapalovač," vatahuje další dva sáčky. Oba předměty poznávám. "Nalezeno na tom samém místě."
Zamračím se. "Alice, přiznej se hned," řekl prosebně.
"Co prosím?"
Sedá si naproti mě. "Ukaž mi ruce."
"Cože? Proč?"
"Dělej, natáhni je před sebe."
Natahuji je dlaněmi dolů. Uchopuje je velmi opatrně. Vyhrnuje mi pravý, poté levý rukáv, otočí je a bude háji. Děje se čeho se obávám, drží je pevně a otáčí dlaněmi nahoru. Spatřil to, nic nezmění můj osud. Krvavé jizvy na mém levém zápěstí. Vypadají čestvě. Mám chuť křičet. Taková bezmoc. Mám chuť říct, aby to nikomu neříkal, ale jak by to vyznělo pitomě v téhle situaci. Je se mnou konec. Chci se zhroutit do Vojtovi náruče a plakat. Chci, aby mi teď šeptal, že bude všechno v pohodě, ale je taky možné, že už ho neuvidím, nikdy už ho neobejmu. Ruce se mi klepou. Stále je sleduju, stejně jako ten chlápek, jako bychom oba nemohli uvěřit svým očích. On určitě tuší, že všechno, co si myslela a co tvrdila Pavlova šílená matka, je pravda.

Psychotic (part 6)

14. září 2013 v 21:40 | Eleanor Blackburn
Přesně o 24 hodin později sedím v zašedlé chodbě, kde to tak zvláštně zapáchá. Vojta mě drží za ruku a oba mlčíme. Máma s tátou sedí vedle nás a všichni koukáme na černé zvukotěsné dveře. Potřebuju si s Vojtou naposledy promluvit, ale o samotě. Nebyla jsem mu schopná říct, co má a nemá říkat a jelikož si myslí, že jsem nevinná, nebude se snažit cokoliv krýt.
"Musím s tebou naposledy mluvit," šeptám mu do ucha. "O samotě."
"Něco důležitého?" ptá se polohlasně. Přikyvuji. Oba vstáváme, protože chceme jít dál od rodičů, aby nás neslyšeli. Vtom se otvírají černé dveře a z místnosti vychází Pavlova máma a sjede nás dva podezřívavým pohledem. Volají mámu s tátou. Jdeme dál. Když jsme v dostatečné vzdálenosti, zastavujeme se. "Proč nás dva chtějí vyslýchat samostatně?"
"Nevím. Jsme na seznamu podezřelých?" uchechtne se.
"Vojto, ber to vážně. Co když jo?"
"A kdyby tak co jako? Oba jsme nevinní."
"Takže ty se chystáš mluvit o našem rozchodu a těch hádkách?"
"Kdyby se na to ptali a já řekl pravdu, tak co? Poškodili by nás to?"
"Vojto, přemejšlej trochu! Když řekneš, že jsme se rozešli kvůli němu, že já jsem Pavla nenáviděla, na koho to asi bude ukazovat?"
"A jako co, když si nevinná?"
"Spravedlnost ale není vždycky všude! Mám strach…"
Objímá mě a líbá na čelo: "Dobře, tak ani slovo o tom."
Kolem nás zase prochází Pavlovi rodiče a znovu si nás změří podezíravým pohledem. "Dobrý den," pozdraví slušně Vojta. "Je mi strašně líto, co se stalo."
"My víme, jak jsi měl našeho Pavla rád. Nikdy bys mu neublížil, takže si buď jistý, že tu nejsi proto, že bys byl podezřelý. Doufáme jenom, že nám pomůžeš svým výslechem potvrdit pravdu," Pavlův otec mluvit tak zvláštním hlasem. Zněl tak bezradně a naříkavě a přitom spiklenecky a vypočítavě. Přejel mi mráz po zádech. "Jakou pravdu?" zamračil se Vojta.
"Všichni přece víme, jak to je ne?" vyjekla Pavlova matka. "Pojď drahý, už se na tu vražedkyni nemůžu dál dívat!"

Projel mnou vztek. Nic jsem přece neudělala!! Moment, vlastně udělala, jenom jsem si změnila paměť. Hluboko uvnitř je pravda a oni ji pomalu a jistě vytahují ven. Zase mnou projíždí ta energie. Vykračuju vpřed a chystám se napadnout je zezadu, i když vůbec netuším, co udělám. Žádnou zbraň nemám, jenom touhu pomstít se za to, co právě řekla, jak mě obvinila. Sice právem, ale bude za to potrestán. Ujdu sotva dva rychlé kroky a Vojta mě chytá kolem pasu zezadu a snaží se mě udržet. Nemůžu se hýbat, ale snažím se vyprostit z Vojtova sevření. Křičím přitom: "Zabiju vás!! Zabiju!" Vojta mi jednou rukou zacpává pusu. Pavlovi rodiče se otáčí, ale pokračují dál ke dveřím. Pohled na bláznivého psychopata zmítajícího se v rukou svého přítele, je očividně těší. Je to jenom důkaz toho, že mají pravdu.

Psychotic (part 5)

8. září 2013 v 21:37 | Eleanor Blackburn
Po několika minutách uvolňujeme sevření, ale stále se držíme za ruce. V jeho hnědých očích se lesknou slzy. Tento pohled na něj už se nebude víckrát opakovat, nedovolím to. Nedovolím, aby se trápil. Ale právě jsem mu kus života zničila. Teď se na něj dívám, na tu trosku s uslzenýma očima sedící vedle mne. Tak strašně ráda bych mu pomohla, ale nemám jak. A tohle není konec. Chudák ještě neví, co ho čeká. "Ali, já tohle... Já tohle sám nezvládnu..." zabořuje tváří do rukou a pláče dál. "Jsem tu s tebou, vždycky budu," utěšuju ho.
"Po tom, co jsem ti udělal... Děkuju, hrozně moc." Co ty jsi udělal?! Oproti tomu, co jsem udělala já, je to taková prkotina. No co, tak jsi opustil nějakou tuctovou holku. Kámo! Já zabila člověka. Tak tady sakra nefňukej!
Kéž bych ti to mohla takhle jednoduše říct. Kdybych měla odvahu se přiznat. Ale už by jsi mě v životě nechtěl vidět. Vím to. Až přijde čas... Jednou se dozvíš pravdu...
"Jak to, že jsi to věděla...? Dřív než já?"
"Protože..." neudržela jsem slzy a vzlykala.
"Pšššt, tak o tom nemluv, až se na to budeš cítit připravená."
"Stejně se to dříve nebo později dozvíš... A chci abys to slyšel ode mě... Zní to líp..."
"Jak chceš."
"Pavla našli ráno před mým domem..."
"Co? Jak...?"
"Nevím..." zaúpěla jsem. Vím, vím! Ale nemůžu ti to říct, prostě nemůžu!
"Kdo ho našel?"
"Nevím, neptala jsem se. Byla jsem v šoku... Hned jsem jela za tebou."
"Hned jsi jela za mnou jo?" zamyšleně se zeptal.
"Jo," kývla jsem.
"Proč?"
"Protože... Ty seš prostě ty... Nikdo jinej mi tak nerozumí a taky jsem to chtěla bejt já, kdo ti to řekne... Chtěla jsem, aby ses to dozvěděl od někoho, kdo tě miluje... Nechtěla jsem tě tím schválně zranit, jak sis možná..."
"Ne! To bych si v životě nemyslel! Ali... Teď jsi řekla něco, co mi zlepšilo náladu, přestože jsem pochyboval, že to teď vůbec jde..."
"Co?"
"Řekla jsi, že mě miluješ... Nic víc bych si nemohl přát... Prosím, odpusť mi..."
"Je to za námi," mírně jsem se usmála, i když ještě před malou chvilkou by to pro mě byl herecký výkon hodný Oskara. Teď to byl úsměv od srdce věnovaný jemu.
"To jsem rád," usmál se taky. Pak jako by se všechno vrátilo. Sklonil hlavu a tvářil se opět zklamaně. Přitulila jsem se k němu a opřela hlavu o jeho rameno. Mohli bychom tu sedět hodiny. Sedět a mlčet. Navždy šťastně nešťastni. Navždy spolu. Navždy neobviněná.
Ticho přerušilo zazvonění mého telefonu. Musím to vzít, jinak by si máma myslela, že se mi něco stalo. "Ahoj..." říkám, co nejklidnějším hlasem.
"Ahoj Ali, jste oba v pořádku?"
"Víceméně."
"Už to ví?"
"Jo..."
"Pavlova máma trvá na okamžitém vyšetřování... Budeme se muset dostavit k výslechu."
"Kdo? My všichni?"
"Obávám se, že ty taky... Možná i Vojta jako blízký oběti..."
"Aha... Kdy?"
"Nejpozději zítra. Nechceš přeci jenom přijít domu."
"Ne nechci! Zůstanu tady."
"Dobře jak chceš, ale zítra ráno si tě vyzvednu..."
"OK, tak zatím."
Pokládám to. Zítra výslech. Skvělý! Už abych si připravila řeč... "Co chtěla?" ptá se Vojta, který stále sedí na posteli.
"Zítra výslech."
"Budou vyslýchat tebe?" ptá se udiveně.
"I tebe!"
"Panebože, snad si nemyslej, že by někdo z nás..."
"To určitě ne! Jenom se prostě snažej přijít na to, co se stalo..." sedám si vedle něj na postel a znovu končíme v objetí. Nevím, jak bych to bez něj zvládla a jak by to zvládl on beze mě. Už jsem se nějak sžila s myšlenkou, že jsem nevinná a nikoho jsem nezabila. Kdyby mi to někdo oznámil, nevěřila bych mu. Je to super, změnit si paměť, vzpomínky, myšlení... Ale hluboko uvnitř mě je pravda, znám tu pravdu, ale prostě si jí nepřipouštím. Je to tak nejlepší.
Kolik už ubylo času? Jak dlouho tady jsem? Teprve půl jedenácté dopoledne? Najednou v předsíni klaply dveře. Asi Vojtova máma. S leknutím jsme se pustili a Vojta vstal a šel se podívat do chodby. Následovala jsem ho. V chodbě stála vysoká hubená žena s černými vlnitými vlasy. Vojtovu maminku už znám.
"Ahoj, mami," pozdravil jí Vojta, ne moc nadšeně.
"Dobrý den," Pozdravila jsem stejným tónem jako Vojta.
"Ach děti... Alice... Projížděla jsem okolo vašeho domu... Nemohla jsem uvěřit..." šla přímo k nám a oba nás obejmula. Bylo z toho celá pryč, ale ne víc než my. "Dáte si něco k jídlu?"
Uvědomila jsem si, že jsem od rána nic nejedla a že vlastně ani nic jíst nechci. Nemám hlad. "Ani ne, děkuju," slušně nabídku odmítám.
"Taky ne," shodne se se mnou Vojta. "Nemáme na jídlo ani pomyšlení." Chytá mě konejšivě za ruku.
"Vadilo by, kdyby u nás Alice přespala?"
"Samozřejmě, že ne."
"Nechci se vrátit zpátky..."
"Chápu tě... Musí to bejt hrozný... Najít před vlastním domem..."
"Zítra máme jít k výslechu..." sděluju poslední důležitou informaci.
"Oba?" diví se.
"Nejspíš..." odpovídá za mě Vojta, protože vidí, že už nemůžu mluvit. Když pomyslím na výslech, všechno se ve mně hroutí. Zničehonic, aspoň to tak vypadalo, jsem se rozplakala. Utekla jsem zpátky do pokoje. Za mnou přiběhl jen Vojta.
"Co se děje?" objal mě kolem ramen.
"Já se strašně bojím," vzlykala jsem na jeho rameni.
"Čeho? Toho výslechu?" konejšivě mě hladil po zádech.
"Jo..."
"Ale proč? Jsme přece nevinní... Jenom řekneš, co víš.."
"Budeme muset vytahovat tu naší hádku... Moji nenávist vůči Pavlovi... Jako to mezi námi bylo..."
"Jak to s tím souvisí?"
"Ne nijak... Jen... O tom nechci mluvit před rodiči."
"Myslím, že tě budou vyslýchat o samotě."
"Prostě o tom nechci mluvit..."
"Nebudeš o tom muset mluvit... Nijak to s tím nesouvisí... Nebo snad...?"
"Ne, ne máš pravdu?"
"Tak čeho se bojíš? Že tě obviní? Nemají k tomu přece důvod."
"Ne, jenom mám prostě strach."
"Pokud je člověk nevinný, nemusí mít strach... Věř mi."
"Dobře."
Jenomže já nejsem nevinná sakra! Přijdou na to, obviní mě. Pavlova matka si bude stát za svým, na schodech se najde i moje krev, potom budou kontrolovat, jestli nemám řeznou ránu na ruce a samozřejmě si najdou. Je to v háji... Divíš se, že se bojím? Ale prostě ti nemůžu říct proč... Stejně o všechno přijdu... Všechno se proflákne... Kdybych to Vojtovi řekla hned teď, bylo by to možná lepší, než kdyby se to dozvěděl od policistů, až mě budou zatýkat...

Psychotic (part 4)

7. září 2013 v 20:27 | Eleanor Blackburn
Sedím na Vojtově posteli a opírám se zády o zeď. Kolena tisknu k bradě a v rukou svírám malý polštář, který jsem Vojtovi dala k Vánocům, tisknu si ho na hruď. Vzhlédnu k Vojtovi, který sedí naproti mě na kolečkové židli, opírá se zády o opěradlo, ruce založené, mračí se a podupává nohou. "Nechceš mi to vysvětlit?" zeptá se po chvíli ticha.
Neodpovídám. Jediné co jsem zatím svedla bylo 'ahoj' ve dveřích a jinak přikývnutí na pokyn posaď se. "Fajn, teď jsem tě sem přitáhl, nevím, co se děje, ale už se tě asi nezbavím, protože se bojím tě vyhodit... Nebo by ses vrátila..." Pokouší se to obrátit v žert? Vážně? Tak tohle už stačí, protože i jemu došla nekonečná zásoba slov, vtipů a poznámek. Zadrhává se. Pohnula jsem se směrem vpřed a sedla si do tureckého sedu, polštář nepouštěla. Vojta náhle zpozorněl, jako by se konečně začalo dít něco, na co čekal milion let. Nadechla jsem se a začala chraplavým hlasem: "Je tu něco, co bys měl vědět."
"Sem s tím," pokynul rukou a předklonil se, aby mě líp slyšel, neboť jsem mluvila potichu.
"Přišla jsem ti to říct já. Z jiného důvodu, než by sis mohl myslet."
Koukal zamyšleně. Asi se něco pokoušel najít v mých slovech. Něco, co by mu napovědělo, o co jde. Nedalo mu to a zeptal se: "A co bych si mohl myslet?"
"Že ti chci ublížit... Nechci, nikdy jsem nechtěla. Ale co je teď mezi námi, to teď nebudeme řešit, není na to vhodná doba."
"Já bych to klidně vyřešil," skáče mi do řeči. Chci ho zastavit ale on pokračuje: "Protože Pavel..." Vidí můj výraz v tváři a zastavuje jako na něčí pokyn. Teď se nezmůžu na slovo... Protože Pavel..."O čem jiném jsi teda chtěla mluvit?" ptá se pomalu a podezíravě. Musel vytušit, že se děje něco mnohem horšího, než si původně myslel.
"Ne o nás dvou. O tom třetím," snížila jsem hlas, že zněl spíše jako kňučení.
"Kdo třetí?"
"Pavel."
"Já vím, poslechl jsem ho a byla to chyba..." Umlčuji ho posuňkem ruky.
"O to teď nejde. Pálí mě slza v oku, vidím rozmazaně. Nadechuju se a konečně nahlas řeknu ta slova, kterých se bojím a kterých jsem já důvodem: "Pavel je mrtvý."
Těsně než jsem ta slova vyslovila, Vojta vstával ze židle, protože si chtěl sednout vedle mě. Teď se vedle mě spíš zhroutil. Otírám si rukávem oči a vedle sebe slyším jen tiché zmatené zašeptání: "Jak?" Cítím, jak mě Vojta objímá a obejmu ho taky. Končíme v pevném sevření, oba pláčeme, ale každý z jiného důvodu. On ztratil přítele, já se stala vrahem.

Psychotic (part 3)

6. září 2013 v 22:46 | Eleanor Blackburn
Nevím jak, ale musela jsem hned usnout. Vzbudilo mě bouchání na dveře. Máma stojí před pokojem a nedočkavě buší na dveře. "Alice, vstávej!"
Otevírám oči, můj první pohled na krvavenou ruku, což mě ujistí, že všechno co se dnes v noci a ráno stalo, byla skutečnost. Pavel doteď leží zkrvavený pod schody... Nebo už ne? Už ho někdo našel. Žije? Nebo jsem snad vrah?
Musím se převléknout a vzít si na sebe něco s dlouhým rukávem, aby nebyla vidět moje pořezaná ruka. Vstávám a přehrabuju se ve skříni. Nacházím černo-červený pruhovaný svetřík a černé legíny. Natáhnu to na sebe spolu s čistým prádlem. Přečesávám si tmavé vlasy a nenamalovaná a neupravená vycházím z pokoje. Se zívnutím si prohrabuju vlasy. Když vtom vrážím do mámy. "To je dost, že jsi vstala." Pokrčila jsem rameny jako vždycky. Vím, proč se mračí, vím, proč je nervózní. Na našem chodníku je kaluž krve, ve které leží možná mrtvé tělo. Zdola se ozývá tátův hlas: "Už vstala?"
"Jo," vydechne máma.
"Tak pojďte dolů."
Máma mi položila ruku na rameno a popostrčila mě, abych šla. "Mami, co se děje?" ptám se hloupě, i když to vím.
"Musíme ti něco říct."
"Co?"
Už mi neodpovídá. Schody vedou přímo do kuchyně, odkud je vidět před dům. Nemohla jsem čekat nic jiného, než blikající světla policejních aut. "Co... co tu chtějí?" vykoktala jsem, i když jsem to věděla.
"Posaď se," kývnul táta směrem k židli u jídelního stolu, odkašlal si a pokračoval: "Dnes ráno... Dnes ráno bylo před naším domem nalezeno tělo jednoho z tvých přátel."
Neodvážila jsem se pohlédnout ani na jednoho z nich. Koukala jsem zamyšleně na stolní desku. Možná jsem se tvářila provinile... Nevěděla jsem, jak mám reagovat.
"Byl to Pavel, Vojtův nejlepší kamarád, pokud vím."
Máma mi položila ruku na rameno, protože čekala, že se rozpláču, ale nic se nedělo. Ani slza. Vždyť je to moje práce. Vlastně si uvědomuju, že ničeho nelituju. Hlasitě jsem polkla a chraplavým hlasem promluvila: "Kdo to udělal?"
"To kdyby někdo věděl," rozmáchl táta vztekle rukama. Já to vím. Já to vím. Zní mi tahle věta v hlavě pořád dokola. "Mimochodem, nevidělas moje cigarety?"
Cigarety, zůstaly na schodech! Zakroutím hlavou, jako když se nemůžu soustředit na odpověď.
"Prosím tě, v takovou chvíli se starej o pitomý cigára. Tady u nás na dvorku najdou mrtvolu a ty se zajímáš o cigára! To snad není možný!"
Venku zastavilo auto. Táta, který dosud kroutil hlavou v rozporu s máminou poslední větou, zpozorněl. "Pavlovi rodiče!" Chtěl se rozeběhnout ke dveřím, ale máma ho zadržela. Hodí někdo vinu na mě? Budou jim podezřelé cigarety, zapalovač a žiletka na schodech? A co ta moje krev? Jsem úplně ztuhlá, neschopná se pohnout nebo se jen podívat jinam než na stolní desku. Co bude dál? Cítím srdce, jak mi buší až v krku. Hlavou mi jezdí představy o tom, jak se všechno provalí, jak si na mě všichni přátelé a známí budou ukazovat prstem, jak se nikomu, hlavně Vojtovi, nebudu moct podívat do očí. Kéž by tahle chvíle nikdy neskončila. Donekonečna bych tady takhle mohla vysedávat. Nevinná, zatím neobviněná. Ale všechno se hne dál, možná se tím správným směrem nebo tak, jak bych chtěla. Potřebuju zmizet někam daleko, někam daleko, než se to hne. Máma mi znovu pokládá ruku na rameno a říká: "Jeď za Vojtou." Ona neví, že jsme se rozešli, ale rozhodně jí to teď nechci říkat. "Podržte se navzájem, jste si blízcí a máte se rádi." Mírně se usmála. Pravá chvíle opustit dosavadní pozici. Zvedám se a jdu pryč do svého pokoje.
Tam se hroutím na postel a sahám po mobilu. Vytáčím Vojtovo číslo a se slzami v očích se modlím, aby to zvednul. On je jediný, kdo mi teď může pomoct. Cítím, že někde hluboko uvnitř mne je ještě malá část jeho duše. Cítím, že mě kousek chybí. Snad je u něj. Zvedá to!!!
"Noo čau," řekne znuděně. "Proč voláš?"
Propuknu v pláč: "Potřebuju tě. Potřebuju tvou pomoc. Nevím, co mám dělat..."
"Coo?"
"Seš jedinej, kdo mi teď může pomoct, tak to sakra udělej!"
"Co se děje? Kde jsi?"
"Zatím doma, ale už se vidím v léčebně."
"A co potřebuješ?"
"TEBE! Nebo... tvou pomoc!"
"Mám se stavit?"
"NE! ať tě ani nenapadne sem teď chodit!"
"Proč ne? co se tam děje?"
"Hele mohla bych zůstat u tebe? Pár dní?"
"No já nevím... Hele je to divný..."
"Já vím, rozešli jsme se, ale... No to ti řeknu potom."
"Neříkej to slovo 'rozešli'. Sbal si věci a doraž."
"Tak jo děkuju."
Balím všechny nezbytné věci do menší cestovní tašky. A běžím dolů. "Tak já jdu k Vojtovi. Nechci tady bejt," oznamuji rodičům narovinu.
"Přespíš tam?" zajímá se hned máma
"Jo."
Rozloučíme se a já vycházím ven. Venku stojí policajti a Pavlovi rodiče. Malá baculatá žena s kapesníčkem u nosu je Pavlova matka. Když mě spatří začne na mě ukazovat prstem a ječí: "To je ona!! Ona ho zabila!!! Ta holka je psychopat!!! Pavlík to o ní říkal!" Ohlížím se a vidím cosi na vozíku, zabalené v černém igelitu. Právě se to chystají naložit do černého auta. Pavel.

Rozbíhám se, běžím pryč. Čekala jsem, že se za mnou policisté rozběhnou, neboť ta paní mluvila pravdu. Ale oni pravdu neznali, a kdo by takovému hloupému podezření věřil. Jak by patnáctiletá dívka byla schopná zabít nejlepšího kámoše svého přítele? Nohy mě nesou dál. Daleko pryč z místa činu. Stále čekám, kdy uslyším houkání policejního auta za svými zády. Třeba konečně dostanu, co si zasloužím - léčbu.

Psychotic (part 2)

5. září 2013 v 22:14 | Eleanor Blackburn
"Otevři oči! Slyšíš mě?! No tak, Ali, prober se!"
Pomalu otevírám oči a vidím rozmazaně. Nad sebou vidím Pavlův obličej. Panikařím. Rychle se zvedám hlavu a posadím se. Na ruce mám zaschlou krev a vedle mě sedí kluk, co mi zničil vztah s Mírou. Zvedám se, ale motá se mi hlava.
"Co děláš? Posaď se a řekni mi, co se stalo."
"Ty mě nech bejt!"
"Zavolám sanitku, musíš k doktorovi."
"Ne, to ať tě ani nenapadne."
Nevím kolik je hodin, ztrácím se, matně si vzpomínám, co jsem dělala večer, ale sbírám ze země cigarety, zapalovač a žiletku a chci odejít. Pavel na mě jenom pobaveně kouká. A nic neříká. Až když otevírám dveře pronese: "Jsi blázen, já si to myslel. Chudák Míra. Ještě, že mu někdo rozumnej promluvil do duše. A hele ukázalo se, že i Míra má rozum!"

"Otevři oči! Slyšíš mě?! No tak, Ali, prober se!"
Pomalu otevírám oči a vidím rozmazaně. Nad sebou vidím Pavlův obličej. Panikařím. Rychle se zvedám hlavu a posadím se. Na ruce mám zaschlou krev a vedle mě sedí kluk, co mi zničil vztah s Vojtou. Zvedám se, ale motá se mi hlava.
"Co děláš? Posaď se a řekni mi, co se stalo."
"Ty mě nech bejt!"
"Zavolám sanitku, musíš k doktorovi."
"Ne, to ať tě ani nenapadne."
Nevím kolik je hodin, ztrácím se, matně si vzpomínám, co jsem dělala večer, ale sbírám ze země cigarety, zapalovač a žiletku a chci odejít. Pavel na mě jenom pobaveně kouká. A nic neříká. Až když otevírám dveře pronese: "Jsi blázen, já si to myslel. Chudák Vojta. Ještě, že mu někdo rozumnej promluvil do duše. A hele ukázalo se, že i Vojta má rozum!"

Tohle už je moc. Otáčím se zpátky k Pavlovi, jehož oči teď září zlomyslností a jeho držka s rovnátky se šklebí a pak se k tomu ještě přidá ten gayskej účes. Pouštím všechno, co mám v rukou. Žiletka zase padá s tichým cinknutím na zem spolu se zapalovačem a krabičkou cigaret. Svět jakoby se najednou zastavil. Pavel kouká trochu vyjeveně, jako by nikdy neviděl věci padající na zem. Podívá se za nimi. V tu chvíli jako když mnou projede energie. Ta strašná nenávist mi ji dodala. To že se mi někdo vysmívá do obličeje. To, že je to člověk, co mi zničil všechno, co jsem měla. Chci ze sebe tu energii dostat. Křikem a pohybem. S pronikavým výkřikem a rukama před sebou vyrážím proti Pavlovi, který stále sleduje věci, co jsem upustila na zem. Narážím do něj rukama, on s výkřikem ztrací rovnováhu a po zádech se řítí z pěti schodů před naším domem. Vzpamatovávám se a teprv teď si uvědomuji, co jsem udělala. Stojím na vrcholku schodů s rozcuchanými jen v noční košilce, na ruce mám zaschlou krev a pod schody leží nejlepší kamarád mýho bejvalýho kluka. Z hlavy mu odkapává krev a na našem chodníčku před domem tvoří kaluž, je v bezvědomí. Jako omámená se dívám před sebe a těžce oddechuji. Až teď si uvědomuji, jak je chladno a že jsem promrzlá. Noc byla přece teplá. Zavál vítr a vlasy mi odhodil dozadu. Otevřená vrátka, kterými Pavel přišel, vydali skřípavý zvuk, jak do nich fouklo. Pomalu couvám před tím poryvem větru, který se přímo proti mně žene. Kap, kap, kap. Prší? Ne, to ta krev dole. Narážím do domovních dveří. Nahmatávám za sebou kliku, pomalu otevírám, pak se otáčím a vbíhám dovnitř, rychle za sebou zavřu a utíkám do svého pokoje. Všichni spí, je totiž neděle, krátce po šesté hodině ráno.

Psychotic (part 1)

4. září 2013 v 22:24 | Eleanor Blackburn
Ležím na posteli a koukám do stropu. Mám chuť... Mám chuť něco udělat. Nemůžu spát, protože by se mi o něm zdálo, jako minulou noc. Mám zas takové ty představy o sladké lásce, které ještě před pár týdny byli skutečností.
Budík hlásí pár minut po jedné hodině v noci. Už dost. Vstávám a lehká noční košilka se mi svezla po těle a za tenoučká ramínka na mě visela. Rozsvítila jsem lampičku a pohlédla na své levé zápěstí. Skoro nic už tam nebylo vidět. Skoro nic, jenom pár červených jizev po řezání. Meh. Jdu do koupelny a otevírám skřínku vedle umyvadla. Přesně vím, kde si žiletky schovávám. Mám dvě. Pro jistotu. Beru jednu z nich do rukou a jdu zase z koupelny pryč. Vcházím do předsíně a z poličky beru tátovy cigarety a zapalovač. Párkrát s ním zaškrtám a sleduju plameny. Jak se vlní.
Něco tak krásného by se dotklo mé kůže, ale bolelo by to. Jako ty ses mě dotýkal, taky to bolelo, ale uvnitř. Hluboko uvnitř, kam ty nevidíš. Plamen zhasnul, najednou byla zas tma. Potichu jsem si odemkla dveře, vyšla ven, a co nejtišeji je za sebou zabouchla.
Sedím na schodech, z jedné strany cigarety z druhé žiletku a zapaluju si. Zakrývám světlo plamenů, aby nezpůsobilo na ulici rozruch. Z ostatních ulici sem doléhá psí štěkot. Jinak je ticho. Pomalu zakláním hlavu a sleduju kouř, co vypouštím z úst. Mizí někam do ztracena. Kéž bys mi mohl zmizet z hlavy jako ten kouř. Pomalu ale jistě se rozplynout. Ta představa, že teď někde ležíš v posteli a klidně spíš, možná vedle tebe spí jiná holka, nebo o ní třeba jen sníš, bolí. Mám slzy v očích, ale nechci brečet. Pláč je pro slabé holky. Doufám, že z mé hlavy odejdeš kouřem, který mi vychází z úst. Dívám se na cigaretu, která se stále víc zkracuje, ale nic se nelepší. Když zavřu oči, vidím ho. Vidím takové ty okamžiky, které si budu pamatovat na celý život. Jeho zamyšlený pohled z okna. Zastavuju se a koukám se přímo na něj. Mé rty se sami o sebe usmály. Mohla bych ho sledovat takhle celé hodiny. Najednou sebou škubnul a otočil se, usmál se. Šel přímo ke mně a políbil mě. Zavřela jsem oči a vnímala jen jeho rty. Je to jenom vzpomínka. Pomalu otevírám oči a stále slyším v hlavě jeho smích. Už zase vidím jen rozplývající se kouř před mým obličejem. Zkouším dělat z kouře kroužky, abych se zabavila. Vzpomínám, jak jsi mě to učil. Byla to zábava. Všechno mi tě připomíná. Někde vedle mě pořád leží žiletka. Beru ji do pravé ruky, její ostrou hranu přikládám na levé zápěstí a kloužu ostří po kůži, nejdřív jemně, že to nebolí. Tam a zpátky, tam a zpátky. Zavírám oči, cigaretu pořád v puse. Něco mi stéká po ruce. Že by krev?
Cigaretu drtím mezi zuby. Už je krátká. Cítím, že už by to mohlo stačit. Ulevilo se mi. Až teď to začalo bolet. Už nemusím myslet na tu bolest uvnitř, cos mi způsobil. Teď cítím jen tu bolest, za kterou jsem vděčná sobě a hlavně té věci, kterou právě pouštím a s cinknutím dopadá na schod pode mnou.
Schody budou od krve... To je jedno. Naposledy popotahuju z cigarety, potom jí típám o schod a házím do křoví. Zakláním hlavu a opírám si jí o schod nade mnou. Naposledy z úst vypouštím kouř.
Poraněnou ruku pokládám vedle sebe. Teď to bolí nejvíc. Bolestí zavírám oči a koušu si ret...
 
 

Reklama